Hřích dokáže člověk obhájit jen sám před sebou. Pohleďme na Jidáše: Byl Ježíšovým učedníkem od samého začátku, patřil k jeho nejužšímu kruhu. Viděl všechny Ježíšovy zázraky, slyšel všechna jeho kázání. Sám kázal jeho evangeloum, sám také vyháněl démony. Slyšel všechna Ježíšova slova o tom, že Mesijáš musí být zabit a vstát z mrtvých.

Když se posledně učedníci hněvali na ženu, která pomazala Ježíše velmi drahoceným olejem, Ježíš odpověděl: „Pomazala mé tělo k pohřbu.“ Ježíš o své smrti již mnohokráte mluvil. Ba ve chvíli, kdy mluví o svém pohřbu, je s učedníky v tajném bytě; musí se skrývat, dávat pozor na každý krok. Teď už se slova stala děsivou skutečností. Nade vší pochybnost, velerada chce Ježíše zatknout a vidat na smrt.

Ježíš přitom není nějaký bláhový patnáctiletý revolucionář. Je mu třicet tři let, svou činnost má dobře promyšlenu, doposavad se mu dařilo mistrně unikat ze všech léček, které na něj mocní strojili. Vzpomeňme, kolikrát mu protivníci dávají takové otázky, na které zdánlivě nejde odpovědět tak nebo onak, aniž by proti sobě Ježíš nepoštval buď lid, nebo vládní moc. Již na začátku tohoto evangelia jsme si mohli všimnout, jak důsledně Ježíš brání tomu, aby se o něm říkalo, že je Mesijáš. Ježíš nedělal v hlásání pravdy žádné ústupky a přitom jednal velmi obratně. Je až s podivem, že v té politicky nebezpečné době vdyržel tak dlouho; ba že nyní veřejně působí přímo pod nosem svých nepřátel. Ježíši to vycházelo, Ježíši se dařilo.

A Jidášova zrada tak není pouhé selhání. Jidáš se pouze nepodřekl. Jidáš nebyl vydírán ani mučen, aby vyzradil místo nočního pobytu svého Mistra. Jidáš nepromluvil ve chvíli, kdy se vše hroutilo, kdy se již kolem Ježíše a jeho družiny stahovala smyčka. Jidáš torpédoval Ježíšovo dílo, které již dlouho skvěle fungovalo. Potopil Ježíše ve chvíli, kdy bylo vše skvěle zařízeno. Když vše ještě výborně fungovalo.

Vždyť Ještě po jeho domluvě s velekněžími se Ježíši podaří zajistit tajné místo pro slavnostní hostinu. Slaví slavnostní hostinu s dvanácti hosty! Ve chvíli, kdy po něm velekněží slídí po celém Jeruzálémě. Podaří se mu to metodou, za kterou by se nemusel stydět ani žádný současný velitel nějaké ilegální skupiny nebo důstojník tajné služby. Učedníci mají jít za člověkem, který nese džbán s vodou. Takový člověk se na ulici snadno ztratí a přitom si ho učedníci těžko s někým spletou. Pro jistotu ho vůbec neznají. Na místě, kam je muž se džbánem dovede, je už vše připraveno. Jak dokázal Ježíš takovou akci připravit, když byl téměř neustále obklopen davy lidí a tedy jistě i špiclů? Jak mistrně pracuje! Jeho skupinu šlo zničit jen zevnitř, jen s pomocí zrádce. Jen nepochopitelná zvůle mohla zničit toto dokonalé utajení.

Stejně jedná každý, kdo Krista zrazuje. Každý, kdo s Kristem byl a pak se k němu obrátí zády, musel vidět, kolik je v jeho církvi upřímných a odevzdaných lidí. Musel zakusit, jak je vše za ta staletí dobře promyšleno. Jak i přes hrozné nešvary, které v církvi vždy panují, přes hrozné křivdy, které se v ní dějí, to zásadní stále dobře funguje. Jak je i mdlá církev přece stále živá a vždy jsou v ní otevřené dveře k nápravě a novému obživení.

