Když se časný život vybarví a vypučí do krásy, obraz života věčného se stává bledším a sušším. Alespoň jsem to, v rozpuku mládí, spatřil u sebe i u svých přátel; i u lidí mladších. Děje se tak velmi jasně ve šťastném dílu života. Ale docela jasně i ve šťastném dílu světa. Bohaté národy se od Boha spíše odvracejí, v chudých koutech světa dnes roste s takovou silou a mohutností, jak snad ani nikdy předtím nebylo možné vidět. A ne jakákoliv víra, ale právě taková víra, která hledí víc do nebe než by se rozhlížela kolem sebe.

Nabízí se nám příhodný výklad. Výklad vhodný k přesvědčování druhých: Vidíte, jak chudým a ztrápeným Pán Bůh pomáhá? A pomůže i vám. Ale když mluvíme o Bohu, zacházíme vždy s ostrým dvousečným mečem, jak víme z Písma. Tato zbraň, tento důkaz pro Boha, je také dvousečný. Chytrý člověk jej snadno obrátí proti nám:

Chudí jsou obklopeni trápením. Proto si malují nějaký lepší svět někde jinde. Až jim bude lépe, už ho nebudou potřebovat. Anebo, ještě přesněji, až začnou místo civění do nebe koukat kolem sebe, jak by se mohli mít dobře tady na zemi, tak jim také bude lépe už tady.

Podobně zní dnešní námitka saduceů proti zdravému učení Ježíšově. Abychom nad nimi spolu s Kristem zvítězili, nejdříve musíme vzít jejich námitku vážně. Tak je to v Evangeliu vždycky: Kristus sám vyvolává ty nejlepší a nechytřejší námitky proti sobě. Kristus si vybírá vždy toho nejsilnějšího nepřítele, vládce tohoto světa, satana. Krátkodechými a hloupými řečmi se vůbec nezabývá. Bojuje vždy jen s tím, kdo má moc jej na této zemi porazit. Stejně tak mi se máme postavit čelem právě těm nejsilnějším námitkám. V duchovním boji, v boji myšlenek, buďme ochotni přijmout i porážku v tomto světě. Vždyť Kristova pozemská porážka na Golgotě se ukázala být vítězstvím nebes. A tedy: Ano, v tomto světě se víra může jevit jako důsledek nezdaru a také může nezdar znamenat.

Když takto, sice že víra znamená porážku, uvažuje pohan, dává to smysl. Ovšem v saducejích přicházejí k Ježíši lidé, kteří se považují a prohlašují za věřící. A používají také pro věřící silný argument: Lásku.

Láska je přece to nejcennější v tomto světě. A kdyby byl nějaký budoucí svět, musela by v něm přece láska přetrvat. Kdo by chtěl být v nebi bez své milované ženy, bez svého milovaného manžela? Jaké by to bylo nebe bez lásky?

Na této zemi, alespoň, bez lásky žít nejde. A Bůh přece nechce, abychom se trápili. Jeho slovo je pro život. A život je složitý. Nejde se uvázat na jednoho člověka. Na to je život příliš pestrý. Život musí pokračovat, a proto Mojžíš ustanovil, že ženu, které zemřel manžel, si vezme jeho bratr.

Jak chceš, Mistře, tento neopakovatelný život se vší jeho barvitostí, se všemi jeho jedinečnými vztahy, přenést někam do nebe?

Co má teď Ježíš udělat? Sám je přece kazatelem lásky! A sám vím, jak složitý může být lidský život, vždyť se pohybuje mezi celníky a nevěstkami, ztracenými tohoto světa. A najednou by v jeho nebeském království měla láska ustat? A najednou by jeho nebeské království nemělo brát ohled na to, jak je život složitý? Mělo by jeho království být jen pro ty podařené rodiny, pro lidi, jejichž příběh nevybočuje z průměru? Co má udělat? Saduceové chtějí, aby se Ježíš stal učitelem moudrosti a etiky. Aby zapomněl na vše nadpřirozené, ne všechny ty nebeské věci, které člověku nemají v běžném životě co říci. Takového by ho chtěli i pohané a ti, kteří zapřeli víru. Takového by ho chtěli všichni, kteří mají ústa plná lásky, kteří ve jménu lásky vystupují proti křesťanům a církvi.

