Velekněží a zákoníci přemýšlejí, jak si nepokazit svátky. Chystají se provést vrcholně náboženský skutek: Oběť. Chystají oběť, která má zachránit před zničením svatý chrám, svaté město, svitky svatých Písem a svatý lid. Chystají lidskou oběť. Chystají se obětovat Ježíše. Jak ná zachoval evangelista Jan:

Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: „Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ. Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: ‚Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.‘“

Lidská oběť je snad v každém náboženství to nejmocnější. Něco, co musí s Božstvem pohnout. Proto ji také většina náboženství dovoluje jen v nejnutnějších případech a nebo ještě spíše rovnou zakazuje. Není přece možné, aby kde kdo hýbal s Božstvem kam se mu zachce. Nejpřísněji ji zakazuje náboženství Izraele. Svatý Hospodin zástupů ve svém majestátu nesnese, aby se někdo byť jen pokoušel jej jakkoliv postrkovat. Stejně to není možné, ale i předem marný pokus o něco takového je urážkou Boha.

Velekněží a zákoníci se nicméně na takovou lidskou oběť, která má zachránit svaté místo i národ, chystají. Tento arcináboženský skutek přitom chtějí provést ve všední den. Nehodil by se na tak slavnostní věc raději ten největší svátek v roce, který je právě před nimi?

Vždy, když se snažíme obětovat lidi pro vyšší účel, je to jako bychom chtěli postrkovat samotným Bohem. I když si to třeba neuvědomujeme stejně jako tito velekněží a zákoníci. Příznačné pro takové případy je: Oběť má vždy jméno, je to určitý člověk, určití lidé. Zato účel je nejasný.

Obětování lidí má vždy nejasný účel. Vždyť obětovat lidi znamená zkoušet pohnout Bohem. A Bůh vše řídí. Řídí celý svět. A svět je složitý. Stačí se podívat jen na ty nejjednodušší věci jako voda a vzduch. Při všech ohromujících objevech a vynálezech doteď nedokážeme pořádně předpovídat počasí. Přitom dokážeme vzduch z vody vyrobit, s patřičným vybavením klidně i doma v kuchyni. Ale jak se vzduch a voda nad širým světem přelévají sem a tam, to už je na nás moc složité.

A mohli bychom mluvit i o živé přírodě. Třeba taková včela. Je jich všude plno, jsou to docela pěkní tvorové, ale zas nijak oslniví. A přece, kdyby vyhynulo všechno včelstvo, vyhyne i většina rostlin, které nám dávají potravu a většina nás lidí asi s nimi. Na to člověk nemusí mít doktorát z biologie, aby si dal tři prosté věci dohromady: Včela opilí květ, květ dá plod, plod sytí člověka. Není včela, není ani plod. A přitom, kdo tyto malé pilné tvory řídí? Když už některý z nich vnikne do našeho obydlí, létá zcela zmateně. Až se člověk diví, že za den udělá tolik důležité práce, když ji vidí bez rozmyslu poletovat třeba půl dne. Kdo ví o každé včelce? Jen Jeden.

Nebo lidé. Mužů a žen je zhruba stejný počet. Vypadá prostě k jednomu muži přiřadit jednu ženu. A přitom zrovna tohle je jedno z největších dramat lidského života. A šťastný je ten člověk, komu přijde do cesty někdo, s kým by se alespoň trochu shodl. Tyto tři věci mám za podivuhodné a čtyři nemohu pochopit: cestu orla po nebi, cestu hada po skále, cestu lodi v srdci moře a cestu muže při dívce.

Ještě dlouho by se dalo mluvit o věcech na pohled tak jednoduchých a běžných, které jsou přece i po staletích zkoumání zcela mimo dosah člověka. O věcech Božích. Kdo by teď chtěl Bohem hýbat? Vždyť kdyby se on jen na chvíli hnul ze svého trůnu, zanikl by všechen svět.

