Tímto mocným činem jako by Ježíšovo vystoupení dosáhlo vrcholu. Tehdejší lidé věřili, má se za to, že uzdravit malomocného a vzkřísit mrtvého může jedině Bůh. Kristus Pán tedy vykonal největší možný skutek, jaký si lidé dokázali představit. Tady by se tedy podle všeho měl nacházet vrchol Ježíšova příběhu, vrchol evangelia. Ale jsme teprve na konci první kapitoly! Již tak brzy dosáhl Kristus vrcholu, již tak brzy se jeho život naplnil?

Uzdravení malomocného jistě je skutek hodný Boha, ale přeci jen, kdyby toto bylo vrcholem příběhu Božího Syna, bylo by to trochu málo. Dost málo Krista – Mesiáše, ohlašovaného a očekávaného od zahrady Edenské přes praotce, zajetí v Egyptě, putování na poušti, dobu soudců, dobu králů, až babylónské zajetí a návrat z něj. Dost málo na tisíce let očekávání.

Nicméně, chvíli se zdá, že toto je opravdu konec Ježíšova příběhu. Jeho sláva a známost dostoupila vrcholu, takže už ani nemůže veřejně vejít do města. Tam všude již jej mají přečteného, znají ho jako toho, kdo uzdravuje nemocné. Stala se z něj veřejně známá osoba, kamkoliv přijde, tam se od něj bude očekávat uzdravování. Takový je osud veřejně známých lidí: Když vejde zpěvák do restaurace na večeři, podroušení hosté od něj budou nevybíravě vymáhat, aby jim zazpíval. Když jede známý komik vlakem, cestující jdou dychtivi toho, kdy už konečně řekne něco vtipného. Když jeden nebo druhý odmítne, stane se v očích přítomných pyšným a nafoukaným, vyvolá zklamání a podiv. Vždyť zpěvák je od toho, aby zpíval; komik od toho, aby se lidé smáli. Když neudělá, co má, čím je? Ničím.

Pro člověka není dobré být znám jen pro jednu svou stránku, jen pro jednu svou vlastnost. Ukázat se to dá i na obyčejných lidech, ani nemusíme sahat po známých osobnostech. Pokud na poprvé zaujmete společenství, které vás ještě nezná, nějakým svým výjimečným názorem nebo vlastností, snadno se vám stane, že už si vás lidé budou pamatovat jen podle toho, jen tu jednu věc od vás budou očekávat. Nebudete už pro druhé celým člověkem, ale jen postavou s jednou vlastností, figurkou na jedno použití.

Lidské společenství tíhne k tomu vypadat jako sedm trpaslíků: Tu je Stydlín, ten, co se stydí. Tu je Kýchal, ten co kýchá. Tu špinavý Šmudla, tu Prófa s brýlemi. Není divu, že Sněhurka dále před životem v takovém obludáriu přednost princi, který žádnou trefnou přezdívku neměl, byl to prostě celý člověk.

Protože žádný člověk nemá jen jednu vlastnost. A označkovat si člověka podle jedné jeho viditelné vlastnosti je závažný hřích proti bližnímu. Bůh se zcela jistě hněvá když lidi stvořené k jeho obrazu měníme v takové pitvorné masky. A kdo si myslí, že má někoho úplně přečteného, střádá si Boží hněv.

Nikdo z lidí, stvořených k Božímu obrazu, nemá jen jednu vlastnost. Tím méně Kristus, který je dokonalým obrazem Božím, ba Bůh sám. Nyní je jasné, proč uzdravenému s hrozbou zakazuje, aby o jeho léčitelských schopnostech někde mluvil. Nyní je jasné, proč zůstává venku na opuštěných místech – aby byl sám sebou. Při tom ale měl kázat, vždyť pro to přišel, jak sám řekl. Na pustých místech to jde stěží a tak setkání s malomocným znamená podstatný zádrhel na Ježíšově cestě za jeho posláním. Mluví se o něm ve všech městech a tak teď musí sedět v ústraní a nemůže dělat nic.

A přesto malomocného uzdravil, i když asi tušil, co se stane. Proč tak učinil nám napoví rozhovor při tomto setkání: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ – „Chci, buď čist.“ Chceš-li – chci. Od Krista, dokonalého člověka se učme, že lidé dělají věci prostě protože chtějí, nikoliv proto, že jsou to stroje, postavené pro jeden účel. Zpěvák není chodící hudební nástroj, vtipný člověk není blázen, kterého nejde brát vážně, vědec také cítí bolest a musí se někdy najíst. Kdo může říci „chci“, může také říci „nechci“.

