Naplnil se čas. A je to tady. Ale proč by tomu měl někdo věřit? A lze vůbec doporučit, aby tomuhle někdo věřil: Teď je ta nejdůležitější chvíle, teď jde o všechno? Teď jde o všechno, nejdůležitější čas rozhonutí v celých dějinách světa – víceméně to samé slyšíme každé čtyři roky před volbami. Ne že by to nikoho neoslovilo, mnoho lidí co čtyři roky prožívá tu už opravdu poslední bitvu kosmických sil dobra a zla. A za čtyři roky znovu. Takže hodně lidí tohle chce slyšet.

Jenže, řekl bych, právě proto, že nevěří v Boha. Ten nebo onen státník, to je ta největší moc, kterou si dovedou představit. Samozřejmě, nikdo nemůže chodit po vodě, vrátit slepému zrak nebo křísit mrtvé, nadpřitozená moc, zázraky, to neexistuje. Ta největší představitelná moc pro většinu lidí je, že vám dají klíče od nějaké kanceláře a razítko. A jediné, jak je možné dosáhnout dobra mezi lidmi, je ho nařídit, ukládat za neplnění pokuty a vězení, zřídit na to uřad.

V pravdě, bloud si v srdci říká: Bůh tu není. Vidět ve střetu lidí, kteří s menšími rozdíly hlásají to samé – spásu skrze nařízení a úřady – střet dobra a zla, prozrazuje minimálně omezenou představivost.

V člověku však nepochybně je touha žít v té nejdůležitější době. Protože si nedovede představit pokračování svého života po vzkříšení, na věky. Nemůže přijmout, že by se za dobu jeho krátkého života nic moc významného nestalo; často je to ovšem pravda. Náš čas tak co pár let objeví nějaký historický zlom. Na který si ovšem za pár let už skoro nikdo nepamatuje; v našem čase se skutečně nic moc významného neděje.

Proto, když by někdo přišel a jako Ježíš řekl: Naplnil se čas… Tak… nevím. Asi bych řekl. Už zase? Ovšem i sám Ježíš varuje před těmi, kteří říkají: čas se naplnil. A říká: Když vám řeknou: Hle, je na poušti, nevycházejte! Hle, v tajných úkrytech, nevěřte tomu! A zároveň ale, sám Ježíš a před ním Jan říkají: Čas se naplnil. Prostě: Nevěřte tomu, pokud to neříkám já.

Nezbývá tedy než říci: Lidé vždycky toužili po tom, aby jejich doba byla ta nejdůlěžitější. A vždy toužili po dobrém králi, dokonalém člověku, který přinese soud a spravedlnost a potom království pokoje. Kristus ten soud a spravedlnsot vykonal sám na sobě a přinesl ten nejdůležitější pokoj: Pokoj s Bohem, pokojné svědomí a pokoj, který máme mít mezi sebou, právě v tomto sboru – a myslím, většinou i máme. Tedy, ta touha, aby přišel Bůh mezi nás, aby nastal zlom, byla v lidech vždycky. A jednou se to prostě nějak muselo stát. Jedna generace musela být ta, za které zlom skutečně nastal. A sám Ježíš říká: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyetš, co vy slyšíte, ale neslyšeli.“ Co vždy byla a nyní vždy bude marná touha, se jednou opravdu naplnilo.

Dnes jvšak e touha po zlomu, změně a dokonalém člověku vždy blud: Mesijáš již přišel. Ten zlom dějin nastal zrhuba kolem roku 30. Nicméně, je také třeba nezapomenout, že se to stalo. Že Bůh již prokázal svou moc, velmi přesvědčivě. A Ježíš o tom má četná podobenství, třeba to o družičkách, o služebnících, kteří nevědí, kdy pán přijde. O jednom takovém služebníku říká: Když si však špatný služebník řekne: Můj pán nejde, a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.

Zkrátka, nelze si zase, na druhou stranu, říci: Bůh nikdy nic neudělá, je to všechno jen takové symbolické atd. Pamatujme, Kristus už jednou přišel a přijde tedy znovu. Jediná změna, které v celosvětovém měřítku stojí za zmínku, je to, jestli je evangelium kázáno všem národům – což dnes je. Pro nás pak: Zda je skutečně kázáno, co v Písmu je, bez výběru, co se nám hodí a co ne. A nakonec pak: Zda se nám plní kostel. Zda každý jazyk vyznává: Ježíš je Pán. To je změna, která stojí za povšimnutí. Jinak, spíše platí, co řekl Kazatel: Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.

