I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu?

Opravdu přijde. To, na co čekáte, po čem toužíte, opravdu přijde. Ale budete to ještě chtít? Poznáte to? Tak se Ježíš z čista jasna zjevil jedné soboty, po našem jedné běžné neděle, ve shromáždění v Kafarnaum.

Dalo by se říci, největší problém s evangeliem, s Božím zaslíbením, je, že se splní. Že se přání naplní tak, jak si to člověk vždy přál. Jenže člověk už před tím ze svých přání slevil, upravil je. Asi skoro i musel. Nešlo pořád jen čekat, musel se na čas spokojit s málem. Časem ale k tomu málu přilne, už se toho mála, co má, s hořkostí chytil. Je to málo, ale je to JEHO málo. Které si sám našel, už se ho nebude chtít vzdát.

Četl jsem před lety příběh muže, který se rozhodl vydat pěšky z Olomouce do Svaté země. Překročil hranice a už v Rakousku mu došlo, že cesta bude náročná. Musel v sobě sebrat velké síly, zatnout zuby, zapřít sám sebe a tak nakonec prošel i Maďarskem. V Rumunsku šel nocí mezi zapálenými strništi, po přízračné cestě mezi dvěma ohnivými stěnami. Cikáni, dojatí příběhem jeho pouti, jej vezli na svém voze. Prošel i Tureckem. V Sýrii k němu, jako ke všem cizincům, byli velmi pohostinní. Velmi tam po dlouhé cestě okřál, posílil se na hostinách v četných domácnostech. Líbilo se mu tam.

Když došel do Svaté země, už to na něj nedělalo ten dojem. Nějak ho víc zaujala ta Sýrie. Kdežto když jste ve Svaté zemi letadlem za čtyři hodiny, země vám učeruje, poznáte, proč je zaslíbená. Na cestě není žádné provizorium, ke kterému byste upnuli své srdce.

Do království Božího, do Nového Jeruzaléma, však neletíme letadlem. Jdeme všichni pěšky, Rumunskem a Sýrií tohoto světa. My se nemusíme strachovat, že by nás Boží královtsví nezastihlo. Jistěže mnoho věcí z něj nás zastihne ještě v tomto čase, ještě v tomto pokolení. V příštích několika letech. Nestrachujme se, že by nepřišlo ve větší plnosti, než je teď. Strachujme se ale, že už ho nebudeme chtít. Dejme si pozor, zda jsme si příliš nezvykli na provizorium.

To se totiž nejspíš stalo mnoha Kafarnaumským; jak poznáváme z pozdějších Ježíšových slov, zrovna moc lidí tam v něj neuvěřilo. Přitom poznali, že učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. Ale před tím tam nějak učili zákoníci.

My se na ně nemůžeme zase moc zlobit. Ani na sebe ne. Po tom, co Bůh přivedl svůj lid z Babylónu, co byl, sice s obstrukcemi, ale za velké radosti znovu vystavěn chrám a Jeruzalém, skoro pět set let nepřišlo žádné další zjevení. Tedy řekněme, pro naši představu, žádná duchovní událost od roku 1514. Dějiny zase úplně krátké nejsou a jsou i dlouhé časy, kdy se nic podstatného neděje – a přece v nich žijí celé generace lidí.

V té době se ujali výkladu Písma zákonníci. Písmo pro ně byl strašně starý text z jiné doby. Sami u si sebe říkali: Písmo má nějakou závaznost, ale bylo napsáno už hrozně dávno. Těm lidem už to nemůže nic říkat. Tak jim z toho uděláme nějaké srhnutí, nějaký vícuc toho podstatného. To samé dělají dnes mnozí profesoři biblických věd. Je to starý text, ani my mu úplně nerozuíme – co teprv normální lidi. Starý Zákon už je starý, tak z něj jen vypišme ty morální a hygienické příkazy a to tak asi bude stačit.

A nyní, jedé soboty ráno, vstoupí do shromáždění v Kafarnaum Ježíš a v tu sobotu ráno vykládá Písmo jako něco, co bylo napsáno včera večer a ještě možná dopsáno dneska ráno. Jako něco, co se píše ještě teď.

Potíž není v tradici. Vždyť co vzal Ježíš v synagóze do ruky, než pět set let a více let starý text, předávaný do té doby tradicí. Kdyby lidé před příchodem Krista zavrhli tradici, Kristus by ani neměl z čeho kázat. A ani by ho nikdo nečekal.

