Nové víno do nových měchů! V našem biblickém překladu je za touto větou přidán vykřičník. Takže ta věta vypadá jako něco, co by se mohlo napsat na transparent, nejspíše červený. Pryč se starým, ať žije nové! A nebo na nějaký reklamní panel: Nové technologie! Informační superdálnice! Kvantový počítač! A tak dále. A protože jsme všichni, staří i mladí, vyrostli oblkopeni takovými výkřiky, ten vykřičník za Ježíšovou větou vidíme. Ve skutečnosti Ježíš jen dokončuje větu: A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy a měchy i víno přijdou nazmar, ale (dává) nové víno do nových měchů. Není to žádné heslo, tak se to prostě dělá, každý ví.

Nové totiž, na rozdíl od myšlení našeho pokolení, nerovná se v evangeliu dobré. Vezměme jen to mladé víno. U vína jednoznačně platí, že nové není lepší, než staré. (Sám Ježíš to říká v evangeliu Lukášově). Nové víno, jak každý může sám okusit, má mdlou, unylou chuť. A nebo ta nesepraná látka. Sice je pěkné, že je nová – to ale také znamená, že je neohebná, tuhá. Nesedí na tělo.

Každodenní zkušenost těch, kteří slyšeli jeho slovo, jim říkala: Úplně nové neznamené lepší. Nám dobře známé je například to, že není moudré na dlouhý výlet vyrazit v úplně nových botách – jako ta záplata z neseprané látky, nejsou příliš ohebné. Nebo když se objeví nový model auta, je lépe nekupovat úplně to první, co sjede z linky a spíše počkat, až se v dalších modelech vychytají první chyby. Nebo, není úplně dobré být ten první, na kom se ozkouší nový lék, například. Nebo, být úplně první člověk, kterého bude operovat mladý chirurg. Když přijde na praktické věci, tak se tím heslem nové rovná se dobré, neřídíme. U mnoha věcí chceme, aby ten první byl někdo jiný, než my.

Ve všem je to Kristus, kdo jde první, my vždycky až za ním. Pravdivě je o něm řečeno, že je Provorozený z mrtvých. Před svou smrtí pravdivě vyznal: Moje duše je smutná až k smrti. A k svému Nebeskému Otci se modlil: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich“. Právě to nejvíce nové v životě každého člověka je smrt. U toho si můžeme být jisti, že to bude ta nejnovější událost v našem životě, ta poslední. A tou branou ovšem nechceme projít jako první a sami za sebe. K té bráně chceme mířit s tím, že už Kristus před námi prošel.

To nejnovější, co přicházelo na svět v Ježíšově době, byl soud nad světem. Jan kázal: Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. To byla ta největší novinka. A ovšem zase: Kdo před tím soudem chce stanout první a sám, se vším tím, jak v životě jednal a nejednal? Také zde je mnohem lepší pocit vědět, že tomu soudu se před námi a za nás podrpobil Kristus.

Je tedy skutečně dobré, že jsme až druzí po Kristu, že on je provorozený a my po něm budeme vždycky až druzí. Člověk není způsobilý pro to, aby stál sám před Boží tváří. Není uzpůsoben pro to, aby něco zažíval jako první na světě.

Před řečí o novém víně se farizeové ptali Ježíše, proč se jeho učedníci nepostí. Ježíš jim odpověděl: Přijdou však dny, kdy od nich ženich bude vzat; potom, v ten den, se budou postit. I na půst přijde čas. Ježíš je však ten, kdo se jako první postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí – mnohem více, než kdokoliv z těch farizeů. Na půst čas přijde. A zároveň, neřekneme novému křesťanu jako první: Hlavně se musíš postit. K půstu člověk dozraje, časem mu dojde, že mu vyhovuje. Není totiž tím prvním, kdo se postí. Vůbec v ničem není první naše zásluha – vždycky je první Kristova zásluha, my postupně, časem dozráváme do plného bohatství jeho života.

A tak, myslím, že nás Krsitovo slovo má vést ku pokoji: V ničem nejsme první na světě, ve všem je cesta dopředu prošlapaná v Kristu. Nejsme ve všem jako on – a přece už nám byla ve všem připsána jeho zásluha. A my máme čas do Krista postupně dozrávat a růst. Není ještě pozdě být více jako on v tom nebo onom. Nemějme tedy před každodenní proměnou k lepšímu životu úzkost, nepropadejme beznaději. Jak je psáno: Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Amen