Vraťme se nyní k tomu, co jsem řekl dříve: Obětován má být vždy určitý člověk. Za nějakým vyšším účelem. Za účelem, který dá přemýšlení. I velekněží a zákonníci kombinují: „Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.“ Ale je to tak jisté? Vždyť v Ježíše přestal věřit a zradil ho jeden z jeho dvanácti nejbližších, Jidáš. Ten viděl všechna ta mnohá znamení z bezprostřední blízkosti. Každý den. A přece v Ježíše přestal věřit. Když za velekněžími přijde, aby ho zradil, ti nevěří svým očím, nedokážou skrýt radost nad tím nečekaným obratem. Mají důkaz, že to s vírou v Ježíše není tak žhavé. Zdaleka všichni za ním nejdou. A přece dál pokračují ve svém složitém plánu na odstranění Ježíše. A přitom za pouhých čtyřicet let k povstání skutečně dojde. A skutečně přijdou Římané a zničí svaté město i národ. Velekněží a zákoníci jednali jako skuteční blázni, lidé před Bohem zcela prázdní.

Pro nás je to velké poučení: Nejde jen tak, jako součást všedního života, obětovat člověka pro lepší budoucnost. Že je člověk vedle nás náš bližní, to je jediné jisté. To je jediná určitá věc v našem životě. Lidi kolem sebe známe. Zato budoucnost je vždy nejistá a neznámá. Budoucnost není ani trochu v našich rukou. Nedá se vůbec předvídat. Obětovat pro ni naše bližní je jako vsadit všechen majetek na jedno číslo v ruletě. Taková věc téměř s jistotou nevyjde.

Bůh nás postavil právě mezi takové lidi, jak jemu se hodí. Jediný světlý výhled do budoucnosti nám plyne z toho, že se budeme pokoušet žít s bližními v pokoji. Ani taková budoucnost není jistá. Pokoj nezáleží jen na nás, ale i na druhých. Přeci jen je to ale alespoň něco. I když se často upřímné úmysly hatí, jisté zůstává zaslíbení: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“

Tím, že obětujeme upřímná manželská, příbuzenská nebo přátelská pouta, si nemůžeme nijak pomoci. Tím, že obětujeme dobré sousedství, si nijak nepomůžeme. Vypadá to vždy snadno: Zbavím se překážky. Je mi sice líto toho člověka. Ale jak mi uhne z cesty, vše už půjde samo. Vidím to jasně. Nikdy to tak nedopadne.

Obětovat se má jen ve slavnostním shromáždění. Má-li se člověk vůbec vzdávat vztahů k lidem, pak jen před Bohem a pro Boha. Není věc všedního dne někoho obětovat. Pošlapává-li kdo naši základní lidskou důstojnost, pak právě kvůli Bohu a jen kvůli němu se smíme vzdát vztahu k němu. Protože Bůh nás stvořil ke svému obrazu a je naší povinností vzdát se všeho, co by nám upíralo naše lidství. Svádí-li nás kdo k hříchu tak, že opravdu nejsme schopni odolat, je naší povinností raději si utnout ruku, než se vydat hříchu; a tedy i přetnout pouta takového vztahu.

Ale, kolikrát se tohle člověku stane? To je opravdu sváteční záležitost. Každá taková věc také náleží svátečnímu shromáždění; v takových radikálních věcech, kdy se člověk musí od někoho oddělit, je vždy na místě radit se z církví. Věřící mají předkládat své spory církvi. A nakonec, v takových případech neobětujeme druhé lidi svým cílům, ale spíše sami sebe Bohu. Nikdy nejde obětovat druhé lidi jakou součást našeho všedního dne.

Jen jediná lidská oběť skutečně samotným Bohem a s ním i celým vesmírem, časem i prostorem. Nakonec se oproti očekávání chytrých a lstivých odehrála v nejsvátečnější den. Velikonoční svátek byl pro to v dávných časech ustaven, aby byl očekáváním této Oběti. Victime paschale, velikonoční oběti Ježíše Krista. Před ním ani po něm netřeba žádné jiné lidské oběti. Není třeba obětovat nikoho, když každého svátečního dne slavíme Kristovu oběť a vzkříšení. Od té doby platí naplno: Milosrdenství chci a ne oběť. A i když sami sebe obětujeme Bohu ve svatou a neposkvrněnou oběť, není to oběť zápalná, nedáváme sami sebe ke zničení, ke smrti. Je to oběť díků, skrze kterou dáváme sami sebe i všechny kolem sebe Životu. (Velikonoční oběti pospěšme chválu zapěti. Halelujah!)