Ten velký čas skončil. Po tři roky se vše připravovalo. Skončily tři roky mocných a stále mocnějších činů. Skončily tři roky mocných a stále mocnějších slov. Dlouho se připravovala ta velká slavnost. Vše směřovalo k Jeruzalému. Muži z Ježíšovi družiny už se viděli po boku nového krále Izraele dokonce se i přeli, komu připadne přednější místo. Minulá sobota měla být novým vyvedením z Egypta, korunovací Hospodinova Pomazaného. Ale všechno skonči-lo dřív než začalo. Všechno skončilo už ve čtvrtek neslavným zatčením. Petr a Jan šli ještě zjistit, jak se to s Ježíšem vyvine. Ale bylo stále jasnější, že z té velké sobotní slávy nakonec sejde, nakonec si to musel přiznat každý z učedníků. A v pátek přišla poprava. Najednou ni-kde nikdo, plačící matku pod křížem přišel utišit jediný z učeníků, Jan. To bylo dost trapné. Petr, od kterého si Mistr tolik sliboval, který měl být skálou nového lidu, pro samou hanbu nemohl vyjít z domu, naříkal tam nad svou zradou. Ježíšovi učeníci se rozprchli, schovali se.

A ty tři ženy z našeho příběhu se na ně snad ani nezlobí. Chlapi se teď musí schovat, jde jim o život. Jsou přece společníci vzbouřence a dobře známe z minula, že úřady se popravou vůdce vzpoury nespokojí, represe bude systematická. Takže ta halasná Ježíšova družina, ti ministři nové, božské vlády, jsou schovaní, už od pátku. Ženy slavily velikonoce samy. Ale byla to smutná oslava. Bylo to jako svatba, na kterou nedorazí ženich. Ženy seděly u stolu, v žalu se dívaly jedna po druhé. Aby zahnaly nesnesitelný, svíravý smutek, začaly raději řešit praktické záležitosti pohřbu. Nehádaly se při tom, jedna počkala, až druhá domluví, mluvily tlumeně a rychle se shodly na tom nejrozumnějším řešení. A bylo jedno, která z nich co vymyslela. Na šlechetného Josefa z Arimatie vzpomněly vícekrát za to odpoledne. V pátek se s nimi tak rychle rozloučil, ani neví, kde bydlí, aby mu poděkovaly. Jedna věc ale zůstala nevyřešená? Kdo odvalí kámen od hrobu? Snad kdyby dnes Jakub přišel domů, tak by mohl jít zítra s námi. Zas ale lepší, aby zůstal schovaný, půjdou po něm. Rozešly se brzy, smutně brzy na velký svátek, s tím, že se to snad zítra vyřeší, ale ani jedna z nich tomu moc nevěřila. Každá z žen šla spát brzy, ještě nebyla úplně tma. S takových chvílích se člověk bojí, že samým smutkem ani neusne, ale bolest jim zavřela oči rychle. Spánek byl však lehký, trhaný a tak byly moc rády, když se brzy ráno sešly. Vzduch byl ještě studený, ale slunce už dokázalo ohřát. Na prchavou chvilku bylo ženám lépe. Měly vše potřebné, vonné masti s sebou, ale kdo jim odvalí kámen od vchodu do hrobu, to pořád jasné nebylo nikdo z mužů nebyl k sehnání.A tak se vydaly k hrobu, s úzkostí v srdci, která se, jak byly blíž a blíž, jenom stup-ňovala. A čím bylo tepleji navenek, tím větší chlad svíral srdce.

A tady na chvíli vyprávění opusťme. A podívejme se střízlivě, přes dvě tisíciletí na tyto ženy. Co to vlastně dělají? Co chtějí dokázat? Inu, nabalzamované tělo se pomaleji rozkládá. To tělo déle vypadá jako živý člověk, jako by ten člověk nezemřel, ale jen spal. Ale proč? Inu, z úcty k tomu tělu, k té tváři, která se na nás smála, k těm rukám, které se nás dotýkaly. To se přece patří. Ať je alespoň po nějaký čas ještě s námi, ať si to na chvilku můžeme myslet. To je vlastně jako to slunce, které zasvítí a na chvilenku nám zvedne náladu, i když před tím i po-tom je nám teskno. Proč jdou ženy s mastmi ke hrobu? Inu, lidé dělají takové věci. Na chvilku živě prožívat, jaké by to bylo, kdyby A tak na úsvitu dějin snad lidé dokonce své zesnulé jedli, aby ti zůstali s nimi, a nebo si je v urnách nosili s sebou. A jinde zas uctívali to slunce, když je nám na něm tak dobře. No ale pořád to nebylo ono, takže se při těch obřadech také muselo něco opravdu dít nějaká pitka, nějaké ty orgie, nebo musela opravdu téct krev. A aby do toho nikdo nemohl šťourat, řeklo se, že se tak děje, protože kdysi dávno, dřív než kdo pamatuje, to tak dělali už bohové. A my tak můžeme být na chvilenku jako oni. Lidé dělají takové věci. Ať je všechno alespoň na chvilenku, jak bychom si přáli. Ať se něco děje.

