Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout. To jsou poslední slova, která zazněla pod křížem, než Ježíš zemře. Možná to není jen další zlomyslnost, možná jsou myšlena upřímně. Třeba se ten člověk chce opravdu přesvědčit, zda někdo zasáhne. Ten člověk skutečně dával Ježíšovi pít, snažil se prodloužit jeho život. Sice prodloužit život toho, kdo trpí na kříži – s tím se prodlouží i trápení.

Na co je však bolest a to i bolest duševní? Na co je konečně i hanba, úzkost, rozladěnost? Všechno to slouží jako varovný signál, že něco je špatně a žádá si nápravu. Je třeba stáhnout ruku z kamen, která pálí. Je třeba se varovat zlého člověka. Je třeba nabít uznání před lidmi, před kterými se člověk stydí, je třeba si připravit plán pro nebezpečnou situaci. Bolest i jiné trápení varuje před tím, aby se věci nezhoršovaly, stále více a více, až by byl nakonec zahuben život sám. Všechna bolest je proto, aby nepřišla smrt. Když bolest před smrtí celou dobu varuje, těžko je smrt řešením bolesti.

Ovšem Ježíš je přibit na kříži, střežen vojáky a oblkopen nepřátelskou společností. Trpí bolestí, hanbou a úzkostí, kterou nejde vyřešit. Prábvě to mu všichni říkají: „Ty, který chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe a sestup s kříže!“ Ty, který se cítíš na tak ráznou akci, jako zbořit chrám, na tak velké a důmyslné a soustavné dílo, jako znovu postavit chrám, který byl budován čtyřicet šest let, ty který jsi rozhodnut jednat dobře, měnit věci k lepšímu, jednej teď. Sestup z kříže.

Bolest, úzkost i hanba je něčím jiným, když se jednat nedá. Nic se nedá dělat daleko méně často, než máme sklon si myslet. V každodenním, všedním čase, lze skoro vždy udělat něco dobře. Položit základ k budoucímu dobrému, přidat kámen ke stavbě. Něco zlého či otravného, co bije do očí, učinit lepším. S tím Ježíš započal své dílo, když se zeptal farizeů: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“

Zvláště v Markově evangeliu, které dnes čteme, je jasně vidět, že Ježíš přišel především kázat, nikoliv uzdravovat. Ale kam přišel, tam mu nakonec bylo líto věci nezlepšit. Všichni ti uzdravení nežijí dodnes, potom časem zemřeli, jeho slova tu máme dodnes. To časné dobro pak konal s vědomím, že sám zemře v třiceti třech letech, opuštěn přáteli a odsouzen všemi, kdo jsou ve vážnosti. A nikoliv v boji, ale v bezmoci, na kříži.

Nastávají tedy chvíle, kdy se nedá dělat nic? Ano, nastala právě teď, na kříži. Ježíš nebyl křižován celý život, u Lukáše dokonce čteme jeho dětství a mládí stručně shrnuto slovy „A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.“ Ale ve spodním patře života v tomto světě je pořád ukryto, že někdy nejde dělat nic, že někdy je bolest jen bolest bez cíle.

Strašné je právě to, že takový případ je poměrně vzácný: Komu to vysvětlit, kdo zažil to samé a porozumí? Celý svět dál běží podle nějakých pravidel, lidé jedí, pijí, kupují, prodávají, sází a staví a nemají k tomu co říci.

Strašné je, že to není vůbec k ničemu dobré, že to nemá cíl. Co má cíl, to má také prostředky k cíli. Co má cíl, přináší nějaké ovoce.

Strašné do třetice je, že v tom není logika, že v tom nejsou žádná pravidla, že to je nespravedlivé. Právě v tom jsou neřešitelné věci tou nejhorší hlubinou života – že jsou nezvyklé, nesrovnatelné, že k nim nikdo nemá co říci.

A ani Ježíš ke svému odsouzení, potupení a zahanbení neříká téměř nic. Ti nejváženější a možná opravdu i nejchytřejší lidé jeho doby namítají: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Ať nyní sestoupí s kříže, ten Mesiáš, král izraelský, abychom to viděli a uvěřili!“ Co na to říci? Sami říkají, že Ježíš vykonal mnoho dobrého, sami to viděli. Svým učedníkům Ježíš řekl: Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky! Pokud nestačí, nepřesvědčuje, že se dělá něco dobrého, že nečí život je dnes lepší, než byl včera, co na to říci?

