Učil jako ten, kdo má moc. Ale co vlastně říkal? Ježíš kázal celé tři roky, nejspíše každou sobotu. To je kolem sto padesáti kázání. Dále učil na kopcích a planinách mimo města, zřejmě během týdne. A jak vidíme třeba ze zpráv o nasycení tisíců, jeho kázání mohla trvat i celé odpoledne, tedy několik hodin. Na to, kolik toho Ježíš proslovil, máme v evangeliích zapsáno docela málo.
Přirozeně – protože kdo z nás by dovedl nyní převyprávět jediné kázání z těch stovek, které za svůj život slyšel. Proč tomu tak ale je? Moc slova z poloviny spočívá v tom, co už člověk viděl a zažil. Když zazní mocné slovo, řekne si člověk: To jsem přece dávno věděl. Jen jsem to neuměl sám říci. To si nemusím pamatovat, to znám. Jenže něco zažít a umět tomu dát jméno jsou dvě věci. Když jde někdo k lékaři, velmi dobře ví, jaké má bolesti. Jenže neví, co to je. Když se dozví diagnózu, třeba i dost nepříjemnou, bývá to úleva: Doteď podivné pocity, které měl, mohly znamenat všechno možné. Teď už člověk ví, na čem je. Co s tím může a nemůže dělat. Mocné slovo dává moc každému, kdo ho chce slyšet.
V mocné řeči tedy musí být hodně toho, co už každý zná. Mocná řeč tedy těžko řekne: Všechno je úplně jinak, než jste si mysleli: CHudoba je bohatství, nemoc je zdraví, dobro je zlo. Taková řeč dává moc jenom tomu, kdo takto mluví. Ostatní jsou za hlupáky, kteří doteď žili v klamu. Všechno, co doteď zažili, jakoby se jim zdálo. Vše, co dosud zažili, je bezcenné. Pokud má někdo jen pousmání pro cokoliv, co říkáte, pokud mu ani jediná vaše zkušenost nestojí za zamyšlení, je zbytečné takového člověka poslouchat. Protože jeho slovo dává moc jen jemu. Vás nezmocňuje k ničemu.
A tak Ježíš nemluvil. Mnoho Ježíšových podobenství a výroků prostě jen říká: Vím, jaké to je. Vím, to co vy. Když např. otec vystrojí svému marnotratnému synu, který rozházel všechno jeho dědictví hostinu, není hněv staršího syna, kterému otec nikdy nedal ani kůzle, aby se poveselil se svými přáteli, není ten hněv oprávněný? Není to opravdu k vzteku? Je to k vzteku! Omilostnění hříšníka skutečně je svým způsobem nespravedlivé. Když dá pán vinice stejnou mzdu těm, kdo dělali od rána přes polední parna až do večera stejnou mzdu, nebije to úplně do očí. Jistě, že ano. Nepříjde většina dobré setby rozsévače, většina jeho práce nazmar? Není velká část snahy toho, kdo se pokouší o dobré činy, nakonec zbytečná.
Ježíš tedy říká: Znám vaše námitky. A souhlasím s nimi. Když odpouštíme hříšníkům, odpouštíme těm, kdo jsou horší, než my. Když konáme něco dobrého, konáme to často proto, že nikoho jiného ani nenapadne to udělat. Zvu vás k spíše nevděčné práci, jejíž odměna je především v nebi. Ale já sám mám konečně na světě také dost nevděčný úkol, to jest hanbu a utrpení kříže. Ježíš neříkal jen, že je to na světě dost mizerné – na to stačí mít špatnou náladu – říkal, proč konkrétně je to na světě mizerné. Že mě bolí ruka, do dovedu říci i sám. Proč mě bolí – to dovede říci lékař. Proto nazýváme Ježíše lékařem, protože říká konkrétně co nás hněte v tomto světě.