Příkladem správného smýšlení jsou ti apoštolové, o kterých dnes čteme: Nacházíme je v dnešním příběhu na lodích. A to ne na nějakých pramičkách v opuštěné rybářské osadě. Ale na lodích, které uvezou nejméně dvanáct lidí, spíše dvoj nebo trojnásobek. A nacházíme je u Galilejského jezera, jehož ryby jsou velmi ceněné. Na místě, které zažívá bouřlivý rozvoj a kde se dají, i navzdory všudypřítomným celníkům, vidělat opravdu pěkné peníze. Budoucí apoštolové pochopili, co by pro mnohého duchovně založeného člověka bylo těžké přijmout: Že lidé budou jíst vždycky. Pochopili, že bohatství pochází z práce. Náš čas nám učedníky obvykle popisuje jako dělníky nebo pomalu nezaměstnané. Jsou to ale spíše malí až střední ponikatelé, součást rodinné firmy, např. Zebedeus a synové.

Učedníci jsou lidé, kteří se vyznají v tomto světě. Jsou to také lidé, kteří nepochybně dělají prospěšnou práci, mohou za sebou vidět výsledky. Kdyby je Ježíš nepovolal, řekl bych, stále by prožili užitečný, dobrý život. Jsou to lidé, kteří mají co ztratit. A zároveň, když přijde na akorát, jsou ochotni to vše opustit. Při všem, jak jsou zabydleni v tomto světě, nikdy nezapomínají: Jednou nastane ta chvíle, kdy Mesijáš přijde. Pro ně poprvé – pro nás po druhé a nadobro, navěky.

A to je, myslím, ta náročná výzva, kterou pro nás představuje povolání učedníkům. Není příliš divu, že se lidé stále upínají k nějaké světové změně, protože nevidí ve svém životě a ve svém čase žádný přínos. Nevidí – neznamená to nutně, že nic nepřinášejí, nebo že by v jejich čase nic dělat nešlo. Je třeba mít víru v Boží vládu, aby si člověk uvědomil, že to, že se stará o své rodiče, že se stará o děti, že je tu pro své příbuzné a přátele není málo. Je třeba mít víru v Boží království, aby člověk viděl, že se třeba ryby sami nenachytají, že to někdo dělat musí – a že třeba zrovna tohle je můj úkol od Boha.

Ale když už se člověk dostane tak daleko, že má tu moudrost a ty schopnosti být dobrým synem či dcerou, dobrým otcem či matkou, dobrým bratrem či sestrou, švargrem nebo švagrovou, bratrancem či sestřenicí, dobrým rybářem nebo obecně dobrým podnikatelem, když už je v tom doma – tak zase, nechce se mu to ztrácet, byť kvůli slovu Božímu. Cítí nutnost dělat kompromisy – protože děti, protože manželka, protože můj podnik. Protože už bych nemohl dělat, co mám rád. Má sklon zapomenout, že má dobrý pocit ze všech těch věcí, co koná, protože Bůh je nejříve vyhlasil za dobré. Má sklon zapomenout, že je spokojený jako rodič, jako sourozenec nebo dobrý kamarád, jako doktor, instalatér, podnikatel atd. – protože koná podle Božího příkazu.

A toto vědomí právě učedníci neztratili. Oni už něco měli – a přece šli za Ježíšem! Někteří byli už dříve učedníci Janovi, jistě nyní slyšeli i Ježíšovo kázání. A Jan i Ježíš říkali: Bůh vládne, Boží vláda je blízko. Oba říkali: Čiňte pokání. Protože Boží slovo platí. Padni komu padni. Jistě jsou hříšníci celníci a nevěstky – a jistě i vy všichni, protože každý z vás v něčem porušuje Boží Zákon. Král Herodes i žena hříšnice – oba jsou na tom stějně. Ten pravý král je Bůh – a ten soud, na kterém skutečně záleží, je poslední soud. Kristus kázal království Boží – kázal, co je skutečná autorita ve všem, co člověk dělá. I jejich předchozí práce totiž dávala smysl jen pod Boží vládou. Jinak, pokud není Boha a pokud Bůh není soudce, tak asi větší úspěch je být někdo jako Herodes. Pokud Bůh není soudce, koho zajímá, že je někdo nějaký rybář nebo něčí syn, dcera, otec nebo matka? Tím se do dějepisu nedostanete. Jenže Bůh vládne. A záleží na tom, jak kdo jedná, zda dělá, co má.

Hospodine, zkoumej mě a podrob zkoušce, protřib moje ledví a mé srdce! Pane Ježíši, smiluj se nade mnou hříšným! Bože Duchu svatý, stvoř mi čisté srdce a obnov ve mě ducha přímého. Amen