Současnému člověku se z celého příběhu nejvíce podobá Pilát. Pilát doufá, že se Ježíš bude nějak hájit – Věděl totiž, že mu Ježíše velekněží vydali ze zášti. Domnívá se, že Ježíš nedělá nic zlého; ale měl by – jak po léta my sami slýcháme až do omrzení – měl by věci lépe komunikovat, vysvětlovat svoje kroky. Pilát, myslím, doufá, že Ježíš řekne, že není král. Že řekne, že je lékař duše nebo něco takového. Že lidem dával taková ta pěkná povídání, která si člověk poslechne a na chvilku je mu lépe. No a pak se zase může vrátit k tomu, co dělal před tím. Zastvení v životě se tomu myslím říká. Spiritualita a tak dále. Prostě na chvilku můžete mít tu slabou chvilku. To nějak uznávají i vládcové a mocní, že něco takového je potřeba, že lidi je taky potřeba trochu změkčovat; dokonce sami někdy chtějí tu možnost využít. Ježíš měl říci, že je něco jako psycholog, nebo tak. Ale neřekl. Řekl: „ Ty sám říkáš, že jsem král.“

Král, to je něco jiného. Král je pravý opak změkčovatele. Proč si lidé volí krále můžeme hezky vidět na tom, proč si jej zvolil Izrael: „Dej nám krále, aby nás soudil.“ Tedy, v zásadě, abychom se o sobě dozvěděli tvrdou pravdu. Když povedeme spor jeden s druhým, tak každý se cítí v právu. A dovede svou věc vylíčit tak, že mu druzí dají za pravdu. Konečně, ano, jde o to, jak kdo svou věc dovede komunikovat. Jenže, co když se vám tu druhou stranu nepodaří ukomunikovat až k úplnému podvolení? A nebo, na druhou stranu, co když sami nechcete, aby vás někdo ubil řečmi? Pak je tu třeba ten třetí, na koho nezabírají řeči. Je tak vysoko nad vámi, že vám nepotřebuje dát za pravdu, nepotřebuje získat vaši přízeň. Ani přízeň toho druhého. To jednak.

Král musí být tak velký, že dovedete překosnout, že vám řekl: Nemáš pravdu, nejsi v právu, naprav svojí chybu. To uděláte buď, když vám nic jiného nezbývá, král má svoje byřice. Ale to víte dopředu a proč se od něj vůbec necháváte soudit, když můžete také prohrát? Spíše podstoupíte riziko soudu proto, že král je tak svělý, že se mu chcete podobat. Váš cíl je být jako on. to je pro vás jediná životní cesta. Takže když vám řekne: „vrať se o pět políček nazpátek, jdeš špatně“, tak to snesete, protože chcete stejně jít jen jedním směrem, podobat se tomu králi. Král je soudce, ale soudce, kterého chcete, protože se dozvídáte, jak daleko jste od vysněného cíle. Dozvídáte se o sobě pravdu, dozvídáte se, co dělat. To je opak hřejivého přijetí, to je opak nějakého zastavení, nějaké spirituality babky kořenářky.

Pilát, nejspíše bývalý voják, tohle nejspíš zná. Ve válečníckém prostředí je skoro neuniknutelné se v nějakém hrdinovi, bohatýrovi, vzhlížet. Chtít být jako on. Ostatně, máte snad chtít být jako někdo neschopný – na co? Ale jako člověk z velkého světa také ví, že člověk by neměl potkat své hrdiny. Že u spousty lidí je zblízka až příliš vidět různé slabosti. Konečně, víme, co provedl David. Víme, že o většině Izraelských králů čteme: Činil to, co je zlé v hospodinových očích.