Ale takový člověk, stejně jako Jidáš, si vybere jednu křiklavou maličkost. Jidáš zradil Ježíše po tom, co se Ježíš nechal pomazat drahocenným olejem. Jeden nepříjemný zážitek, jeden nešvar, jedna věc, kterou nemůže člověk pochopit. A pro ni celou církev zavhrne a vydá posměchu lidí. Co sám s námahou pomáhal stavět, nyní pouhým slůvkem, pouhým hnutím prstu kácí a boří, aniž by co nechal stát.

A je tomu tak i s láskou k bližnímu. Někoho jsme měli rádi, pracně jsme si k němu prošlapávali cestu. Mnohé jsme museli odpustit, mnohé nám bylo odpuštěno, bolestné bylo smiřování, radostné chvíle smíru. A najednou se v nás cosi zlomí. Najednou chceme vše zbořit, i když víme, že bychom neměli. A vždycky hned máme nějaký důvod, proč bližního zavrhnout. Nejčastěji nějaký nepříjemný zážitek. Vzpomeneme jej před lidmi, řekneme: Po tomto jsem s ním skončil. Lidé pokývají hlavou: Ano, co vyprávíš, opravdu nebylo hezké. Ale je to opravdu důvod s bližním skoncovat nadobro? Ale my řekneme: Něco se ve mě zlomilo, nemohu se přes to přenést. A náš hříšný věk jen opět přikývne: Nu, co se dá dělat, nedokázal se přes to přenést. A každý si nechává zadní vrátka pro svou vlastní zradu.

Vzpomeňme tu přísloví: Kdo chce psa být, hůl si vždycky najde. A vezměme si z toho ponaučení: Když chceme Krista či bližního zradit, nijak by nás nemělo uklidňovat, že máme nějaký důvod. Nikdo nehřeší a nezrazuje bez důvodu. Vždyť právě proto člověk nemiluje bližního: Protože je jiný, nepochopitelný. Ale proto je to také bližní, že to nejsme my. Bližní je někdo nám podobný, ale ne zcela – aby to byl někdo jiný, musí mít také něco jiného než máme my. Musí na něm být něco cizího a nepochopitelného. Když chceme zradit bližního, tuto cizí věc, která nás dráždí, najdeme velmi rychle.

Často jsou důvody nenávsti a zrady velmi ubohé. Když lidé mluví o někom, koho nemají rádi, je až překvapivé, jak rychle z nich vypadne něco jako: Ten člověk má předkus. Ten člověk páchne. Ten člověk mluví moc nahlas, moc potichu. Má zelené oči, má rezaté vlasy atd.

A co je zajímavé: Se zradou se jakoby náhodou pojí osobní prospěch. Jidáš nejdříve jen zradí – ale velekněží mu hned slíbí peníze. Horlivěji a přesvědčivěji lidé obhajují zradu, ze které měli později nějaký prospěch. Každá zrada nakonec člověku přináší nějaký krátkodobý prospěch: zbavení se povinnosti, zdánlivý klid, nové životní možnosti.

Jidášův příběh je děsivý. A ze slov o zradě mrazí. Ježíš totiž neříká: Pro Jidáše by bylo lépe, aby se vůbec nenarodil. Ale: „běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil.“ Z těch slov mrazí. Mnohý z nás někdy někoho zradil, snad každý z nás alespoň v málu Boha někdy zradil. A podívejme se teď na učedníky, když Ježíš mluví o zradě – Zarmoutilo je to a začali se ho jeden po druhém ptát: „Snad ne já?“ Nikdo z nich se nemůže zcela opřít o své svědomí tváří v tvář takovému soudu. Ani my ne.

