Ježíš vyšel ze synagógy – z místa shromáždění celé obce, celé církve. A vešel do domu Šimonova a Ondřejova – do soukromí, do domácnosti. Do domácnosti vešel Ježíš. Ale nevešla tam s ním celá synagóga. Ale jen dva jeho další učedníci. Máme tu dvě místa, kde Ježíš působí: Církev a rodina, domácnost.

Ta dvě místa, církev a rodina, jsou oddělená. A mají být oddělená. To se prakticky ukazuje na tom, že Šimon má doma nemocnou tchýni. Nemoc je zrovna pádný důvod pro to, aby člověk za sebou mohl zavřít dveře a být jen s nejbližšími. V nemoci, z podstaty věci, člověk neukazuje své nejlepší stránky. Především: Je nemocen, není mocen. Není mocen zrovna něco lidem přinášet, nějak přispět. Všimněme si – uzdravení Šimonovy tchýně se prokázalo právě tím, že pak obsluhovala u stolu, hostila. Bez ní by zůstali o hladu. Kdežto, když se udravila, stale se někým, komu se děkuje za pohostinnost. Někým, u koho poznáváme, že vládne nad svým domem; poznali ji, můžeme říci, jako paní domu. A člověk ovšem chce být znám jako ten, kdo nad něčím vládne, kdo má něco svého. Jako ten, kdo může něco dát.

V nemoci, slabosti, také člověk pozbývá něco z důstojnosti. Nikdo neleží s horečkou v posteli v obleku nebo večerních šatech. A člověk chce být znám ve své lepší podobě. A něříkám, že je to nějaká pošetilost. Naopak, je to právo člověka, aby se na setkání s širším okolím mohl nějak nachystat. Zrovna teď slyšíme mnoho o tom, jak se na svůj nejlepší výkon chystají sportovci. Bylo by nefér vytáhnout je v pyžamu uprostřed noci a říci jim: Tak, teď běhej. To neděláme: Chceme vidět, jak ze sebe vydají to nejlepší. Stejně tak, u každého člověka bychom měli chtít vidět tu jeho nejlepší část. A tak samozřejmě, má mít možnost se nachystat, připravit. Že někoho nachytáme v jeho slabé chvíli, když leží s hadrem na hlavě a s kruhy pod očima v noční košili, to neznamená, že jsme se o něm dozvěděli tu holou pravdu, že jsme objevili jeho pravou podstatu.

Takže domov člověka je to místo, kde si může dovolit být i na chvíli sláb, kde nabývá sil. A kde ovšem zároveň musí nějak fungovat s nejbližšími, i když ty síly zrovna nemá. Kde, i když zrovna není ve své nejlepší podobě, pořád nemůže být úplně strašný. Domov člověka bude vždy trochu čurbes, trochu více neotesaný, méně řádný, než je třeba právě setkání v synagóze, kam lidé přišli odpočatí a připraveni přinést ze sebe to nejlepší. Znamená to, že domácnost je chaos, že v rodině žádná pravdila neplatí? To vůbec ne, Písmo má pro rodinu a domácnost mnoho pravidel a ustanovení. Ale ta právě člověk nějak udržuje, ať zrovna sílu má nebo nemá. Na rozdíl od toho, co koná mimo domov, doma je svým způsobem ve službě 24 hodin. Nemůžeme se proto divit, že žádná domácnost není ideální. A kdybychom ke komukoliv náhle vpadli do domu, snadno uvidíme dost podivný obrázek. Snadno uvidíme, jak zrovna něco drhne. Nakonec, i zakončení našeho dnešního příběhu je trochu zvláštní obrázek, protože: Kde je vlastně Petrova manželka? Mělo by být její privilegium být hostitelkou; že se do toho zrovna pustila ta tchýně?! Nevíme vůbec, proč to nakonec tahle vyplynulo.

Vidíme však, každopádně, že Bůh ustanovil rodinu a církev jako dvě místa, dvě království. Ani jedno nepanuje nad druhým, ale stojí vedle sebe pod vládou Kristovou. Kristus může vstoupit do synagogy, kdy chce – jak jsme viděli, minule tam přišel pomalu rovnou z pouště a hned kázal. A kdy chce, může vejít do rodiny – a zde dokonce rovnou do pokoje, kde leží v posteli nemocná tchýně, což si lze stěží představit u jakékoliv jiné návštěvy. Z lidské stránky byl Ježíš vrstevník jejího zetě Šimona: Zkuste si domů přivést na oběd tři kamarády a zavést je rovnou za tchýní, co leží s hadrem na hlavě. To, doufejme, nikoho ani nenapadne. Ale Ježíš může, protože je zcela Pánem i nad rodinou. Ne však církev, ne však ostatní věřící. Těm nepřísluší zkoumat v rodině druhého každý detail. Je třeba předpokládat, že v domácnosti každého budou i chvíle či časy, které nejsou zrovna k předvádění.