Pilát a Římané obecně nevěří v krále; to slovo samo je v Římě zakázané. Je to republika, věc veřejná. Ne jeden člověk, ale jaksi všichni lidé dohromady jsou ten vzor. Umět se pohybovat v tom systému, to je ta cesta. Tím způsobem se člověk může stát i císařem. Costou vzhůru rozhodně není mít v záznamech, že za mé vlády došlo k pobouření lidu, cestou vzhůru rozhodně není spojit svoje jméno s někým, kdo se prohlašoval za krále. Pilát nechtěl Krista popravit, docela se snažil ho zachránit. Ale systémové řešení nakonec zvítězilo a Kristus byl nakonec jménem římské republiky odsouzen k smrti. Odsouzen ve jménu vyššího zájmu, ve jménu blaha lidstva. Konkrétně nevíme za co – Pilát sám říká: „A čeho se vlastně dopustil?“

U davů, které řvou na Piláta z náměstí, nevidíme tolik přemýšlení. (Nakonec to tedy vyjde na stejnou, dav řve „ukřižovat“ a Pilát nakonci řekne to samé „ukřižovat“, jen potichu.) Dav tedy o tom nepřemýšlí, instnktivně nakonec nechce někoho, kdo by byl lepší než oni, kdo by měl právo jim říkat: Chyba – a velká. O pět políček zpět zpátky na cestě a bez odmlouvání. Ten dav vyvrhelů se vlastně zas tolik neliší od velekněží. I když jedni nemají rádi druhé a nevzájem sebou pohrdají. Ale zášť těch učených a úspěšných ke Kristu má stejný stejný zdroj jako těch neuklitovavaných a neúspěšných: Ani oni nad sebou nechtějí mít někoho, kdo by měl právo jim říci: Něco děláš špatně. Nicméně, lidé se nakonec bez cílů a hrdinů neobejdou. Snad možná jen takoví úřeníci, jako Pilát. Ale ostatní lidé ne. Takže dav sní o banditovi, který měl odvahu neposlouchat úřady – což se dav i velekněží bojí – který nakonec měl odvahu i vzít lidský život, jako by byl Bůh sám. Ano, dav miluje okouzlující vrahy (i u nás měly davy takového hrdinu). A ovšem, často mají různé takové vražedné sny i lepší lidé; obzvlášť pokud takový vrah dělá zároveň politiku. Většinu těch nejhorších darebáků posledního století vynášeli do nebe filosofové, spisovatelé a jiní umělci; bohužel někdy i duchovní a teologové. A svého darebáka se také nakonec dočkali a dočkají se ho i dnes.

Ježíš je posléze vydán vojákům, u kterých je jejich zášť přímočará. Ti neodsuzují z balkónu, ti jen nedávají duchovní vedení zástupům, jen nekřičí na ulici. Ale bijí a plivají rovnou. Kupodivu jsou také jediní v příběhu, kdo se nakonec, ještě na velký pátek obrátí. Dávají to Ježíšovi sežrat rovnou, protože je asi nejvíc dráždí, že někdo řekne, že je král. Král vede do boje, do krále se vkládá důvěra, že buď zvítězí, nebo padne. Ne, že se nechá zajmout. Možná ti slabého krále dovedou snést nejméně. Ale když pak vidí tu tmu od poledne až do tří hodin a znamení, o kterých čteme jinde, rozumí, že tento král měl právo vládnout přímo z nebe. An rozdíl od jincý králů a velitelů, tento vládne i nad počasím. Možná jsou to i ta slova, ve kterých Ježíš přiznává prohru ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?‘. Jen skutečně silný může bez vytáček přiznat, že prohrál. Kdo nikdy opravdu nezvítězil, stěží může někdy bez výmluv, bez falešné sebeútěchy přiznat také prohru. Možná. Každopádně tito vojáci nějak poznali, že zde je skutečný vzro a hrdina – ti, co se mu před tím posmívali – ve chvíli, kdy zemřel. Kdy naplnil svoje slova skutky, obětí.

Ano, Ježíš prokázal, že má právo být soudcem, vzorem a hrdinou našich životů, protože byl sám ochoten přijmout cenu spravedlnosti, cenu za hřích, smrt. Za nás za všechy. Amen