Bratři a sestry, v Ježíšově době byli mnozí židé již docela blízko dokonalému plnění Zákona; našeho zákoníka jistě nevyjímaje. A i když tento člověk už naplnil skoro všechno, přece najednou klade začátečnickou otázku: Řekni mi, Mistře, alespoň to největší přikázání z celého Zákona. Takhle by se přeci měl ptát spíš ten, kdo o Zákoně nic neví a chce se rychle dozvědět alespoň to nejdůležitější.

Začíná od začátku. Poznal, že na cestě Zákona zabloudil. Ano, oběť se má přinášet ráno a večer, ročně se má platit desátek, jíst mám jen zvířata, která přežvykují a mají rozdělená kopyta. Ale když tohle všechno udělám, co mám dělat potom? Potom si mohu dělat své věci. Ze Zákona se stala zeď kolem mého života. Ze zákona se stal prázdný dvůr, prázdný dům. Co má ale být v tom domě? Co mám dělat, když už po mně Zákon nic nechce a je to jen na mě?

Na to už je pak každý sám. Ale tak na tom jsou přece i pohané. I ti mají společná pravidla pro všechny, ale potom už jsi jde každý za vlastním srdcem. Pak už každý usiluje o věci, které zajímají jen jeho, které jsou mu milé, kterým věří, v které doufá. Když si splní své povinnosti, pak už jde každý za vlastní touhou: Za svými vlastními bohy.

Takto to snad má být i v Izraeli? Ne! Musí zde být přikázání, které člověku nedá spát, které jej povede stále. Přikázání, které jej neustále bude stavět před Boží tvář, takže nebude mít kdy chodit za svými vlastními bohy, za svými modlami.

„Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!“

A dobře odpověděl. Protože všechny věci, po kterých člověk touží jsou zajímavé jen pokud je člověk nemá, pokud jich nemá dost, pokud jim nepřišel na kloub. Jak má člověk něčeho dost, když nějakou věc dokonale pozná, už pro něj ztratí cenu. A zase zatouží po něčem jiném. Ale jaký potom mělo smysl jeho předchozí úsilí? Věc, o kterou tolik stál a tolik pro ni udělal, teď pro něj nemá žádnou cenu. A nebude to tak snad i s tím, po čem touží právě teď? Až zase dosáhne svého cíle, neomrzí se mu zase ta věc? Nebude se zase snažit nanovo a zase zbytečně?

Jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho. Neviditelný, nepoznatelný, větší než člověk. Jen On se neokouká, protože není vidět. Člověk slyší Jeho slovo, spatřuje Jeho znamení a jde podle nich za ním, ale nikdy ho nedostihne. Nikdy se nestane, že by Boha našel, prohlédl si ho a šel hledat jiného.

Miluj Hospodina, svého Boha. Každý příkaz Zákona se dá naplnit. Člověk se může vyhnout vepřovému, nepracovat v sobotu, dávat desátek. Ví, co má udělat a pozná, kdy má uděláno. Jen toto jediné přikázání nejde splnit. Už jen proto, že přeci nejde nikomu přikázat, aby někoho miloval. Jak se má člověk donutit k lásce? Ta se v něm přece musí sama narodit. Člověk si k ní ani od ní nepomůže. Buď někoho miluje nebo ne, ale donutit se přece nemůže.

Odpověď nám může dát ten, kdo nic nemá. Chtěl by rodinu, chtěl by majetek, chtěl by dobrou práci, ale nemá nic z toho. Takový si řekne: Jsem tu zbytečně? I když nemám nic, přece žiji a cítím. Takový touží po tom, aby jej někdo objal, aby se jej ujal, aby ho měl rád. Už je v něm touha po Bohu. A pokud se dozví, že sám Bůh se pro něj dal přibít na kříž, zahoří láskou k Bohu.

Odpověď nám může dát i ten, kdo už má všechno. Má rodinu, má majetek, má dobrou práci, ale nic z toho nemá. Takový touží po někom, za kým může jít se všemi svými schopnostmi a přece ho nikdy nezíská pro sebe, přece nikdy nebude jeho majetkem. A pokud se dozví, že vládcové tohoto světa přibili Krista na kříž, zabili jej a zavřeli do hrobu a on přece vystoupil na nebe a stal se králem králů a a pánem pánů, pak zahoří láskou k Bohu.

