Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým, říká Jan. To zní podobně, jako by řekl: Můj křest je jenom vnější obřad, s Kristem přijde to skutečné, duchovní. Říká „křtil“, v minulém čase, jako by jeho křest byl jen dočasný, jen taková náhražka, jen výplň. Jako by o jeho křtu šlo říci: To jsme dělali dřív, dokud…, to už se teď nedělá.

A je tedy veliké překvapení, když jakoby chvilku po těch slovech za ním skutečně přijde ten, kdo křtí Duchem svatým, ale nejdřív se dá sám pokřtít vodou. A, ano: Po tom, co podstoupí tento vnější obřad, potom, co je polit obyčejnou vodou, na něj nade vše pochyby sestoupí Duch svatý. Viditelně, jako holubice.

Vidíme na tom, že zřejmě není záměrem Božím, aby se člověk obešel bez viditelných, vnějších znamení. Není záměrem Božím, aby se vše odehrávalo jen v jeho nitru. Vždyť sám Kristus, který je nové stvoření, který byl počat z Ducha svatého, se přece ukázal světu při křtu vodou; musel být pokřtěn vodou. My nemáme žádný jiý vzro toho, co je dokonalý člověk, co je člověk zcela podle Boží vůle, než Ježíše Krista. Protože ani žádný jiný dokonalý člověk není. A přece tento dokonalý člověk chce být pokřtěn a musí být pořtěn.

Přesto mnohé sekty přišly z myšlenkou, že křest jednou přestane. Obvykle se to pojí s naukou o třech věkách – Otce, Syna a Ducha. Nejdříve byl věk Otce, to byla doba těch obětí ovcí a koz, těch primitivů, zcela neduchovní, věk židů. Pak věk přišel věk Syna, o něco duchovnější, ale ještě se křtem a večeří Páně, věk církevní, věk těch protivných kostelních lidí. A vždy zrovna v jejich době nastává ten věk Ducha, kdy již se nezabíjejí žádní beránci na velikonoce a ovšem i zmizela potřeba chodit do nějakých kostelů. Protože každý cítí všechno přímo v Duchu. A obvykle samozřejmě ten, kdo toto učí, se domnívá, že sám u sebe to cítí nejlépe. Jak jsem řekl, je to stále se vracející sektářské učení, ale není zrovna nepodobné tomu, jak se na spásu dívají i nevěřící; ne zrovna nepodobné tomu, co píší dokonce někteří křesťanští autoři o křesťanství bez církve, o tzv. anonymních křesťanech, kteří jsou prý nějak všude kolem nás.

Nepochází však hřích a nakonec zoufalství právě z toho, že si člověk myslí, že všechno ví sám nejlíp, lépe řečeno, že nad jeho pocity nic přesnějšího není? O Evě v ráji čteme: „Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost.“ Sema věděla nejlíp. Nepůsobí člověk škodu druhým právě nejvíce tím, že si myslí, že má sám všechno poznání, že Bůh k druhým nemluví, že druhých se není třeba na nic ptát: „Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.“

K tomu člověk stvořen nebyl! A tak, Kristus přichází ke křtu od Jana, o které pak sám řekl, že je menší než on. Dokonce že každý v království Božím je větší, než Jan. Ale jako pravý člověk ví a přijímá, že člověk nebyl stvořen k tomu, aby nikoho nepotřeboval. A i když je Jan menší než on, neznamená to, že je bezvýznamný, zbytečný. Má úkol křtít, má určitý daný úkol a úřad od Boha, a ani Kristus se bez něj neobejde. Bůh stvořil lidi tak, aby se navzájem vždy potřebovali. Vždyť při samotném stvoření je řečeno: pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná a Bůh stvořil člověka ve dvou nenahraditelných rolích a povoláních, jako muže a ženu.

Kristus pak nepřichází jen k jednomu člověku, k Janovi. Jako ani žádný člověk není stvořen, jen aby našel jen jediného dalšího člověka na světě. Ani Adam a Eva tu nebyli jen jeden pro druhého, ale na světě mělo vzniknout společenství. Bůh jim řekl: Naplňte zemi. Kristus také ve křtu v Jordánu přichází mezi ostatní pokřtěné; mohli bychom říci vstupuje do církve. Ti ostatní pokřtění byli spíše hříšníci, lidé s všelijakou minulostí. Lidé, kteří samotným křtem vyznali: S námi není všechno v pořádku. Ale právě s nimi chce mít Kristus společenství. Stoupenci nauky o věku Ducha mohou snadno poukázat na to, jací hrozní lidé byli také v církvi, jací hrozní lidé byli také pokřtěni. Samozřejmě mohou poukázat na mnoho velmi šptných duchovních, na rlzné zlořády. Ale nevytvořil již na počátku Kristus společenství právě z hříšníky? Proč je tak velké překvapení, když ve společenství církve spatřujeme mnoho nedokonalosti?

Vezměme si: Jakou asi povahu měli ti celníci, co přicházeli ke křtu? Možná jste sami byli někdy zažili celnici či hraniční kontrolu. A křest jistě změnil vnitřní směřování těchto lidí, ovšem jaksi nenahradil toho člověka někým úplně jiným. Stále v těch lidech jistě bylo něco protivného, možná přízemního. Co nevěstky – jistě se změnilo jejich vnitřní směřování, jistě jejich jednání. Ale opravdu si myslíme, že na nich nebylo stále trochu patrné, čím byli? Docházeli by stoupenci věku Ducha, stoupenci anonymního křesťanství, každé neděle do společenství z celníků a nevěstek? Myslím, že ne. Myslím, omezí se na to, že je neodsuzují, ale vídat by se s nimi nechtěli.

Věřím však, že Kristus se ve křtu v Jordánu přiznal ke službě nědokonalých služebnků Slova, nedokonalých duchovních, když od Jana přijal křest. Myslím, že přišel doprostřed církve složené z nedkonalých, dosud v tomto světě zápasících lidí, ke společenství bývalých celníků a nevěstek.

Věřím, že Kristus nám ve svém křtu zjevil, že se člověk neobejde bys služby druhcýh lidí a bez svědeství druhých lidí. Že nám ve křtu zjevil, že člověk nebyl stvořen k tomu, aby byl izolován, ohrazen od společenství, od širšího obecenství s ostaními vykoupenými. Věřím, že nás vede k novému Jeruzalému, kde, proměněni, v zářivých šatech, nyní již bez poskrvny, zazpíváme všichni chvalozpěv před Božím trůnem. Amen