Mohli by ještě dodat, že Ježíš neuzdravil úplně všechny – často čteme, kolik lidí se na něj tlačilo, někdy musel i odjet. Konečně, nečteme, že by Ježíš nechal někomu dorůst ruku nebo vzkřísil někoho, kdo je mrtvý už deset let, ale pořád chybí. Ti nejmoudřejší vyčítají Ježíšovi, že s jeho příchodem nenastalo všeobecné vzkříšení a život věčný. Smrt je pořád na světě, moc neporazitelná žádným člověkem je pořád tu. Je to vidět na něm samém. A tak nic dobrého, co dal a vykonal, stějně neplatí.

Ježíš jim nic neodpovídá, protože nikdy nepopíral, že je smrt na světě. Od počátku kázal království Boží, které se na tomto světě terpve začíná, už teď to sice může být trochu tak, jak tomu bude po vzkříšení a má tomu tak mezi námi být. Ovšem to království není z tohoto světa, plně přijde až po vzkříšení. To nejhorší je dosud na světě. A v tuto chvíli Ježíš to nejhorší sám podstupuje. Nejen nepopřel, že je hluboké zlo na světě; mnohokrát řekl, že ďábel je vládcem tohoto světa. Řekl také, že ďábel je otec lži, že tedy nelze najít smysl a význam v jeho díle. Nemluvil naprázdno, protože teď sám trpí nespravedlivě, bez vyhlídky na život, beze smyslu.

A to nejhorší nelze pouze a jednoduše připsat ďáblu – protože konečně, o Kristu lhali jeho nepřátelé, jeden jeho z nejbližších ho zradil políbením, Petr lhal, že jej nezná. Lživě byl obviněn, nezasloužil smrt a přece, nyní vysí na kříži. Proč Kristovi nepřátelé o něm lhali – sami nemohou rozumě říci. Proč ho Jidáš zradil – sám nemůže rozumě říci; ostatně ty peníze, které tím získal, zase velekněžím vrátil. Proč Petr zapřel – nemůže říci, protože ještě večer sliboval jít s Kristem na smrt. Proč víme, co by byl malý krok k trvalejšímu dobru a přece to neuděláme – těžko můžeme říci.

A tak Ježíš neříká nic na ta obvinění. Ale tím ještě nevyhrál, naopak, porážka dochází až k hořkému konci. Neboť zvolá: ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?‘ Znělo by pěkně, kdybychom řekli, že Ježíš i tady věděl, že je Bůh s ním a tak ani to velké zlo, které na něj dopadlo, ho nemohlo zlomit. Ale Ježíš řekl jen toto. A pak zemřel. Dopadl skutečně tedy až na dno. Došel tak daleko, až kam někdy, a rozhodně ne vždy, dochází život člověka. A dokonce ani ne každého člověka.

Ten člověk pod křížem, co mu dává pít, je možná tím, komu říkáme otevřený, optimistický člověk. Ten, v němž vidí naději tento svět. Všechno se má zkusit, dát tomu šanci. Třeba i židovskému králi – počkejme ještě, třeba přijde Elijáš, nebo, každý tomu říká jinak, něco zasáhne a zachrání ho. Třeba je ten Ježíš účinný, třeba nám poslouží.

Tomuto člověku však Ježíš nepodal důkaz, který si žádal. A po svém vzkříšení se nezjevil ani velekněžím, ani Herodovi, ani pilátovi. Jen těm, kterým před tím kázal, že svět ve zlém leží. Že smrt podostoupí a svou smrtí smrt přemůže. První mu neuvěřil tento optimistický člověk. To setník jako první vyznal: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ Setník, který sám zažil dost náhodné, nesmyslné smrtiv bojích a válách. Čteme, že to řekl, když uviděl, že Ježíš skonal právě takto: Že Elijáš nepřišel. Jako nepřišel zachránit jeho kamarády. Uviděl, že Ježíš nehájil smysl trápení, které obhájit nelze a nehájil smrt, kterou obhájit nelze. Tento člověk Ježíš znal celou pravdu o světě, co víc, ten člověk Ježíš je zažil celou až do konce. Nebyla v něm lež – a to ani milosrdná lež. Ten člověk je celá pravda. Ten člověk byl opravdu Syn Boží.

Protože je pravda co řekl o světě, o jeho vládci, protože ji sám zažil a dosvědčil až za nejzazší hranici toho, co se člověku může stát, proto je plná pravda i to druhé, svědectví o království Božím, o jeho i našem vzkříšení, o vítězství nad světem, smrtí i ďáblem. Amen