Připravit mrtvého k pohřbu bývalo i u nás úkolem a zároveň výsadou žen. Podobně, jako u narození člověka bývaly jen ženy a ve starších filmech nebo knihách drží otce dále od toho místa, kde na svět přichází nový člověk. A jejich pravomoc je pak ma místo otce pustit.

Je to zvyk, který může být a nemusí; žádné Boží ustanovení. U narození Krista, nejlepšího narození, byl skoro jistě sv. Josef; Krista do hrobu konečně také uložili dva muži; Josef z Arimatie a Nikodém. Přesto ten běžný zvyk odráží něco z Božích slov „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ A tak jako se člověk nenarodí bez ženy, nějak se to zvykem přiznávalo i ve smrti, že jden bez druhého se neobejde.

Bůh chtěl, aby člověk věděl, že někoho potřebuje a aby za to byl rád. Není dobré, aby si člověk myslel, že si vystačí sám, aby si myslel, že je Bůh. Dobré je, aby člověk věděl, že druhé potřebuje a byl za to rád. Božím cílem byl člověk, který ví, že není úplný, že není celý, že není konec všeho – a míra všeho – a je za to rád.

Protože člověk, který není úplný, může také neustále růst, poznávat. Kdo všechno viděl a všechno zná, může tak akorát umřít. Když se člověk blíží smrti, bývá často tak: Už jsem viděl všechno, už znám všechno. Co ještě tady? Možná jste někdy zažili zlostného staršího muže na rodinném setkání. K čemu jsem tady? A možná více než ostatní ho budou dráždit ženy: „Tak akorát do hrobu jste mě přišli oblíct“, říká tak nějak pohledem. A právě hrozné je, že s tím nic neuděláte: Že se nějak nedonutíte ještě něco nového čekat, o něco nového se zajímat. Už jste prostě na svojí hranici.

Původní Boží zřízení bylo dobré; po pádu člověka to vypadá jinak. Nevím, ale myslím že ženě možná nezní nejlíp, že na svět přišla, ve velkých úvozovkách, „jen“ jako pomoc. Nemuselo by, protože – kdo je větší, ten, kdo pomáhá nebo ten, kdo pomoc potřebuje? Ale nespokojenost s údělem je i u muže: Snaží se nemít za zády matku, přitom jejích služeb užívá; říká se tomu dnes hotel máma. A na konci života bývá největším strachem muže, že mu žena bude utírat pusu po jídle nebo něco takového. Než to, to radši umřít. Po pádu nelze než čekat, že ženu maličko uráží, že má být „jen“ pomocí. A že muže uráží, že může vůbec nějakou pomoc opravdu potřebovat. Co může být zjevnějším důkazem hlubokého pokažení původního Božího záměru, když s takovými pocity nelze nic dělat?

Ženy jdou tedy k hrobu. Jdou tam ještě před východem slunce. Dalo by se říci, smrt – nesmrt, je to obdivuhodné. Ještě před východem slunce stihly ještě někde nakoupit masti – jak?! Také obdivuhodné – a ovšem, Nikodém již koupil třicet kilo směsi myrhy a aloe, na skutečně královský pohřeb. A ty ženy u toho byly. Takže, nemusely nic shánět ráno. A kámen od hrobu jim mohli odvalit ti, kdo ho tam přivalili.

Ale ve všech evangeliích předchází setkání se vzkříšeným zjevný zmatek; levá ruka neví, co dělá pravá, lidé zcela zjevně nejsou nijak schopni účinně spolupracovat, sjednotit se, protože kámen úhelný není zde. Ženy jdou statečně, ale v posledu zbytečně, protože jim nemá kdo odhalit kámen. A trochu z toho člověk má dojem takového toho výkřiku: Někdo by měl s nečím všechno udělat. Kdo? Podobně Josef velmi statečně žádal o tělo nepřítele státu. Měl o co přijít! Nikodém skutečně pustil chlup, třicet kilo té masti muselo stát jmění, to muselo bolet. Ale pokud jde o výsledek, je to jak od těch mužů, tak od těch žen, takový tragický výkřik. S trochou zloby můžeme jak o těch mužích tak o těch ženách říci: To je takové typické mužské/ženské předvádění. S trochou pokory můžeme říci: Je to hrdinské, obdivuhodné jednání – a ovšem k ničemu.

U hrobu se ukazuje, že tam ležel ten, kdo nepotřebuje službu nikoho z lidí, ani žen, ani mužů. Kdo sám slouží, koho těší sloužit a kdo ke službě zve. V hrobě, po pravé straně, sedí mládenec. Jiní evangelisté upřesňují, že to byl anděl; Marek čeká, že nám to dojde, protože hlavně jde o to, jak vypadal. O andělích nevíme téměř nic a ani vědět nemáme. To málo, co víme, je, že jsou to duchovní bytostia jsou neviditení. Že Bůh dá, aby je lidé spatřili, vždycky znamená, že z jejich podoby máme něco pochopit, že je to znamení. Vůbec není jedno, v jaké podobě se člověku andělé ukáží, to je právě skoro to hlavní.

Má bílou řízu. Bílá znamená čistotu. To, že člověk není ničím umazán, zatížen z dřívějška. A také to, že před ním není úkol, kterým by se člověk umazal – to by se na to převlékl. A vypadá jako mladý muž. Mladý muž, musíme přiznat, ještě nemá nic. V lidském společenství bývá první na řadě, koho je možné obětovat; tedy takové posíláme do válek a mlčky tím říkáme, že kohokoliv jiného můžeme postarádat více. Ale společnost, která není úplně soběstředná a úplně bez naděje, zároveň také říká: Ale je před ním hodně! Hodně se ještě může naučit, hodně ještě může dokázat, ten ještě překvapí.

