Ježíš se vrátil do Kafarnaum. Posledně Kafarnaum opustil se slovy: „Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, nebo proto jsem vyšel.“ To se mu nejdříve dařilo, než malomocný, kterého tajně uzdravil, protože mu ho bylo líto, přes jeho výslovný zákaz o tom všude mluvil, takže pak Ježíš už nemohl ve řejně vejít do města, ale zůstal venku na opuštěných místech.

Kafarnaum ovšem není město, ale vesnice. A zde se Ježíš tedy mohl vrátit k původnímu záměru: kázat. Čteme: Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. Mohli bychom trochu v nadsázce říci, že místo uzdravovacího shromáždění na stadiónu se Ježíš vrátil k biblické hodině na vesnici.

Proto překvapuje, že na Ježíše udělali dojem ti, kteří mu nedali pokoj ani tady, kteří ho našli i v Kafarnaum. Vpadli k němu uprostřed toho, co k lidem mluvil. To víceméně znamená, že ho neposlouchali. Nebrali moc ohled na to, co sám Ježíš chtěl dělat, za koho sám sebe pokládal: Minule řekl: Proto jsem vyšel, abych kázal. A nebrali nijak moc ohled na to, co je jeho: Vždyť mu rozebrali střechu! Komentátoři říkají: Majitel domu musel být jistě nervózní z toho, že mu rozebírají střechu. Vzhledem k tomu, že Ježíš tehdy v Kafarnaum už nějakou dobu bydlel, majitel domu byl nejspíš on sám! Rozebrali střechu přímo u jeho domu! A to samozřejmě chvilku muselo trvat. Takže Ježíš učí lidi slovu božímu, zatímco nad ním někdo sundavá tašky jeho domu a prokopává se k němu dolů. Ježíš káže během demoličních prací, nejspíš přímo na něj a jeho hosty padá prach z té střechy. Je divné, že na Ježíše udělala dojem jejich víra!

Je to divná víra, která takhle jedná. Připomíná mi to trochu víru v to, že když si do bitvy vezmete kopí, kterým probodli Kristův bok, nebo třísky z jeho kříže, tak určitě vyhrajete. Nebo když před sebou ponesete monstranci s tělem Páně, jako dělali husité. Divná víra, která jaksi moc nebere ohled na to, co Ježíš říká, nebo co chce. Nicméně zase: Víra to určitě je. Víra je to, na co člověk sází, s čím počítá, že to určitě bude fungovat. Víra je to, podle čeho se člověk zařídí do budoucna, i když v ten moment může působit divně, možná i otravně, možná i jako blázen. No, mě je to jedno, jak to vypadá, čas ukáže, že to funguje.

Je to zvláštní víra: Mě je jedno, kdo ten Ježíš je. Jen vím, že od jediný může pomoci. Na druhou stranu: Zákonníci, kteří tam seděli, sice poslouchali, chovali se s respektem. Ale zároveň nepovažovali Ježíše za výjimečného. „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ Ježíš je pro ně přijatelný, jen pokud je jeden z mnoha proroků. Jednou z mnoha cest k Bohu. Nemůže být výjimečný.

Tak která víra je pak lepší? Pro nás je to trochu: Kdo je pro nás lepší? Ten, kdo přijde do kostela z podivných důvodů, ale přijde. Nebo ten, kdo nemá podivné důvody a představy – ale vůbec nepřijde? Protože Krista za výjimčeného nepokládá. Před mnoha lety – dnes je to, myslím, už jinak – jsem od některých věřících cítil touhu, aby do kostela přišel někdo ve městě ctěný, vzdělaný, kulturní. Takoví lidé ale obvykle nebudou sázet na jednu kartu, na jednoho Ježíše – naopak, jejich váženost a jejich vzdělanost je právě v tom, že mají široký vějíř karet, více zdrojů, odkud čerpat. Jejich vážnost by příslušností k úzce vymezenému náboženství klesla.

Tito čtyři přátelé jsou velmi neotesaní – ale zase na Ježíše vsadili všechno. V posledu, vlastně bych církev také raději stavěl s takových lidí. Oni sice moc neposlouchají, co Ježíš říká, ale zase bezmezně věří, že má moc. Vzpomeňme, jak Pavel v Aténách oslovil filosofy. Když mluvil o vzkříšení z mrtvých, co byla odpověď: jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ Se zvěstí evangelia jsme na tom dnes stejně: Rádi si vás poslechneme, ale až někdy jindy. Jednou možná do kostela zajdu. Jenže mi zvěstujeme teď, Bůh mezi námi koná teď. S těmi, které máme teď.

Víra těch přátel byla v Krista teď. V Krista, za kterým přišli teď. A druhá věc byla slovo, kterým se má šetřit: Láska. Věřili, že má smysl pro kamaráda udělat maximum. Ten pátý, co tam ležel na nosítkách, toho prostě musíme donést k doktorovi. Připomíná to skoro nějakou scénu z války, kdy čtyři kamarádi dotáhnou pátého na ošetřovnu, rozkopnou tam dvěře: Dělej, doktore. To je blízkost jinak mezi lidmi spíše nevídaná, takhle agresivně vrazíte k doktorovi možná s dítětem, s manželkou, možná s nemocným rodičem. S kamarádem – to asi tak možná u hasičů, policajtů nebo u vojáků. Možná horníci by se takto chovali, hádám. Je to chování lidí, kteří jsou v malé skupině odkázáni velmi těsně na druhého. Lidí spojených pevnou důvěrou – vírou, které úplně nejde dosáhnout hlavou. Která je jaksi odněkud ze žaludku, z kostí, jak to jen říci: Podvědomá. Výjimečné, vůbec ne bežné. Kdo ví, zda za normálních podmínek vůbec možné.