Ale dlouho už nevzal Písmo nikdo do ruky s tímto jednoduchým přesvědčením: Kdybych tam tehdy, u toho Rudého moře, na Chorébu, na Karmelu, kdybych tam byl s nimi, viděl bych to samé. Nikdo ho nevzal do ruky s tím, že mohlo být napsáno klidně včera – že stejný Duch spojuje církev v čase Mojžíše, v čase obnovy chrámu – i v čase Ježíšově. Že kdybych tam byl s nimi, viděl bych to samé a kdyby oni byli tady, viděli by to samé. Že čas, totiž, i když je to čas našeho života, neznamená zase tolik.

Možná znáte filmy s Indiana Jonesem nebo podobné: Najde se tam nějaká věc ze starověku, třeba archa úmluvy nebo podobná věc. A, ó hrůzo, funguje stejně, jako ve starověku, působí stejnou paseku. Tak něco takového bylo kázání Ježíše Krista v Kafarnaum: Bylo to před pěti sty lety a je to zase tady. Já jsem TO! Já, Ježíš, maso a kosti u čtecího pultu v sobotu ráno v rybářské vesnici v kafarnaum.

Běžný posluchač si asi řekl: Je hezké, že někdo dovede oživit tradici. Příznačně jen posedlý se vyděsil: Pokud mluví s mocí, pak … pak třeba může odněkud vytáhnut Áronovu hůl a proměnit ji před námi v hada. Nebo nechat z nebe spadnout oheň, jako Elijáš. Ne, to ne, vždyť se to může stát každou vteřinou. „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“

Posedlý, ani žádný nemocný, si za to úplně nemůže. Nicméně, on je ten, kdo je nejvíc doma v provizoriu. Posedlý nemůže přestat se svými výbuchy, se svým nespolečenským, bezohledným chováním, i kdyby chtěl. Posedlý se ze všech lidí musel nejvíc smířit s tím, že v životě už nikdy, nikdy nebude nic jinak. Že to bude pořád stejné. On, ze všech lidí, se musel nejvíc vzdát vší naděje a spokojit se s málem. S tím, že občas se může chovat aspoň trochu normálně, snesitelně. A to by mělo stačit, to holt musí stačit. Že to není úplně špatné znamená pro posedlého, že je to dobré. Ale posedlý s tím sám nic dělat nemůže.

Posedlý je křiklavým obrazem všech kafarnaumských. Oni by se, na rozdíl od posedlého, nemuseli spokojit s tím, že to občas není tak špatné. Oni by mohli usilovat o dobré: O to, podat druhým ruku ke smíru. Udělat druhým něčím radost. Poprosit druhé, aby jim udělali radost. Oni by, a to je jádro věci, mohli i zákoníkům říci: Nebylo to úplně špatné, ale chceme z toho Písma vědět víc. Máme dotazy. Nemuseli by se zmenit úplně naráz, jako posedlý. Ale kázání o kázání, po malých krocích, každou sobotu něco – Ježíš chodil do Kafarnaum kázat každouc chvíli.

Ale jen posedlý vykřikne. Jen on najednou vidí, že to málo, s čím se smířil, není vůbec dobré. Že Ježíš přišel, aby mu vzal jeho staré a špatné. Nebo tedy, ten zlý duch v něm to viděl.

Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ I posedlého dokáže Ježíš uzdravit. Tím spíš se člověk zdravý má den ode dne vzdávat věcí, které nejsou dobré. Které se zdají být jen méně špatné, než něco jiného. Nemá mít dočasná, provizorních řešení za svou životní jistotu.

Každý z nás se někdy utíká ke zlosti a hněvu – je to lepší, než zoufalství. Ale není to řešení na stálo. Kde kdo se občas napije – a to taky pomůže jen na chvilku. Každý z nás je vůči někomu ostražitý – ale časem se sním stejně musí střetnout nebo smířit. Nebo obojí. A nakonec v duchovních věcech – u lecčeho nám nejdříve vystačí obecná, jednoduchá odpověď. Ale časem se máme ptát dále a tak růst ve víře.

Protože je zde, jako před dvěma tisíci lety, a možná ještě na další léta, to se uvidí, Nové učení plné moci, které i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho. Kristus je TO – a je uprostřed nás, i v tomto posledním čase. Amen