Naše doba má tedy spíše sklon čekat, že mladý muž překvapí nějak nepříjemně, nějakým přestupkem či zločinem, či že nesplní očekávání. To je soud nad mírou naděje, kterou máme do duboucnosti a nevícházíme z něj jako společnost dobře. Ovšem také mladík s plnou vážností nebude nosit bílé roucho. Je to trochu jako kdyby nevěsta na své třetí svatbě stále měla závoj, tomu se také nedá moc věřit. Stejně tak každý člověk už na počátku dospělého života je mnoha věcmi zatížen. Tím, co si szpůsobil sám, co mu provedli jiní. Není to u nikoho tak, že by před ním byl do široka otevřený svět plný možností, i kdyby mu bylo teprve patnáct. Máš všechny trumfy mládí a ruce čistý máš – to o nikom není úplně pravda.

Ale anděl svým vzezřením ukazuje: To bude pravda po vzkříšení. Biskup Augustin z Hippo do dobře popsal: Před pádem mohl člověk nehřešit, nyní nemůže nehřešti, po vzkříšení nebude moci hřešit. Bude moci chodit celý v bílém, protože mu bylo odpuštěno a Bůh jeho hříchy nepřipomíná, před oči mu nepřijdou. A co je před ním, není práce špinavá, může růst v Bohu a to bez konce. Není už před ním reálné nebezpečí, že se něco šeredně zvrtne. Že udělá něco, co se už nedá vrátit, co už s sebou stále povleče. Že mu provedou něco, co už se nedá vrátit, co se s ním povleče – jako je to v nějaké míře vždy v totmo životě.

Člověka by vlastně nemělo překvapovat, že toto je pro člověka připraveno. Vždyť takový byl původní Boží záměr: Není dobré, aby byl člověk sám. Aby nikoho nepotřebovbal, všechno viděl, všechno věděl. A touhou člověka vždy bylo věčné mládí – jen to v ní často chybí, že to mládí spočívá v tom, že člověk není celý, neví všechno a že je kam růst – tedy směrem k Bohu, který je bez konce. Jenže nemá ty bílé šaty, prostě fakt je, že není chvíle v životě člověka, kdy by nebyl zatížen, kdy by jeho pozornost nepoutalo něco jiného, kdy by se nemusel jinam otáčet. Bez očišťující oběti nemůže člověk růst nikam. Tou je Ježíš Kristus. A tu oběť Bůh přijal a proto jej vzkříšil. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili.

Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály. Tedy nepochybně, někomu to pak řekly, jinak bychom ten příběh neznali. Ale Markovo přímé vyprávění zde končí, dále jen stručně shrnuje další události. Tak nám ukazuje, jak, i když to bylo krásné, bylo to těžké k uvěření. Ne proto, že by to nebylo logické. Ukázali jsme si, že vzkříšení je logický Boží záměr a i člověk k němu ve svých tužbách míří, na vzkříšení není čistě rozumově nic překvapivého. Proto se ostatně samotné vzkříšení odehrálo bez přímých svdků: Nemusí to někdo vidět, aby to byla pravda. Je to zcela logické. Ale ta zátež, ta skvrna na šatech, ta zlá žitá zkušenost, ta tříska ve vlastním oku, ta tomu brání věřit.

Nikdo nezačíná život v bílých šatech, mládí je idilické jen ve falešných vzpomínkách. Člověk má sice hodně sil, ale také velkou zátěž, tisíc věcí, co nutí dívat se zpátky a do sebe. Nastává snad jakési poledne života, typické tím, že už se člověk nějak nestydí za to, jak se matka či otec starali či nestarali. Kdy snad dovede žena žít v pokoji s mužem a muž se ženou. Kdy dovede muž přijímat: Jak vidí svět ženy, na tom něco je. A kdy dovede žena přijímat: Na tom, jak vidí svět muži, něco je. Cosi maličko podobného pobytu člověka v zahradě.

A pomalu, nelze jinak, člověk má té vstřícnosti méně. A nic moc nikam už se podívat nechce, nic nového se učit nechce a i kdyby měl pokory sebevíc, nějak nový přístup ke světu už si prostě neosvojí. Prvními svědky vzkříšení jsou starší ženy; nebylo by nejspíš o tolik jiné, kdyby to byli starší muži. Anděl svěddčí o vzkřšení. A je to trochu jako když člověk náhle vidí fotografii ze svých třiceti let – to nemůže být pravda. Ale je.

Kristus vstal z mrtvých, jistě vstal. Stejně jisté je vzkříšení každého, kdo v něj věří – nás všech, jako společenství. Čas nekonečných možností je před námi. A též vděčnosti za každého bližního, nový Jeruzalém, kde jsou spolu lidé skutečně rádi. Zdá se to těžko představit. Nikoliv proto, že by to bylo nelogické – je to zcela logické a Ježíš kárá učedníky jen a jen za to, že tomu nevěří, i když jim to pořád říkal. Jen naše zkušenost, to, v čem jsme teď uvázlí, tomu brání. Máme tu však prázdný hrob; ten kámen, kam ho položili, je ostatně v Jeruzalémě dosud, viděl jsem ho. Nelze pořít všechnu naši mizérii. Ale Kristu jistě vstal a i my jistě vstaneme. Není jiného smysluplného cíle, než vzkříšení skrze Krista. Amen