Co udělá Ježíš? Oproti očekávání zpochybní právě lásku, kterou se všichni ohánějí. Ježíš jako by říkal: Copak je láska skutečně tak silná, jak předpokládáte? Mluvíte tak samozřejmě o tom, jak strašně důležitá je láska. Ale ukažte mi lásku, která by opravdu trvala až za hrob.

Saduceové přece sami považují za správné: Když láska tragicky skončí, nekončí tím ještě život. Život jde dál a s ním přijde jiná láska. Kam ale zmizela ta první? Kam zmizela ta láska, která je podle vás tak silná, že přetrvá až na věky? Vždyť ta žena už má jiného muže. Nebylo pro ni nemožné se znovu vdát. Proti tomu samozřejmě nejde nic namítnout. Život je opravdu složitý a jít jím bez lásky je opravdu těžké. Ale potom nemluvte o pozemské lásce jako o něčem, co je až za hrob. Je-li nějaké nebeské království, pak musí být založené na něčem jiném, než na lásce, která je jen pro tento život. Život věčný trvá věčně, nemůže být založen na něčem, co trvá jen krátce, co se dá nahradit. Proto:

„Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé.“

Ledaže. Ledaže byste mluvili o velmi vzácném druhu lásky. O lásce až za hrob. A to se opravdu někdy stává, že žena ztratí muže třeba ve třicíti a už se nevdá. Ten druhý pro ni byl tak jedinečný, že žádného jiného už ani nechce. Anebo jsou spolu lidé tak dlouho, věrnost mezi nimi byla tak hluboká, že už si nikoho jiného vedle sebe nedovedou představit. Ale to je přece něco naprosto výjimečného! Taková láska je jednak vrcholně nepraktická pro život. Třicetiletá žena. Celý život před sebou. A ona si ho přece z nějakého důvodu zkazí tím, že zůstane sama. Taková láska nebe na vědomí, že život jde dál, že život je složitý. Do jejího myšlení se, troufám si říci, většina z nás nedovede vcítit. Já alespoň ne. Mám před takovou láskou a takovým rozhodnutím velký respekt. Ale vcítit se do něj nedokážu. A podle takových výjimečných lidí také nejde dělat pravidla pro všechny. Anebo starší lidé se skoro nikdy už znovu nežení a nevdávají. Ten druhý jim za život až moc přirostl k srdci. Ale přece nejde podle starých dělat pravidlo pro všechny, i pro mladé.

Takže mluvíte sami proti sobě: Jedním dechem říkáte, že láska mezi mužem a ženou musí přetrvat na věčnost. Ale zároveň je pro vás možné, že takovou lásku jde vyměnit sedmkrát za život. Ta žena mohla být s každým z těch mužů tak deset let. To má být základem věčnosti něco, co trvá deset let? Šermujete proti nám něčím, co trvá deset let jako věčnou pravdou.

Právě Kristus jediný ví, že skutečně je taková láska, která je základem všechno. Láska, která vše přemáhá. Ale ta právě není praktická. Ta není pro život. Ta v tomto životě znamená utrpení. A kdyby nebyl ještě nějaký jiný svět, taková láska by byla to nejhorší, co může člověka potkat, nesmyslné utrpení. Ta má cenu jen tehdy, pokud je vzkříšení. Krom toho, když někdo někoho miluje, i když ví, že už se ho nikdy nedotkne, tak v tom už asi tak velkou roli tělesný styk nehraje. A pokud to není s ohledem na tělesný styk, tak nikdo o druhém nemůže říci, že patří jen jemu. Takový člověk tak skrze jednoho člověka vlastně miluje všechny lidi a už zde se tím přiblížil nebesům a tedy lásce Boží, která je ke všem lidem.

