Pár dnů tomu nazpátek se mě v rodinném kruhu někdo otázal, jak to vlastně bude se stářím člověka po vzkříšení. Předeslal jsem, že jasnou představu o přicházejícím věku si v tomto starém věku udělat nemůžeme. Nicméně jistým vodítkem by mohla být odpověď sv. Augustina. Ten vzal vážně Pavlovo ujištění, že budeme podobni Kristu. A Pavel přece poznal Krista jako vzkříšeného. Kristu, jak známo bylo v době jeho vyvýšení třicet tři let. Stejně tak nám bude ve věku, kdy smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude, věčně třicet tři let. Blízký příbuzný, který se přibližně v tom věku právě nachází, odvětil něco jako: No to potěš! Jestli jako teď i na věčnosti!

Byl to samozřejmě žert. Ale dobrý žert je vlastně vždy jen skutečnost postavená trochu jinak. Ano, třicet tři let, tenhle věk má zvláštní označení Kristova léta. To není vůbec tak mlhavé jako třeba dětství nebo stáří. Dětství končí u každého jinak a stáří u každého jinak začíná. Kdežto třicet tři let, doslova jeden rok v životě člověka, má svoje vlastní jméno.

Alespoň muži (jak je to u žen nevím) si v ten věk všichni říkají víceméně to samé: Mládí rychle uteklo, dopředu žádné vyhlídky. Právě proto, že si to říkají všichni, ostatní lidé tohle smutnění neberou moc vážně. S úsměvem nad tím mávnou rukou. Když to zažívají všichni, tak si tím přece všichni nějak prošli a vlastně to není žádný problém.

(Podobný vědoucí úsměv vyvolají u lidí i trochu obecnější slova jako puberta nebo druhá míza. Lidé se pousmějí. A na jednu stranu lze říci: Ano, člověk je před tváří Boží směšný. Dospívající sami sebe zkoumají před zrcadlem, třicátníci sladkobolně přemítají, padesátiletí tatíci jak mlsní kocouři pokukují po mladých děvčatech. Ale že něčím prochází většina lidí, ještě neznamená, že to není tragické. Je div, že člověk přežije dospívání a neříkám to v žertu. Mladých sebevrahů není zas tak málo, těch, kteří balanc na hraně života a smrti v rychlém autě nevyberou, je ještě víc. U jiných, a to je možná ještě horší, ta hrozná nejistota zachová tělo, ale zahubí duši, takže se z nich stanou mdlí nebo podlí lidé. A nebo když něčí otec nebo matka z nějakého vrtochu začíná z gruntu nový život někde jinde. Jako by celý život, co zná člověk své rodiče, nic neznamenal. To je opravdu bolestná rána.)

Ty zmatky, které se téměř u každého opakují, jsou směšné před tváří Věčnosti. Ale z našeho pohledu je to spíš tragické. Nakonec, smrtí přece také projde každý, ale to pomyšlení u nikoho pousmání nevyvolává.

Ale vraťme se ke Kristovým létům. Tedy jak je známo, vyznačují se steskem nad mládím a beznadějí do budoucna. Co má však tento pocit společného s Kristem, který je hlasatelem radostné zvěsti, ba je sám přímo nadějí? Inu, ve všem nám byl přece podoben kromě hříchu. Kristus byl například ve svých třiatřicíti stále svobodný. To bylo i u nás ještě před takovými dvaceti lety napováženou, na vesnici je to tak často ještě dodnes. A co teprve v židovské společnosti v prvním století! Hotová pohroma. Co dělal do třiceti, že si nesehnal nevěstu? A vyhlídky do budoucna? Jsme teprve v druhé kapitole evangelia a již je tu ta zlověstná zmínka: Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat. Ženich na židovské svatbě odchází vždycky poslední. Bude vzat tedy znamená náhlé, zlověstné přerušení veselí.

Ve všem nám byl podoben, kromě hříchu. Proto hříšní učedníci Janovi, hříšní učedníci farizeů nechápou jeho postoj k půstu. Je přece třeba se kát za náš život. Nakonec i hříšní učedníci Kristovi nevědí, co odpovědět. Ano, proč se nepostíme? Oč lepším životem se můžeme vykázat než učedníci Janovi? Odpovědět za ně musí Kristus sám.

A stejně tak i za nás. Když se po lidsku podíváme na svůj dosavadní život, dost dobře se můžeme ptát: Co jsem vlastně doteď dělal? Dává to všechno nějaký smysl? Tedy ano, vidím jen slabost a stále se opakující chyby. A vyhlídka do budoucna? S takovým životním základem, jak budu pokračovat dál? S věkem se přece člověk mění stále méně. Těžko čekat, že najednou člověk odbočí z vyjetých kolejí. Že půjde jinou cestou než tou, kterou si doteď důkladně prošlapával.

A když pomyslíme na víru, jak proměnila náš předchozí život? Jistě nějak ano. A člověk si skrze víru uvědomí spoustu svých chyb. Jenže některé věci prostě už znovu a lépe nezopakuje. Na některé věci v životě má jen jeden pokus. A některé chyby dokonce udělá přímo kvůli víře: Z nerozvážné horlivosti, z víry špatně pochopené nebo z víry slabé. Ale pořád z víry. A jestli to takhle půjde dál?

Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého, a díra bude ještě větší. Tak ukončuje Kristus skuhrání učedníků Janových a skončeme tedy se skuhráním i my. Dá rozum, že nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat. A dá rozum, že víra tu není od toho, aby záplatovala náš předchozí život, aby mu dodala nějaký smysl. Víra je přece to stále nové v našem životě. Pokud posuzujeme budoucnost podle své minulosti, tak tím říkáme: Do budoucna mohu jen ze svých sil. Já jsem začal a já to také musím dokončit.

To je jako kdyby někdo chtěl sám oslavit svoje narozeniny. Ať se bude nutit sebevíc, do radosti se nedonutí. Ale když přijdou přátelé, tu běh života mizí někam do nepodstatna. Život byl jaký byl, říkají přátelé už svou přítomností, ale to je jedno, hlavní je, že jsi doteď s námi. Stejně tak se hosté na svatbě radují, protože je s nimi ženich.

Kristus říká svým podobenstvím o záplatě: Ano, uhodl jsi, na tom, co jsi doteď prožil, nic dobrého nepostavíš. Z toho nic dobrého nekouká, leda půst a truchlení. Ale teď jsem s tebou já! Nové víno do nových měchů. A tak bychom měli každé jitro vidět očima novorozence. Minulost znamená všechno, pokud stavíme na své síle. Pak se už skutečně v našem životě nic nezmění, náš život bude předvídatelně tragický. A budoucnost tedy neznamená nic, pokud stavíme na své síle. Přece až moc dobře víme, že bude stejná jako minulost. A to je opravdu hrozné na těch třiceti třech letech: To, že je člověk zhruba uprostřed: Nevyužitá minulost, beznadějná budoucnost.

A to je opravdu krásné na Kristových třiceti třech letech: O svém dětství a mládí vůbec nemluví. A i když mu zbývá jen rok života, což u třicátníka není až tak běžné, říká: Ženich je s vámi! Kristus je svobodný od života a my mu v tom máme být podobni. V běhu lidského života žádná naděje není. Ale každá chvíle, kdy je přítomen Kristus, je plná naděje. Lidé slábnou, když vidí svá stará selhání, ještě více slábnou, když se bojí, že se budou opakovat. Aťsi! Ale teď je Kristus tady! Vše je nové! Nové víno do nových měchů. To nové v našem životě totiž není to, co v našem životě teprve přijde. Pak by přece nejžhavější novinkou byla smrt. Nový je každý okamžik, kdy pro nás už trochu platí to: Hle, všechno tvořím nové. Nežijeme proto, abychom něco dokázali, žijeme nadějí, že jednou bude řečeno: Co bylo, pominulo. To neplatí jen pro naši minulost, ale i pro naši pozemskou budoucnost. I tu ještě máme prožít jen pro to, aby jednou pominula a nebyla připomínána. Ano i budoucnost ještě máme prožít jen pro to, aby jednou pominula a nebyla připomínána. Vždyť tak to je, když přijdou hosté na naše narozeniny. Dobrá nálada panuje, když se nepřipomínají staré křivdy a nikdo se zároveň nedívá na hodinky, když že mu už jede vlak.

A tak nezáleží na tom, co bylo, ani na tom, co bude. Záleží na každém momentu, kdy zrovna není důvod si zoufat. Tehdy je hřích připomínat staré a trápit se budoucností. A pak jsou ovšem i dny, kdy je ženich vzat. Kdy narozeninoví hosté odejdou. Když na člověka přijde trápení, nečeká se, že se bude nutit do radosti. Nečeká se, že se bude utěšovat vzpomínkami. Nechce se po něm, aby se těšil na budoucnost. Jedno ani druhé ostatně nejde bez jisté křeči. Tehdy se čeká, že člověk vezme svůj kříž a bude následovat. Kristus trpěl na kříži a nemohl nic dělat. Od nás se také nečeká, že si se vším poradíme, když to prostě nejde. Ale čeká se od nás, že nebudeme truchlit, když je ženich s námi. Čeká se, že nebudeme truchlit, když se nám nic neděje, když na nám Boží slunce svítí do ložnice a z kuchyně voní káva. Každý takový den obejměme očima nemluvněte. Nesluší se připomínat minulost a strachovat se budoucnosti. Nebo jsme snad na světě kvůli sobě? Vždyť je urážkou ženicha postit se na svatbě. Nemysleme tedy na svůj život tak, jako by to byla jen naše záležitost. Vždyť i v naší mysli, i v hlubinách naší duše je s námi vždy ještě Kristus a kolem nás naši bližní. Přijdou i chvíle, kdy toto nejde, kdy jde jen zatnout zuby. Ale ty se dost jasně ohlásí samy. A nakonec jsou ničím, neboť: Blaze těm, kteří jsou pozváni na svatbu Beránkovu! Amen