Byli to prostě lumpové! A že je vůbec ten majitel tak dlouho snášel! První, co nás napadne. A tak bychom toto podobenství dnes mohli nechat být. Jenže. Měla by nás varovat poslední věta dnešního čtení: Nepřátelé se chtěli Ježíše zmocnit, neboť poznali, že to podobenství řekl proti nim, ale báli se lidu. I nechali ho a odešli. Takže bychom si měli dát pozor, abychom také toto podobenství jen tak nenechali a neodešli od něj. Protože se v tomto světě velmi snadno stáváme Kristovými nepřáteli.

I obraz vinice je čitelný. Ale podívejme se na to ještě trochu jinak: Najmeme si byt. Nastěhujeme do něj svůj nábytek. Položíme své koberce, na své konzoly pověsíme své záclony. Na své místo uložíme své věci. A bydlíme. Každý den tam vstáváme, každý den tam uléháme. Tam přemýšlíme o svých věcech, v těch čtyřech zdech konáme svá rozhodnutí. Časem nám to a ono v bytě překáží, to a ono by mohlo být účelnější. Myslíme na to, když uléháme, hned ráno se nám to připomene. Myslíme na zlepšení, odhodláme se k němu, připravujeme se na něj. Pak se pustíme do práce. Uděláme si v bytě nepořádek, prach a špína ledacos i zničí, ale pak to tam nakonec máme pěkné. A pak ve svém žijeme dál; všechno se tam odehrává, celý náš život. Jednoho dne přijde pan domácí a mluví o našem bytě, kde jsme nechali tolik potu, kde se odehrála podstatná část našeho života, jako o svém majetku. To by ho člověk zabil.

Nebo člověk dostane práci. S chutí se jí ujme. Rychle mu ale dojde, jak složitý úkol je před ním. Na kolik věcí musí myslet, jak nemůže dát na první věc, co ho napadne. Zažije první bezesné noci. Ale nevzdá se. Brzy se v celé věci naučí chodit, vycvičí se v obratnosti a obezřetnosti. Časem sám sebe musí i pochválit, objeví nečekaně jednoduché a přitom účinné způsoby, jak si se svým úkolem poradit. Nenaděje se a je na svém místě nepostradatelný. Lidé ani nechtějí pomyslet na to, že by své místo opustil. Člověk sám by občas nejraději se vším praštil, ale také ví. Také ví: Jak by to tu beze mne vypadalo! Toto je místo, na kterém mám stát. Já jsem to místo a to místo jsem já. Jednoho dne přijde zaměstnavatel a povídá: Děláte to dobře; ale přeci jen bych si to představoval trochu jinak. To by ho člověk zabil.

Člověk zkrátka rychle zapomene na to, že bydlí v cizím, že pracuje na cizím. To proto, že se snadno zapomíná na dobu, kdy byl člověk bez domova. A kdy byl bez práce a vůbec tedy nevěděl, co má hned zrána dělat. Co by za to tehdy dal, kdyby měl své místo, kde za sebou může zavřít dveře. A kdyby měl nějakou odpověď na otázku: Co jsi včera dělal, co děláš teď a co budeš dělat zítra. Na to se rychle zapomíná. Teď má člověk svoje a nikdo mu do toho nebude mluvit.

A přitom mluvit takhle je dost pošetilé. Žádný člověk není sám. Nic, co má, nemá sám. Jeho dům kupříkladu postavili zedníci a přitom v něm sami nebydlí. Někdo nejdřív ten dům musel narýsovat na papír ani ten v něm nebydlí a ani ho člověk nezná. Nebydlí v něm ani ten, kdo jim rozkazoval, ani ten, kdo jim dával mzdu. Nebydlí v něm ani ten, kdo do něj přivedl vodu, plyn a elektřinu. Ani ty člověk nezná. Všichni udělali své a odešli. O čem tedy člověk může říci, že je jen jeho? Ne, ne, žádný člověk není sám na světě.

Přitom ale člověk to své místo potřebuje. Místo k životu a místo v práci. Jen nikdy není sám. Jen vždy musí vědět, že závisí na druhých lidech. Musí být připraven slyšet cizí slova. A tedy první poučení z dnešního podobenství je: Buďme stále připraveni v dobrém vyslechnout druhé lidi. Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu.