Ale alespoň se stále ještě ptají. Stále jsou zarmouceni z toho, že by jejich slabost mohla podlomit dobré Boží dílo mezi nimi a v nich. Pro zbylých jedenáct učedníků je cesta, jak chvílí slabosti projít. Petr, kníže apošotlů, Krista třikrát zapřel. A to ve chvíli, kdy byl Ježíš nespravedlivě zatčen a obviněn. Ve chvíli, kdy Ježíš potřeboval zastání. Ve chvíli, kdy od něj Petr byl pár metrů, kdy na Krista viděl. Co je to jiného, než zrada. A přece Petr zůstal prvním z apoštolů. Došlo mu, co dělá, bylo mu to líto. Nedokázal by natrvalo potopit svého Mistra a jeho dílo. I když by si tím velmi pomohl. Neskončil by za pár desítek let na kříži jako jeho Mistr. Ale Petr se nedokázal otočit zády natrvalo. Slova o zradě ho varovala dostatečně. Bylo mu to líto.

Jidáš slyšel slova o zradě. Jidáš byl přítomen slovům ustanovení sv. Večeře Páně. Ježíš v nich stanovil svou přítomnost v církvi do konce věků. Jidáš viděl, že se zde zakládá něco trvalého a nepřemožitelného. Jidáš viděl, jak Ježíšovi nakonec vše vychází. Viděl, že moc Boží je neporazitelná. A přece se spokojil se soudem svého srdce: Tento Ježíš se nechal pomazat vzácným olejem a ještě nás okřikl, když jsme mluvili proti. Končím s ním i se vším co je jeho, mám pro to spravedlivý důvod. A že k tomu budou nějaké peníze, jen dobře. Ale o peníze mě přece nejde. Nebylo u něj sluchu, nebylo u něj místa pro jiný soud, než ten jeho.

My máme na výběr dvě cesty: Cestu Kristovu, která přes všechny podivnosti a nepříjemnosti prostě funguje a vychází. Kristus měl podle svých nepřátel zemřít už dávno. A přitom je ještě v předvečer svátku živ. Měl být zatčen kdykoliv potom, jen ne o svátcích. A nakonec je zabit v den, kdy se zabíjí velikonoční beránek. To je cesta Boha živého, který vše ví, vše stvořil a vše řídí podle svého záměru. Boha nekonečně velkého, který nakonec prokáže svou sílu a moc tak, že zvítězí jako nekonečně malý: Jako ponížený na kříži. Jako tak umenšený, že už menší být nemůže: Jako mrtvý a pohřbený. Patří mu nebesa nebes, ani ta jej nepojmou, ale vítězí v podsvětí, v místech nejodlehlejších od jeho svatého trůnu. Kristus umírá jako bezmocný, ale i to bylo již od počátku předpovězeno proroky, ani na okamžik se Bohu jeho dílo nevymklo z rukou.

A pak je tu cesta Jidášova. Od začátku marný pokus prosadit vlastní vůli a vlastní soud nad člověkem. Poslední staletí jsou Jidášem fascinována, je téměř obdivovanou postavou. Šel vlastní cestou, prosadil se. Měl vlastní vůli. Ale k čemu? Jen aby ničil Boží dílo. Jen aby s sebou jediný den nosil v měšci třicet stříbrných a pak se oběsil. Jen aby byl šedým stínem, divnou skvrnou na stránkách Písma. Na co je taková vlastní vůle a vlastní úsudek.

Závěrem tedy: Na první pohled nás dráždí, jak Bůh vše řídí a jak nakonec vždy prosadí svou vůli. A co my, ptáme se? Ale naše vyvzdorovaná nezávislost na Bohu znamená jen ničení, působí bolest lidem kolem nás a nám samým zkázu. Boží vůle je neporazitelná. A co my, ptáme se? My jsme pozváni k plnění jeho Boží vůle, nás nazval svými dětmi a kameny svého svatého chrámu, my jsme toho všeho účastníky, spolupracovníky. My jsme vladaři v jeho království, nám patří dědictví a odměna věčné blaženosti. Přijď království Tvé, Pane Ježíši. Amen