Učil jinak, než jejich zákonníci a farizeové. Protože ti měli potřebu dělat Bohu advokáta. Mnoho z učení tehdejších učitelů máme zachováno v židovské tradici. Čtenáře zarazí zvláštní snaha dovysvětlit všechna místa z Písma, kde Bůh udělá něco z našeho pohdledu divného, ba nespravedlivého. Ke každému, koho Bůh stihl tvrdým trestem, se domýšlí další příběh, co pštného provedl ještě před tím. Každému, koho Bůh omlistnil, se přičte nějaký smyšlený předchozí dobrý skutek či se zde hádá nějaký skrytý dobrý úmysl toho člověka, který z textu rozhodně nevyčteme. Zkrátka, uvažovali tak, jako by tu Bůh nebyl a tak bylo na nich, aby ho obhájili.
Ježíš toto dělat nemusí, protože on je Bůh přítomný. A on je obhájcem naším. Proto, když se ho ptají třeba na neštěstí, kdy v Siloe spadne věž a zahubí náhodné kolemjdoucí, nehájí Boha, ale řekne: Když nebudete činit pokání, všichni stejně tak zahynete. Kdo by toto dnes řekl s kazatelny? Nicméně, Ježí nepřišel aby hájil Boha. Ale je Božím Synem, který sestoupil do pekel, abychom my nezahynuli. Aby ohájil nás. Proto také, správný přístup k Písmu je tento: Zdá-li se vám v Písmu něco drsné, je to proto, že to prostě drsné je. Přišel-li nás Ježíš smířit s Bohem, znamená to, že existuje něco jako Boží hněv. A Bůh dává svého jediného Syna, abychom tomuto hněvu unikli – jaký to tedy asi musí být hněv!
Možná je nyní jasnější, proč posedlý během Ježíšova kázání vykřikl zrovna: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“ Hněv staršího syna, který vždy byl ten odpovědný a bralo se to za samozřejmost. Hněv dělníků, kteří dřeli od rána. A hněv Boží proti lidem, kteří šlapou neomaleně po tom, co je svaté – a třeba rovnou v chrámu prodávají holuby a ovce a mení peníze. A překřičí tichého a nestichnou před slzami a nenechají na světě místo tomu, kdo má čisté srdce. To obojí se jistě zjevuje v Kristu.
Dokud kázali farizeové a zakonníci svou růžovou podobu světa i boha, mohl do toho posedlý hrubě vpadnout – nevíme ovšem, zda už někdy v synagóze křičel – mohl si myslet něco sprostého a být ospravedlněn sám u sebe. Ha, všechno jsou to lži. A zase posluchačům zákonníků a farizeů nemusel vadit víc, než vadí vyrušení. Než je nepříjemný někdo, kdo si pro sebe cosi brblá.
Jak se to konec konců podává i dnes: Jsou lidé rozumní, ti jsou proto také hodní. A pak jsou ti nemocní, kteří pokřikují. Ale jen proto, že jsou nemocní. Ve skutečnosti právě to, že se vše lakuje na růžovo, že se nepojmenuje tragédie světa a že se nepojmenuje zlo v každém člověku, nezabrání tomu, aby člověk necítil, nezažíval zlo světa. A aby silně neprožíval zlo v sobě. Ale jediné, co mu zbývá, je slepá zloba a nesmyslný výkřik. Není náhoda, že kdysi nejusměvavější, nejzjemělejší země světa, Švédsko, je zároveň kolébkou satanistického metalu, místem, kde bylo svého času téměř sportem zapalovat prastaré dřevěné kostely. Pokud se nepojmenuje spor mezi Bohem a člověkem, výtka člověka Bohu a soud Boží nad člověkem, zbývá člověku jen řvát proti nebi jako zvíře.
Ježíš je však konečným, jasným zjevením sboru Boha a člověka. V něm lidé zbili, zostudili a umučili Boha, v něm člověk nese trest za všechny hříchy od počátku lidského rodu. Ježíš dal jméno všemu, co člověka hněte – ač na to nemá právo, je třeba dodat, ale přece hněte. A co Boha hněvá a co po právu nemůže nechat bez trestu. Dal tomu jméno. Své jméno. Proto již pro zoufalý, bezmocný a hloupý hněv posedlého není místo. Proto Ježíš řekl jen prosté: „Umlkni a vyjdi z něho!“ Už tu pro tebe není místo.
To je to učení plné moci, které má moc nad nečistými duchy. Toto učení následujme, poznejme pravdivě svět i sami sebe a buďme svobodni od hněvu bez cíle a důvodu. Amen