Odkudsi se nám stále vnucuje představa světa, kde každý člověk má jeden jediný účel. Ten dělá to a ten zas tohle. Ten dělá vtipy, jiný je tu zas proto, aby se vtipy dělaly z něj. Ten je bláznivý, ten vždycky rozumný, ta je krasavice a ta zase chudinka. Tak máme sklon vidět svět. A sami sebe pak jako jakési pozorovatele, kterých se žádné takové určení netýká. Ostatní, každý s tím svým jedním účelem, zabydlují náš svět jako nábytek a kuchyňské přístroje. Jako ti, kteří nám mají sloužit. Lidé méně soběstřední se zase snaží sami sebe do té pestré mozaiky zasadit, být také kaménkem jedné barvy. Chtějí mít také jednu vlastnost, podle které budou známí – aby zapadli mezi ostatní. Domnívají se někdy, že aby takto svět vypadal, je Boží plán a zoufale hledají své místo v něm. Toto vše je však ďábelská šalba.

Bůh nestvořil lidi jako kolečka světového stroje. Jak víme od Jana Křtitele, Bůh může Abrahamovi vzbudit syny z kamení; nechce však jistě syny Abrahamovy proměnit na barevné kaménky světové mozaiky. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, jednoho každého. Na každé duši mu záleží. Každá duše je široká, má mnoho stránek. Není Boží vůlí, aby z každého z nás zbyla jen jedna vlastnost. Lidská zvůle si však přeje opak. Nesnese Boží slávu, jak se zračí v mnohotvárné duši člověka. Padlý člověk chce jednoduchý svět, kde mu lidé slouží tak, jak potřebuje. A nenávidí sám sebe, nenávidí Boží obraz, jímž je a tak se chce stát jen tím jedním kolečkem, kaménkem mozaiky.

Dobrý Bůh nám však ve své milosti daroval Zákon, aby v nás udržel svůj obraz. Ať mají lidé tu či onu výraznou vlastnost, ať se hlavně věnují té či oné věci, před Zákonem žádná jednostrannost neobstojí. Zákon musí být naplněn celý. Tak Kristus, který je naplněním Zákona, posílá uzdraveného ke knězi, k oběti, ke splnění Zákona. Toto je svědectví, které nám Kristus skrze malomocného vydává: Nejsou jedni malomocní a jedni zdraví proto, aby to dohromady pěkně vypadalo, čistota a nečistota tu nejsou, aby se doplňovali. Jsou tu jen a pouze proto, že Zákon vyhlašuje někoho za čistého a někoho za nečistého. Jak Zákon rozsuzuje, z čistého se může stát nečistý a z nečistého čistý. Já jsem pak naplněním Zákona, o mě Zákon svědčí a koho chci, činím čistým. Kristus zná naše jméno, ne naši přezdívku. Chce celou naši duši, ne naši typickou masku.

Závěrem, co z toho plyne pro církev a co pro každého z nás:

Nahlédněme do novin a pokud tam náhodou najdeme něco o církvích, udělejme si z toho stručný obrázek: Církve v Evropě bojují proti globálnímu oteplování, za mír, o který kromě nás samých nikdo nestojí. Církve ve Spojených státech buď dělají to samé, co ty evropské, ty radikálnější pak bojují proti evoluční teorii, islámskému nebezpečí a pohlavní nemravnosti. Na jedné straně Atlantiku cosi jako strana zelených, na druhé něco jako středověcí potulní mniši. Těžké rozhodování, co je horší; ani s jednou z těchto věcí by však nemělo být napevno svázáno jméno Kristovo. Církev se jistě má vyjadřovat k veřejným věcem – vždyť i sám Kristus veřejně jednal, když kázání doprovázel uzdravováním. Ale bohatě stačí se ke každé věci vyjádřit jednou. Jak říká apoštol Jakub: „Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná. Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ Ve věcech, o které se vedou spory, kde jeden beztak neposlouchá druhého, kde každý hraje předem určenou roli, sluší se spolu s Kristem stáhnout na opuštěné místo.

Každý z nás sám za sebe ať se potom snaží být skutečným obrazem Boha. Nenechme nějakou svou ctnost nebo nectnost, aby se stala zástupcem celé naší duše. Pro slávu Boží se nesmí stát, aby nás lidé znali jen podle naší nejsilnější nebo nejslabší stránky. Nebuďme tedy pyšní ale ani skleslí. Na darech, které nám Bůh dal, si nezakládejme. Před svými slabostmi se nevzdávejme, neříkejme: To jsem celý já a jiný už nebudu. Vždyť je tu ten, který říká: Chci, buď čist.

Především pak nedělejme z živých lidí figurky. Nemysleme si, že máme někoho úplně přečteného, nemluvme posměšně a před každou zlehčující řečí si raději zacpěme uši.

Při tom všem, každý z nás opravdu má od Boha nějaký dar, ba každý z nás jich má vícero. Bude-li našeho daru potřeba našim bližním, pak vzpomeňme na Kristova slova: Chci, buď čist. A jednejme také tak.