Vinice je Izrael, lid Boží, církev. Jaké poučení si tedy z dnešního podobenství má vzít církev? Pán posílá své služebníky pro podíl z výnosu. Jen pro podíl, nechce celý výnos. Z výsledků práce na Božím díle část patří Bohu, ale část také lidem. Část z církevního díla je pro lidi. Ale druhá část je jen pro Boha. Ve chvíli, kdy církev vše dělá jen pro člověka, pro lidi, v takové chvíli se proroci stávají nepohodlnými.

Ve všem, čím se církev právem před lidmi může pyšnit, se vždy také skrývá nebezpečí. Nebezpečí, že ta jedna věc zůstane také to jediné, co církev má a o co se stará. Církev doby apoštolů přinášela radost a svobodu. Ale právě už apoštolové museli čelit tomu, aby z díla církve nezůstala jen extáze a boření všech pořádků. Církev prvních staletí se mohla pyšnit statečným mučednictvím. Biskupům ale dalo mnoho práce, aby z křesťanství nezbylo jen odříkání, sebeobětování a nesmlouvavost. A tak bychom mohli pokračovat.

Jsme tedy v církvi právem doma. Právem vedeme své věci tak, jak je to v našem kraji a v naší době příhodné. Právem jsme v této naší církvi, v našem sboru, na některé věci pyšní. Něco nás více obohacuje, více láká, než něco jiného. Tuto církev, tuto vinici Páně , jsme však nezbudovali my. Je zbudována na Kristu a Kristus ji zbudoval. On zvítězil na kříži, plody svého zápasu předal apoštolům. Ti je předali prvním křesťanům, ti dalším generacím, v dalších generacích vešla církev do středověku. Upadlé dědictví apoštolů, církevních otců a středověkých myslitelů opět pozvedli reformátoři. Ti je předali našim předchůdcům a ti zase nám. Mocí Ducha svatého duchovní bohatství církve na všech těch křivolakých cestách stále rostlo. My jsme teď správci toho všeho.

Už teď tedy mysleme na to, jak se zachováme, až k nám Bůh pošle nějakého člověka, který se bude ptát třeba takto: Čtu teď Bibli, Písmo svaté a jsem nadšen! Vy jste křesťané, vám bylo to Písmo dáno. Čtete je také? Voláte k Bohu slovy žalmů, jako před vámi David a celý Izrael, jako Kristus sám a všichni apoštolové? Nadchlo mě nadšení první církve jste jako oni také tak nadšeni, že jste se zachránili z tohoto zvráceného pokolení? Můžete mi povědět o někom, kdo trpěl pro víru jako první mučedníci? Čekáte poslední soud každým dnem jako středověcí lidé; těšíte se také tolik do nebe. A my jsme dnes samozřejmě trochu někde jinde, než první církev, než mučedníci, než lidé středověku. A přece!

A přece, i když nám ledacos z vinice Páně ani nemůže být vlastní, přece z toho máme být připraveni vydat počet, když někdo přijde a ptá se na Boží věci. A tak v církvi vždy musí být něco starého. Něco, co bylo staré už tehdy, když dnešní staří byli mladí. Pokud to bylo důležité pro křesťany pět set let před námi, i my z toho máme být připraveni vydat počet. Dát z toho podíl také těm, které k nám Bůh pošle, i když nám to není úplně vlastní. A v církvi má být i něco zcela nového. Něco, co pro nás teď ještě není aktuální, ale pro ty po nás už možná bude.

Krátce řečeno: V církvi máme rovnou měrou pečovat o to, co je nám vlastní i o to, co jsme přejali a přitom nám to je spíše cizí. V církvi vždy bude náš podíl a podíl Boží. A protože církev není naše, ale Kristova, měli bychom se v ní chovat jako na místě pronajatém a v místě, kde jsme jenom najati. A tak ať je v každém z nás trochu Abrahama, Izáka i Jákoba, kousek Mojžíše i Árona. Kousek Davida i Šalomouna. Trochu z církve letnic, trochu z mučedníků, trochu středověku i reformace, dob probuzení i let následujících. Pak bude v celé církvi celý Kristus, pak pro nás nezůstane ležet mrtev za branou.