A ovšem, křesťan se odpovídá Kristu, aby takových chvil bylo co nejméně, Kristu se odpovídá, aby doma byl řád, pokoj a vlídnost. Kristus, který neměl chvíle odpočinutí a udravoval, i když byl vysílen, má pochopení, že službu doma konáme ne jen ve své nejlepší podobě, ale i když jsme zrovna velmi slabí. Kristus rozumí, jakýkoliv člověk mnohem méně. Zároveň stejně platí, že ani církev nejde provozovat jaksi podomácku. Jednak tak, že by jí vládl nějaký rodinný klan. Ale i tak, že bychom si řekli: No, to je jak doma, to si z toho nebudeme dělat hlavu; dyť se tu všichni známe. Církev je také místem, kam může kdykoliv přijít někdo nový, aby poprvé slyšel evangelium. Nemůže vypadat úplně jako domácnost, kde všichni vědí a znají, ale vždy je trochu jako shromáždění veřejné, třeba jako divadlo či vojenská přehlídka. V nejlepším případě se člověk v kostele má cítit jako by byl v rodině – jak slovo všechny zbližuje. A doma, jako by byl v kostele – jak vláda Kristova dává i domovu důstojnost a řád. Ale jsou to dvě místa.

Jen krátce řekněme: Tím se nemyslí, co do zhloupnutí opakují lidé tohoto času: Co dělá člověk za zavřenými dveřmi, to je každého věc. To vůbec: Věcí nejen církevní, ale dokonce veřejného práva je vše, co bourá základ samotné rodiny, jako cizoložství, smilstvo, násilí či jen neúcta k rodičům. Jde spíše o to, že ani Kristus se v dnešním příběhu nezeptá: A Petře, proč teď u stolu neobsluhuje tvoje manželka. Ani Kristus do toho nevrtá, protože zná a ví.

Kristus za námi přichází do shromáždění i do rodiny; je s námi, i když ležíme s hadrem na hlavě. A ač je Kristu nějakých třicet let, ač je to muž: Není nijak divné, že bere Petrovu tchýni za ruku. Toto uzdravení, který je ve srovnání s uzdravením ochrnutých či slepých méně nápadné, je možná všemi, kdo tam byli, lépe rozeznáno jeho Božství, jeho božská podstata: Ač je mu třicet, nidko necítí jako nevhodné, že zvedá z lože mnohem staršího člověka; ač je muž, nidko necítí jako zvláštní, že vešel do místnosti, kde leží žena. Všem dochází, že je nade vším a nade všemi, že ke každému má přístup, ke každému pochopení. Nikdo nemůže říci „on mě nezná“, nikdo nemůže říci: On mi nerozumí.

A ještě jednou: Toto uzdravení je ve srovnání s uzdravením ochrnutých či slepých méně nápadné. Co to je horečka? Když máte horečku, co vám doktor řekne nejčastěji: Asi nějaká vyróza. Ani se nedozvíte, jak se zrovna ten virus jmenuje, asi to pořádně ani nikomu nestojí za zjištění – jakoby nic to není; ale někdy se na to dá i umřít; rozhodně tedy, zle vám je. Ale jistě si člověk i říká: Já tady zápasím s nějakou horečkou – jiní nemůžou chodit nebo nevidí. A mě tady taková hloupost skolí. Nicméně vidíme, že Kristus je s námi, i když naše potíže jsou třeba menší, než potíže jiných. Že Kristus zná, jak nám je zle – i když z venku se lidem může zdát jako běžná. Že naše těžkosti se jeví menší, než těžkosti druhých – a třeba i skutečnou jsou menší, Kristus zná, jak je věc těžká právě pro nás. Z těch věcí jsou právě i ty domácí starosti: Člověk z venku by řekl: Ten nadělá, takovou potíž řešil kde kdo. Ale Kristus ví, že ve všech potížích a úzkostech jsme to my sami, kdo im čelí. Kristus zná, všude může vstoupit s pochopením. Ve všem je možné žádat jeho pomoc. Amen