Lenoch řekne: Nelze pomoci všem a nepomůže nikomu. I tak by se dal shrnout dnešní příběh. Ale něž skončit takto, raději se podívejme, jako ostatně už tolikráte, na Ježíšovy učedníky. Ježíšovy učedníci už dozajista tuší, že se blíží vrchol Ježíšova působení. Možná si úplně neuvědomují, jak závažná je chvíle. Ale jistě nějak cítí, že má přijít něco velkého. Z úst některých z nich již jsme slyšeli tak závažná slova jako ty jsi Syn Boha živého.

A přitom: Ve chvíli, kdy je na spadnutí převzetí moci nebo přinejmenším nějaký zásadní střet Ježíšovy strany a stávajících autorit, učedníci si všímají detailu, za který Ježíše nepřímo kritizují. Atmosféra je napjatá, vzduch jiskří jako před bouřkou. Nepochybujme, že v domě Šimona malomocného byl Ježíš a jeho družina v utajení. Velekněží a zákoníci již mu usilovali o život, v jiných evangelií víme, že Ježíš se za svého pobytu v Jeruzalémě na večer ukrýval, aby velerada nevyužila příležitosti k diskrétnímu zatčení. A přece, v konspiračním bytě Šimona Malomocného, uprostřed ohrožení, učedníci vznášejí námitku: Toto není úplně šťastný krok.

Ježíšova lidská velikost se přímo ukazuje na tom, jaké si vybral žáky. Mezi velkými učiteli dějin v tom nemá obdoby. Všichni žáci slavných osobností své učitele následují téměř bez výhrady. A to i tehdy, pokud jsou tito učitelé osobně velmi skromní lidé a se svými žáky jednají jako rovný s rovným. Přece je jejich žáci většinou následují zcela bezvýhradně, možnost námitek téměř nevyužívají. I když takový učitel sám přizná své chyby: Jeho žáci takové přiznání pouze obrátí v důkaz dokonalosti svého učitele. Mohli bychom mluvit o Konfuciovi, o Buddhovi, ale raději zůstaňme v rodině víry: Mnoho z nás má svého oblíbeného faráře nebo presbytera, zejména z období mládí. Všichni tito lidé o sobě jistě pochybovali, jistě to i dávali najevo. Ale v našich vzpomínkách žijí jako dokonalí. Dokonce se snad neubráníme tomu vidět takto některé bývalé duchovní tohoto sboru. Není to vlastně zlé, svým způsobem je to výraz naší upřímné lásky. A důkaz toho, že dokonalý Bůh se může mocně projevit i skrze slabé a nedokonalé lidi. Jiní ani nejsou.

A hle! Syn Boha živého si vybral svou družinu ze Židů; co si budeme povídat, nejbystřejšího a nejkritičtějšího národa na světě. Je to Syn Abrahamův, Syn Davidův, Jednorozený Syn Boží. A přitom od začátku svého působení snáší od přátel utrhání, jak se natvrdo zpívá v písni Bratra Lukáše Pražského.

Nedosti na tom, že je Syn Boží již od narození v neustálém ohrožení od vládnoucí moci. Nedosti na tom, že o jeho duševním zdraví pochybuje jeho rodina a chvílemi dokonce sama jeho matka, Matka Boží. Slova pochybnosti jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného mu před svou popravou odkáže ten, který jej křtil: Jeho bratranec Jan Křtitel, bývalý mistr několika jeho učedníků. Natanael nad ním pronáší: Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého. A Ježíš mu svým neopakovatelným způsobem, mírným a zároveň mocným a pronikavým, vlastně dává za pravdu. Tak toto se dělo na samotném počátku Ježíšovi činnosti.

A i dále je Ježíš stále vystavován kritice svých učedníků. A když je skrze své učedníky od farizeů napadán (třeba v otázce půstu), jeho učedníci nevědí, jak jeho učení obhájit. A Ježíš musí přijít a prohraný spor hasit osobně, hájit sám sebe skrze činy svých učedníků. A přitom víme, že učedníci jej mají rádi, že v silných chvílích by opravdu byli schopni za něj umřít i když zkouška na ně přijde zrovna ve chvíli, kdy jsou slabí, jak to tak se zkouškami bývá. Měli bychom cítit k učedníkům náklonnost, jsme přece s nimi v jedné církvi, jsme trochu jako oni. Ale máme občas oprávněný pocit, že už to trochu přehánějí. Že si, jemně řečeno, nevidí do vlastních úst.

Právě že jsme jako oni. Svět vyčítá církvi nejvíce dvě protikladné věci: Jednak že je jako tupé stádo. A jednak, že je církev rozhádaná. Obojí ale přece může být těžko pravda. Buď jsme slepě jednotní. Nebo se nedokážeme shodnout na ničem. Já říkám: Ani jedno není pravda. Obojí si člověk v církvi může najít, pokud na ní hledí se záští. My, lounští evangelíci, troufám si říci, považujeme svou církev za nejlepší široko daleko. Vždyť kdybychom takto nesmýšleli, jediná správná věc by pak byla přejít do jiné církve. Co se tomuto dá vytknout? A zároveň ale, doufám, považujeme za své bratry a sestry i ostatní křesťany a budeme se za ně brát. Co se tomu dá vytknout?