A naše tři ženy se chystají udělat něco podobného. Ale zároveň je v jejich činu i věrnost k člověku, který tu opravdu byl, který opravdu dělal něco velkého, který opravdu dokázal být člověku nablízku a bylo nám s ním dobře. Byl jako to slunce, a ne na chvilku, ne jen, když byla na to příležitost, ale pořád. Takže to zase není úplně totéž. Ženy hodlají učinit skutek zoufalé věrnosti Ježíšovi. A nám je jasné, že je to jenom hra, že jednají aby se chvilku něco dělo, protože přece ten obrovský kámen jim nikdo neodvalí.

Ale co to? Najednou je to opravdu tak, jak by to bylo bývalo mělo být! Kámen je odvalený! A z obřadu, z rituálu, asi sejde. Protože tělo nikde! Totiž, to zjistily, když vešli do chladného, ztemnělého hrobu. A místo toho jej, to jsme se lekli sedí tu po pravé straně od vchodu, v tmavém koutě, mládenec a má na sobě bílé roucho. A ty tři ženy anděla nikdy neviděly kdo z nás ho také viděl? Tak nevěděli, jak anděl vypadá, ale nakonec, to by mohl být on, teď se něco stalo, tady se něco děje, děje se TO ONO, takže by to mohl být anděl. Ale neslyšíme od něj žádná nebeská tajemství, žádná vznosná slova, jen trochu suše povídá: Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: 'Jde před vámi do Galile-je; tam ho spatříte, jak vám řekl.' No a ženy samozřejmě vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.

A tak to bylo, a tak to je! Po věky chystal člověk různé obřady a slavnosti, aby alespoň na chvíli zahnal úzkost, samotu a beznaděj. A najednou Bůh předchází veškerý obřad a veškeré lidské náboženství. Sám člověku dává nové náboženství! Ne takové, které je na chvilku, ne takové, co trvá jen po dobu obřadu! Bůh nečeká, na co si budeme hrát, ale dává nám rovnou skutečnost. Tu skutečnost, že Bůh se stal člověkem, vzal na sebe na kříži naše viny a tak smrt smrtí porazil. Rozsudek smrti nad člověkem už nebude vynesen, protože popraven byl sám soudce. A tak smrt ztrácí smysl a nepanuje už ani nad tím soudcem, nad božím Synem. Ten sice sestoupil do pekel, ale jak nyní vidíme, třetího dne vstal z mrtvých. A na co si člověk odvážil jen hrát, to učinil! Vstoupil na nesebesa, překlenul tu propast. A tak je dnes ve svém duchu stále s námi. Každou neděli je s námi ve svém slovu a mohl by být i každou neděli ve Večeři Páně, kdybychom změnili své zvyky. Je s námi ve svém duchu každou vteřinu, každý všední den, ne jen ve svátek. Ve svém duchu je v našem smýšlení, a v našich slovech a v našich činech. A tak se stále děje něco podstatného vždyť již před svým vzkříšením řekl, jak záleží na každém skutku, ba na každém slovu. Stále se tak děje něco podstatného v našich životech, v každé vteřině. Písmo díky němu nezůstalo uzavřené; svými životy píšeme každý den nové stránky bible, každý z nás. Dny a roky tohoto sboru, ba i ty vteřiny, které právě ubí-hají, ty se připisují do Písma za Skutky apoštolské.

Ženy se právě tohoto lekly, protože z toho pravdu jde hrůza a děs. Nejsme zvyklí na to, aby náš život něco znamenal. Ale teď není vyhnutí. A ženy nikomu nic neřekly, neboť se bály. A tak i my odcházíme často z kostela, a chceme tyto velké věci sami před sebou i před druhými utajit. Ale ženy nakonec asi přece jen něco prozradily, jak svědčí ostatní evangelia, jinak by-chom se o tom nedozvěděli ani my. A tak i naše životy, i přes naši bázlivost, nakonec prozra-zují něco z toho nedělního zážitku setkání s Kristem.

A tak nakonec člověk ve všech svých náboženstvích toužil správně. Ale Bůh všechnu jeho upocenou snahu předešel, Ježíš se nenechal nabalzamovat, protože člověk ve svých tužbách smýšlel příliš nízko. Místo toho je nám zde skutečně přítomen ve svém duchu, v tomto shro-máždění, i v každé vteřině našeho života. A my už nejsme ustrašení, jako lidé temného věku. A zvykli jsme si na jeho přítomnost. A zvykli jsme si správně! Nejlépe snad, aby tato neděle byla jako každá jiná neděle, kdy se setkáváme se svým Pánem a nemusel tu být ten smutný Velký pátek – a ona je, a ten Velký pátek je tu jen proto, abychom si toho nepřestali vážit, abychom z toho měli jen o to větší radost. A co je dnes v Duchu a co pro slabost těla někdy kolísá, to bude zcela naplno, až Kristus znovu přijde v těle a i nám dá oslavené tělo a už bu-deme na věky s ním. „Tvou smrt zvěstujeme. Tvé vzkříšení vyznáváme. Na tvůj příchod čeká-me, Pane Ježíši Kriste!“