Vždyť se podívejme na Abrahama, Izáka a Jákoba. Abraham dostal do Boha zaslíbení, že jeho potomstva bude jako hvězd na nebi a písku v moři. Odešel do úplně cizí země, jen aby jí procházel sem a tam. Jen aby si nechal dvakrát potupně vzít ženu, starou ženu, ze které se měly všechny ty davy dětí narodit. Pro své první dítě si musel najít jinou, mladší. Ale pak ji i s dítětem vyhnal. Nakonec se mu narodil jediný syn, kterého měl navíc Bohu obětovat. Umřel a ve své vlastní zemi si před tím musel koupit pole, aby měl vůbec kde mít hrob.

Co vlastně dělal Izák si většina z nás těžko vzpomene. Když si to ověří v Bibli, zjistí, že opravdu vlastně skoro nic neudělal. Víme jen, že ke stáru byl slepý a pošetilý. Jákob měl o něco bohatší život, většinu ho ale strávil útěkem před vlastním bratrem a službou podvodníkovi. Nakonec ho pohřbili v Egyptě, kde byl nucen žít na byt a stravu u svého syna, kterého většinu života neviděl. Nebýt víry, sedí všichni spokojeně doma v Cháranu. Nebýt víry, ušetřili by si všechno to trápení, možná by v tom městě ještě udělali nějakou kariéru a vykonali spoustu praktických a prospěšných věcí pro lidi.

A Bůh Všemohoucí je Bohem právě těchto lidí. Z toho plyne, že víra je něco vrcholně nepraktického. Že vůbec není pro tento svět. Že se nedá věřit jinak než s pohledem upřeným do nebe. A že Bůh není Bohem pro tento svět.

Měli bychom tedy mít v úctě lidi, kteří by moc chtěli věřit v Boha a ve vzkříšení, ale prostě jim to zatím nějak nejde. Takoví lidé se nám smát nikdy nebudou. A Bůh si všechny takové lidi nakonec najde a přivede je na cestu života.

Ale těm, kteří se víře ve vzkříšení vysmívají, těm máme plné právo se sami smát. Ti, kteří se vysmívají víře v „těla z mrtvých vzkříšení“ ti sami žijí ve směšné iluzi. Jsou to hlupáci a zbabělci. Hlupáci proto, že si nedovedou představit jiný život, než ten svůj. Jak pomůže víra v tento život od narození ochrnutému? Pro to se snad žije? Jak pomůže víra v tento život Číňanovi, který už deset let sedí v díře, na samotce za dráty čínského koncentráku? Takový člověk by se jen hořce smál, kdyby mu někdo vyprávěl o tom, jak máme činit svět lepším. Na to jemu už nezbývá čas čekat. Zbabělci proto, že právě tito lidé nedokážou vnímat realitu. Právě ti vysmívaní černoši a hispánci, právě ti vidí hrůzu světa kolem sebe, ti jsou při smyslech, a proto doufají ve vzkříšení. Ti správně odhadli, že za jejich života tedy rozhodně ráj nepřijde. To lidé zde, v západní Evropě, si naopak nevidí na špičku nosu. Ti si nedovedou připustit, že člověku se může přihodit cokoliv. A i kdyby bez nesnází životem prošel (v což je naivní doufat, protože zatím nikdo bez nesnází životem neprošel), ale i kdyby životem bez nesnází prošel: Tak jen proto, aby se dožil stáří a nemocí. Na to se prý nemá myslet. Ale to je snad zdravé, to je nohama na zemi, popírat to, co se mi stát může nebo dokonce musí? Vždyť přesvědčení, že nezemřu, to je dokonce psychiatrická diagnóza.

Jeví se mi tedy jasné, že právě věřící chudí stojí v realitě a nohama na zemi, kdežto nevěřící boháči si nevidí ani na špičku nosu a chovají se jako děti. Bůh však není Bohem mrtvých, ale živých. Každému, kdo by jej rád našel a tím se trápí, nakonec přispěchá na pomoc. Trápení toho člověka nebude bez konce. Protože když mluvíme o Boží lásce, tak ta je opravdu pravá a přetrvá na věky. Amen