Ostražitost a kritičnost Ježíšovy družiny svědčí pro Ježíše. Stejně tak i kritická jednota současného křesťanstva je pro Krista dobrou vizitkou. Ale vše má své meze, a právě o tom je dnešní podobenství.

Snad si můžeme dovolit mluvit nejen o víře, ale i o národních povahách. Říká se: tři Židé to je pět názorů. O Češích se dá říci něco podobného. Ne nadarmo se tato jistá podobnost promítla do českého žertovného pojmenování pro Židy, sice: zajordánští Slované. Jsme si svým způsobem podobní. My Češi máme svého Švejka. Poláci prý o nás mají přísloví není hříchem býti Čechem. Čímž se dobromyslně naráží na naši svým způsobem váhavou a neškodnou povahu. My se nemusíme urážet, protože v našem národním mudrování je dosti cenné moudrosti. I ve Švejkovi je jistá moudrost.

Ale právě dnešní evangelium staví všemu mudrování také mez. A tak, první poučení z dnešního evangelia zní: Prozíravý člověk se snadno stane obětí své prozíravosti. Kritickému člověku hrozí jen jeden omyl: Že zapomene být kritický i ke své kritice. Když člověk ví, jak je život složitý, měl by také vědět toto: Ve složitém světě nejde jednat bez jisté jednostrannosti. Má-li člověk vůbec něco udělat, musí alespoň některé námitky a pochybnosti odložit stranou. Protože kdo to umí, dokáže každou věc nahlížet z mnoha stran. Každá věc se z jistého pohledu jeví malá, z jiného velká. Z jistého pohledu důležitá, z jiného nedůležitá. To je tím, že Bůh je Pravda. A všechno je menší než Bůh. A Pravda nám tedy odhaluje, že každá lidská věc je vlastně malá. Má-li člověk vůbec něco udělat, musí alespoň některé námitky a pochybnosti odložit stranou. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání ale lásku bych neměl, nic nejsem. Když někomu Bůh dovolí nahlédnout složitost světa, tím mu ještě nedovoluje, aby se místo Boha posadil na jeho trůn a vznášel nad lidskými skutky konečný soud.

My třeba vidíme, jak je svět složitý. Ale pořád v tom světě také žijeme. Bůh dává člověku poznat složitou pravdu jen proto, aby člověk věděl, že žádné jeho jednání není úplně dokonalé, úplně bez chyby. Pravdu poznává člověk především proto, aby nebyl příliš prudký. Aby dokázal také některé své činy napravovat a za některá svá slova se omlouvat. I když předtím nemohl jinak, než jednat, jak jednal a mluvit, jak mluvil. Člověk musí jednat, Bůh mu to přikazuje. A přitom neví úplně přesně jak. Bůh mu dává poznat pravdu, aby se člověk vyvaroval těch největších chyb, aby jednal o něco rozumněji.

Člověk se nesmí jednostranně hněvat. Ale smí a má jednostranně milovat. Stačí se jen podívat na manželství, blahodárné Boží zřízení. Skoro nad každým manželským párem můžeme docela trefně říci: Proč ona si vybrala právě jeho? Proč on si vybral právě ji? A přece se lidé upřímně milují i ve svých velkých nedostatcích a naplňují tak Boží vůli.

Stejně tak dnešní čin té ženy, co na Ježíše vylila drahocenný olej. Co se mají učedníci co rozčilovat? Byl to snad jejich olej? Pokud mají nějaký svůj olej, ať jej tedy prodají a dají chudým. Ale oni žádný nemají. A tato žena naložila se svým olejem v jednom velkém skutku lásky.

A najednou je před našimi zraky rozehnáno mnoho pochybností jako plevy ve větru: Má smysl držet za ruku umírajícího, kterému to za chvíli bude stejně jedno? Má smysl říkat: je mi to moc líto člověku, kterého stihlo neštěstí, ve kterém mu jinak nemůžeme nijak pomoci? Má smysl se bouřit kvůli křivdě, která se stane jednomu člověku, když víme, že celý svět stejně vždy byl, je a bude nespravedlivý? Má smysl vyslechnout si znovu nešťastného člověka, když víme, že nám příště řekne zase to samé, jak už tolikrát předtím? Má smysl usilovat o něco hezkého, když víme, že to vydrží třeba jen rok, měsíc, třeba jen den?

Smyl to má. Důkazem, že takové věci mají pro lidi smysl, je právě pravý člověk Ježíš. Ač je pravým Bohem, až do dnešního času zůstává jeho ustanovení: Tato žena pro mé lidské tělo udělala velkou věc. Pomazala mé tělo již napřed k pohřbu. Gesta mají vždy pramalý skutečný efekt. Proto jsou to ostatně gesta. Ale lidé si je pamatují. Zrovna tento týden si připomeneme výročí události tak bohaté na gesta. Gesta, která k ničemu hmatatelnému nevedla; a přece vzpomínka na tato gesta lidi dlouhou dobu nesla a podpírala.

Oč větší jsou gesta, laskavosti, milá slova a skutky, které si lidé dávají a prokazují v běžný čas, ve všední den, v malých starostech. Buďme v tom všichni jako ta žena z Betanie, jejíž památka je až po tento čas zachována. Velké, prospěšné a účinné věci můžeme dělat pořád: A máme je dělat. Ale jednotlivé lidi s jejich malými trápeními a smutky máme vždy jen na čas. Jako ta žena, učiňme pro Krista, co můžeme. Amen