Kažte evangelium všemu stvoření! Kristus neříká „všem lidem“, ale rovnou celému stvoření. Evangelium není jen osobní přesvědčení, názor na svět. Je to slovo, které zní nad celým stvořením. Kristus totiž není jen učitel – tak se jevil svým učedníkům před vzkříšením. Nyní je zjevné, že je králem celého světa, že vládne nade vším, když usedl po pravici Boží.

Celým Písmem se táhne, že lidé dají moc na přírodu. Když se pozorně začtete do Starého Zákona, zjistíte, že pohané znají Hospodina. Ale že je pro ně jen Bohem nebes, nebo Bohem pouště; zkrátka Bohem, který je daleko. Příroda, stvoření, to je to, o co se člověk musí starat. To je to místo, kde má člověk hledat odpovědi.

Náš věk je stejný. Mudrci dnešního věku se snaží zjistit z přírody, jaké je tajemství života, jaké je tajemství člověka. Když se dnešní vědy zeptáte na tajemství života, odpoví vám: Všechny druhy kolem nás jsou tu proto, že jim jejich vlastnosti umožnily přežít a rozmnožit se.

Ale když se nad tím zamyslíte: Není snad jasné, že živé tvory kolem nás musel někdo zplodit? A že nejspíše zplodil, protože přežil do dospělosti? A že přežil nejspíše proto, že pro přežití měl předpoklady? Jaká je toto moudrost? Co žije, žije proto, že nevyhynulo.

Ve skutečnosti toto není ani žádná myšlenka. Pouze nadšení z přírody samé, zabalené do učených slov. Že to je málokdo prohlédne ukazuje, jak moc mají lidé sklon sloužit tvorstvu místo stvořiteli, životu místo dárci života. Stejně jako pohané biblických časů. Tahle odpověď však funguje jen do chvíle, než se člověk sám stane tím slabším tvorem „na vyhynutí“, než život začne unikat. Pak teprve se člověk začne ptát, kam uniká ten život, kdo si jej bere zpět a kdo jej dal.

Kristus usedá na trůn a jeho apoštolové vycházejí do světa, aby ukázali, kde je pramen žití, kde je Pán a Dárce života. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Kdo uvěří, ten pozná víc, než že se tvorové rodí a hynou. Ten pozná, odkud život přichází a kdo jej zas bere. Můžeme to připodobnit k životu na zemi, kde se střídá noc a den, kdy se každý den ocitnete na odvrácené straně země a je tma. Kdo by však cestoval směrem ke slunci, žádnou noc už nezažije – půjde směrem ke zdroji světla. Věřící je jako ten, kdo míří ke slunci. Nevěřící jako ten, kdo v temném sklepení vsadil vše na svíčku, která však jednou zhasne. Že je odsouzen plyne z podstaty věci – vsadil na něco, co nemůže vyjít. Věděl, že život končí. Nemá nejmenší tušení, co je po životě. Nemůže říci, zda nic, zda něco. Nikdo se odtamtud nevrátil, aby podal zprávu. Ba jeden se vrátil, ale tomu neuvěřil. A tak co může čekat, než že jen odejde a že neví kam a nemá to v moci?

Kázání evangelia přináší rozdělení. Na ty, kteří chtějí poznat nevysychající zdroj života a na ty, kteří se spokojí s životem, který mají teď, s vědomím, že nevědí, kam jdou. Evangelium zatím nedorazilo všude. A i v této zemi jsou lidé, kteří jej ještě neslyšeli. Jak je to s tím, kdo jej neslyšel nám není známo a nemá smysl o tom přemýšlet, když my jsme jej slyšeli a každému je můžeme zvěstovat.

Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen. Nejen uvěří, ale také přijme křest. Kdo věří, že není jen život sám, život, jehož jediným cílem je smrt, ten také ví, že se musí něco stát, aby byl běžný, smrtelný život, jak jej všichni známe, proměněn. Něco se musí stát. To něco, křest, neděláme my. Kristus říká: Kdo PŘIJME křest. Protože Kristus sám je to, kdo křtí, ač na zemi nikdy sám nekřtil. Kdo věří v Pána a dárce života, ten také věří, že pouhá voda, pouhé slovo může způsobit proměnu lidského života, že znamená nesmrtelnost. Nestačí věřit, musí se také něco stát, život nemůže jen tak běžet dál. Kristus žádá překvapivě málo. Jako znamení ustanovil toto jednoduché polití nebo ponoření a to je vše.