Ježíš tedy ocenil jejich víru. Ale zároveň zůstal Pánem svého domu – byť tedy nyní s dírou ve střeše. A pánem situace, byť mu teď nějakých dvacet minut do jeho kázání pracovali se zbíječkou. Oceňuji vaši víru, takže dostanete to nejcennější, co je jádro: Řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Což je šokující: Ležel před ním ochrnutý. Jednak, čekalo se asi něco víc. Druhak – kolik toho asi nahřeší ochrnutý. Ale, když už k němu přišli z důvěrou, když jim Bůh dal v srdci poznat: Tento člověk je středem všeho, u něj je nejvyšší moc, je to Boží Syn – tak tohle je jeho odpověď: Odpuštění hříchů, to je to hlavní. O tom tam nejspíš také Ježíš už hodinu mluvil, než mu začali vrtat nad hlavou.

A víra by to vlastně mohla chápat. Jak jsme řekli, víra je to, na co sázíme do budoucna. Víra vidí do budoucnosti. A bývá tak, že máme nějaký okamžitý, vážný problém. Říkáme si: Až pomine, vyřeší se tím všechno. Samozřejmě to tak není: Problém se vyřeší, my jsme tu opět zdraví a silní – jen dál nevíme, co pořádného dělat, nebo víme, ale neděláme. A nebo někdy člověk vážný problém nemá. A to ho právě mrzí: Mám všechny možnosti, zdraví mám. A nevím co se sebou. Víra tuší dopředu, že i vyřešení velkého problému nezbaví člověka problémů, které má se sebou. Konečně, nečteme, že by ti čtyři přátelé ochrnutého nebo sám ochrnutý stěžovali. Kupodivu, dokonce nečteme nic ani o jejich překvapení. Možná opravdu věděli, že čisté svědomí je jediná věc, kterou si člověk nekoupí.

Překvapení jsou ale ti zákonníci. Kdo může odpouštět hříchy, než Bůh? To je pravda. Ale jim prvním by mělo docházet, že když je někdo úplný darebák, tak už je celkem jedno, jestli je zdravý, nebo ne. Ba při plném zdraví může škodit ještě více. Nebo, k čemu nám je, pokud někdo, kdo nám dělá ze života peklo, se ale zároveň těší výbornému zdraví? Donesli by sem ti čtyři toho ochrnutého, kdyby jim lhal při každé příležitosti, kdyby je jen využíval, kdyby jim stokrát vrazil kudlu do zad? Asi ne. Spíše se na něj mohli skoro vždy spolehnout, jako on teď na ně. A jediné, co chybí, je, aby ze světa zmizelo i to, co přeci jen vůči nim či druhým udělal kdy křivého – což, jako každý ovšem, někdy udělal. Aby nebylo nikdy vysloveno zlé slovo, které je těžké, které nejde zapomenout – což se ovšem, jako u každého stalo. Bez ran na duši se dá ustát všechno – potíž je, že každý má nějaké rány na duši. Od druhých, sám od sebe – to druhé vždy a to první skoro vždy.

Technicky jednodušší je říci: Odpouštějí se ti hříchy. Kvůli tomu se taky chodí do kostela, o tom tady Ježíš mluvil, než ho přerušili. Je to jednodušší – a také důležitější. Dobré svědomí a dobré vztahy jdou důležitější, než zdraví. Je divné, že je samotné nepřekvapuje něco o dost výjimečnějšího, co se nedá zaručit a co také Ježíš úplně nikomu neslibuje: Uzdravení z nemocí. To, co je navíc, to je nepřekvapuje. Nakonec ti zákonníci jsou největší materialisti ze všech: Uzdravení, to by mělo být vidět. Ale jak je to se svědomím člověka, jak je na tom člověk před Bohem, to má zůstat nejasné, vzdálené. Při tom, jak říkám, zda člověku přijde uzdravení nebo jiné vyřešení jeho potíží, to jasné není a moc se v tom slibovat nedá a také nemá.

Ale v hloubce je těžší říci: Odpouštějí se ti hříchy. Na to je nutná oběť nejvyšší, krev Božího Syna, který za bás přijal trest na kříži. A také ujištění, že Bůh jeho oběť přijal: Takže ho vzkřísil z mrtvých. Říci: Stará vina je smazána, neplatí, nevzpomíná se na ni, zde s určitostí říci jen na tomto základě. Kdežto, třeba toho malomocného jde dnes vyléčit širokospektráními antibitoiky, je to celkem levná a jednoduchá záležitost. Možná i řešení pro ochnurtého už není tak daleko od nás. Ale kdo způsobí, že už ani nevzpomeneme na zlé slovo, která nám kdysi řekl ten nebo onen bratranec – nebo mi jemu. Bez slova od samotného Boha to možné není.

Dodejme, že tím se neříká, že nemoc, zejména tak hrozná, jako z dnešního čtení, nic není. Samozřejmě, že je. Zůstává tragédií a každé uzdravení je velkou radostí. Snadno se to jistě mluví zdravému. A Ježíš ochnutého uzdravil; nedělal by to, kdyby to bylo vlastně jedno. Přes to, dobré svědomí a dobré vztahy se koupit nedají, ani žádnou technikou se jich dosáhnout nedá. Jen skrze Kříž a zmrtvýchstání, jen skrze jasný a pevný výrok Boží, Boží ujištění. Amen