Miluj Hospodina, svého Boha. I když je to přikázání nesplnitelné, ze všech přikázání je nejsnazší je splnit, protože v srdci každého člověka je duté místo po Bohu, které se celý život snaží naplnit různými hloupostmi. Oč snazší by bylo, kdyby k němu přišel Bůh, jemuž jedinému to místo v srdci patří. Ale když někoho milujeme, chceme přece, aby také on miloval nás. Chceme se mu líbit. A zase máme potíž. Bůh není vidět, jak mu máme dát najevo, že jej milujeme?

Toto jediné nesplnitelné přikázání se dá začít plnit velmi snadno, tak říkajíc člověk je naplní sám od sebe. Koho člověk miluje, s tím na prvním místě touží promluvit. A Bůh je sice neviditelný, ale je všude. Můžeme s ním tedy bez okolků, s patřičnou úctou ovšem, v modlitbě mluvit kdekoliv a kdykoliv.

Skutečná láska ovšem nikdy nestojí je na řečech, láska se projevuje v činech. A opět jsme na začátku: Jak má člověk něco udělat pro někoho, kdo není vidět a kdo beztak všechno může a všechno mu patří.

Ale Bůh nikdy nemlčel o tom, co se mu líbí a co ne. Svou vůli ukázal v Zákoně. Tam se člověk může stále učit, jak se Bohu líbit. Tam se může dozvědět, co Bůh žádal od svého lidu Izraele a svých služebníků na jejich místě. A dovtípit se, co žádá po něm na jeho místě. Není na to už ovšem sám jako ten zákoník, než potkal Ježíše. Má přece před očima Ježíše samého, Syna Božího který se Otci nesporně líbil a kterého nesporně miloval. U něj se může učit, jak naplnit Zákon.

Miluj Hospodina, svého Boha. A potom pro tebe nebude příkaz Zákona něco, co si splníš a pak si půjdeš po svých věcech. Pak naopak při každé své věci budeš dychtivě čekat, zda nemáš šanci naplnit nějaké přikázání. Pak budeš mít radost z každé životní zkoušky. Někdy radost veselou, někdy radost dost smutnou, sklíčenou. Ale na dně tvé duše přece vždy bude. Vždy si alespoň šeptem ve svém srdci řekneš: Teď jsem dostal možnost jednat tak, jak se Bohu líbí.

A tak musím zopakovat: Boha nemiluje ten, kdo splní jeho příkaz a těší se na své věci, ale ten, kdo se při svých věcech těší z toho, že může plnit Boží přikázání.

O druhém přikázání již víme dost. Víme, že Bůh je jeden ve třech osobách a tak i ten, kdo se mu chce líbit, nemůže chtít být sám. Milujeme-li Boha, pak milujeme i ty, kteří vůči němu chtějí jednat dobře, jeho přátele. Je-li Bůh naše radost, tak máme chuť se o radost dělit. Miluje-li Bůh naše bližní, tak my jej napodobujeme, protože se mu chceme líbit. A tak, jak řekl apoštol Pavel, je láska naplněním Zákona, protože láska neudělá bližnímu nic zlého.

Zatím jsme ale nemluvili o lidských selháních. Učiňme tak tedy na závěr. Stále nás srážejí k zemi naše selhání. Rádi bychom jednali dobře, ale věci se každou chvíli pokazí – my je pokazíme. Najednou jsme od Boha daleko. Pak nám nezbývá než říci: Doufám a věřím, že mi Bůh odpustí. Ale kdyby se tohle měl říci člověk sám za sebe, kde má jistotu, že se neplete, že se k němu Bůh opravdu vrátí? Ještě že kolem sebe máme druhé lidi, také hříšníky. Pak si člověk může říci: Pokud jim Bůh odpustil, tak také Bůh může odpustit mě. Pokud Bůh jim odpustil, tak také já jim mohu odpustit a Bůh může odpustit mě. A proto to druhé největší přikázání zní: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Protože můžeme společně doufat, že to s námi všemi dobře dopadne, zejména s těmi, kteří jsou z rodiny víry.

A tak nám zůstává tato cesta: Ve všem, co děláme, se těšit na plnění Boží vůle a neochvějně doufat a věřit, že to s námi, s námi a s našimi bližními, dobře dopadne. Amen