Ale kdo věří v Krista, věří i tomu znamení, které ustanovil, že skutečně něco mění. A kdo věří, že to znamení něco mění, ten také bude přítomen tam, kam ho to znamení zasazuje a začleňuje, ten se také s církví bude shromažďovat. Ten také věří, že to znamení ho proměnilo a že by tedy měl být člověkem vlídným, upřímným, velkorysým a štědrým. Ten ovšem také ví, že bylo už jednou třeba, aby byl křtem umyt, třebas jako nemluvně. A že je to přece stále on, stejné tělo, stejná duše. A že potřebuje na každý týden nové odpuštění. A že jak je na tom on, tak i lidé kolem něj, že i oni potřebují jeho odpuštění a shovívavost a on zase jejich.

To jsou znamení vnitřní proměny, ta podstatná znamení nového života. Zná je každý, kdo uvěřil a přijal křest. A pak jsou znamení, která věřící „provázejí“, která jsou spíše znamením pro tento svět. O těch mluví Ježíš v poslední části své řeči: Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.

Tato znamení zřetelně nejsou dána všem věřícím; a snad ani ve všech dobách a místech. Kdo třeba z mluvení jazyky dělá podmínku víry, měl by také vzít hada do ruky a vypít něco smrtícího. Znamení nejde na lidech vymáhat – tím spíše ne na Bohu. Již na poušti se Bůh hněval na ty, kteří po něm žádali znamení.

A přece podstata těch znamení je společná všem věřícím. Ta podstata je, že stvoření, ať už viditelné, jako hadi a jedy, ať už neviditelné, jako lidské jazyky a démoni, už pro nás není hranicí a nepřekonatelnou překážkou. Stvoření už pro nás není bohem.

Vzpomněl jsem si na Pavla, který ztroskotal na Maltě. Bral snad Pavel své ztroskotání jako znamení Boží nepřízně? Ti, kteří sešli z cesty pravé víry by Pavlovi řekli: Málo ses modlil, Pavle, málos věřil, jinak bys neztroskotal. Ale Pavel to bral jen jako nepříjemnost. Když se potom hřál u ohně a chtěl přiložit, zakousla se mu do ruky zmije, která prchala před žárem. Bylo to znamení Boží nepřízně? Myslel si to pohané kolem. Ale Pavel setřásl hada do ohně a nic zlého se mu nestalo. Divili se všichni kolem něj, ale Pavel se nedivil. Na Maltě uzdravil Pavel nemocného. A nedivil se tomu. Protože znal svého Pána, který vládne nad vším stvořením. Stvoření pro něj už nebylo něčím podstatným. Ale ten samý Pavel se rmoutil nad sbory, kde vládly hádky, nemravnost a lakota. Trápilo ho, že s tím málo zmůže a také že nakonec zdaleka všechny neobrátil.

Znamení jsou tu pro ty, kdo mají uvěřit, nebo jejichž víra má být posílena. Pro ty, kteří se rozhodují, zda věřit tvorstvu nebo stvořiteli. I samo stvoření je někdy donuceno jim říci: Ne ve mě, ale ve Stvořitele věř. Ale kdo ví, komu uvěřil, na co je potřebuje?

Na jedné svatbě se mne po skončení obřadu nevěřící účastníci vážně ptali, jak jsem to udělal, že se rozjasnilo právě když jsem mluvil o světle. A potom ještě na jedné vzpomínkové bohoslužbě na hromadnou nehodu. Psycholožka hasičského sboru mi řekla: Jak jste to udělal, že se zatmělo, když jste mluvil o temných chvílích života? Nejdřív jsem myslela, že někdo na váš tajný pokyn otočil vypínačem, ale pak jsem zjistila, že to jde z venku. Bratři a sestry, vůbec jsem si něčeho takového nevšiml. Prostě přešel mrak přes slunce. To jistě věděli i ti překvapení pohané, to je přirozené vysvětlení. Ale proč? Nevím, staral jsem se o své kázání, aby mě bylo slyšet a bylo mi rozumět. Toto byl jen průvodní jev. Nevím o tom, že by někdo z nich uvěřil. Ostatně ani na Maltě za Pavlova pobytu žádný sbor nevznikl. Snad tam vznikl později a snad ti lidé někdy později uvěří.

Dnes tu zní kromě mateřského jazyka i jazyk mnohým z nás neznámý, jazyk lidí žijících až za oceánem – a nijak divné nám to nepřijde, protože náš Pán je jeden. Kolikrát do tohoto města zavítají lidé z jiných kontinentů? A my máme ještě v živé paměti návštěvu našeho bratra ze Súdánu. A i tento den je pro nás přirozený, protože jeden Pán nás všech sedí na trůnu v nebi a vidí všechny své, ze všech zemí, jazyků a ras. Kraluj nám Kriste! Amen