A znovu ospravedlňuje Ježíš své učedníky, podobně jako minule v otázce půstu. Ono je to tak i podnes: Ježíše samotného kromě největších hrubců a hlupáků zpochybňuje jen málokdo. Ale nad jeho učedníky, nad církví, se vznášejí otázky stále. Mistře, jak to že tvoji učedníci činí to i ono. I toho je dobré si hned na začátku všimnout. Tak nebudeme překvapeni, až se mezi nás a Krista mnozí pokusí vnést rozdělení, až řeknou: Vy nejste dědicové Kristovi. Tak tomu bylo od počátku, Kristus měl být oddělen od svého lidu a poté zapomenut. Dnes se tak děje zcela otevřeně, říká se: Ježíš to myslel dobře, ale církev jeho učení pozměnila, překroutila a svým jednáním nakonec zcela vyřídila. Takže, byl to tehdá v prvním století dobrý pokus, ale nevyšlo to; ty myšlenky jsou pěkné, ale podívejte jak to dopadlo. Přejděme tedy dále.

A co my s tím? Jisto je, že sami sebe obhájit nemůžeme. Vždyť i učedníci na vznesená obvinění mlčí, Kristus, který je uprostřed nich, odpovídá za ně. Podívejme se jen právě na sobotu. Vždyť ta už dnes není křesťanským dnem odpočinku. Rozhodnutím církve. Den křesťanské Bohoslužby a tudíž odpočinutí byl ve druhém století rozhodutím církve přesunut ze soboty na neděli, to netřeba nijak zakrývat. Stalo se tak proto, že se tehdy mnozí křesťané snažili pojistit Kristovu milost ještě účastí na židovských obřadech. Nelze ale zároveň v dětské důvěře spoléhat na Boha a zároveň se tak trochu snažit spasit vlastní silou. Důvěra nesnese žádné pojistky. Jako kdyby se vás někdo zeptal, kde jste včera byl a pak řekl: Věřím ti, ale přeci jen mi na to přiveď svědky.

Církev tak vztáhla ruku na samotné Desatero, jen aby zachovala důvěrné společenství s Kristem. Tak se to tedy může jevit z vnějšku. Tak se na věc dívá ten, kdo Boží zákon zakládá na stojacím kalendáři na svém stole. Tak uvažuje přízemní člověk. Už vznešenější poznání, jako třeba matematika, ale říká: Řada dnů, stejně jako jiná řada porvků, se táhne bez rozlišení do nedohledna dopředu i dozadu. Je to člověk, který někam do té řady zabodne prst a řekne: Tu je sedmý den. A od toho už se pak odvíjí vše ostatní. Právě ten člověkem zabodnutý prst určuje počátek počítání dnů. Stejné je to nakonec i se středem vesmíru, o nějž se kdysi vedly takové spory. Dnes každý fyzik potvrdí, že je to člověk, kdo na jedno z koleček nedozírného vesmírného stroje přiloží prst – a hle, celý vesmír se pak skutečně začne všelijak otáčet kolem tohoto bodu, ať už je to země, měsíc, slunce nebo třeba Polárka. To si každý může vyzkoušet, když chtí mechanický budík za libovolnou osu. Celý stroj se pak kolem ní začne otáčet.

Je dobré, že nejvyšší současné poznání svědčí pro nás; i bez toho však víra ví, že člověku je dáno pořádat si své věci. Lidskou nahodilost, která vede ke zmatku, však pozvedá v jednotě k Bohu. Po všech těch změnách kalendářů nemáme žádnou jistotu, že tento den je právě ten sedmý v řadě od stvoření nebe a země. Po všech těch změnách kalendářů se však právě dnes schází církev po celém světě a předkládá Bohu tento den jako oběť díků a má jistotu, že Bůh slyší. Bez jednotného ústředí, bez koordinačních komisí a složitého jednání se dnes v jednotě scházejí křesťané po celém světě. Sám Kristus tak zjevně obhajuje jednání své církve, kdežto různí křesťanští sobotáři působí jen zmatek a nedorozumění a tak sami sebe odsuzují.

Kristus hájil své učedníky, když si v den odpočinutí připravovali pokrm. Dělali to přeci proto, aby nezemdleli hlady, ale posilněni jej následovali. Až podnes obhajuje Kristus stejně všechno to, co církev ustanovuje k posilnění v následování Krista. Pohleďme jen na vánoce. Roční doby se střídají stále dokola; zvláště v zimě se čas nesnesitelně vleče. Od pradávna tak lidé hledají povzbuzení ve slunovratu – dni, kdy je slunce nejdále a tudíž se od té chvíle bude už jenom vracet. To je vlastní všem národům a pokolením a přesto je to zcela marná naděje. Církev místo toho ustanovila právě tento den jako den skutečné naděje, den, kdy v betlémských jeslích vzešlo pravé Slunce spravednosti. Využila času, který jí byl svěřen. Tento den, sám o sobě stejný jako každý jiný den, pozvedá církev po celém světě v jednotě k Bohu jako oběť díků za narození Spasitele, pokládá jej k nohám krále králů stejně jako mudrci od východu své dary. Ačkoli v Písmu nemá tento den žádné opory, přesto Kristus rozhodnutí církve zjevně obhajuje – vždyť dnes jsou vánoce téměř jediný den v roce, kdy se mnoho lidí při hodovním stolu ptá: Čím je zvláštní tento den? Téměř jediný den, kdy nám lidé dopřívají sluchu, kdežto odmítači vánoc jako Svědkové Jehovoi budí v lidech všeobecnou hrůzu.

Mnozí falešní proroci by nám rádi namluvili, že od smrti apoštola Jana až po jejich vystoupení nebylo žádného křesťanství. Kristus však řekl: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ To i splnil, když církvi poslal svého svatého Ducha. Jisté je, že tento Duch církev nikdy zcela neopustil. Zároveň ale Kristus nikdy církvi neslíbil neomyslnost. Proto naši předkové ustanovili zásadu Sola Scriptura – pouhým Písmem. Totiž že Písmo je jediným soudcem nad církevními ustanoveními. Písmem se má život církve poměřovat, ale nikoliv zcela zrušit. Písmo přece nezahání Ducha – naopak Duch vede k tvořivému naplňování Písma.

Nakonec samo Písmo vzniklo v církvi, nikoliv mimo ní, a církev sama stanovila počet jeho knih. Skrze míru Písma převzali reformnátoři ze starších dob vše podstatné z církevních ustanovení a převzali by i více prospěšných věcí; museli však být opatrní, neboť mnohé bylo v jejich době zkažené pověrou. To vše nám předali a tak také my žádáme po každém křtěném žádáme apošotlské vyznání víry v trojjediného Boha. To v Písmu sice nikde výslovně není, ale přece je Písmo zcela potvrzuje. A naopak, v četbě Písma nás vede naše vyznání. Žádné křesťanství bez církve totiž není. Kristus nedělal všechno jako jeho učedníci, konečně ani v dnešním příběhu s nimi nemnul zrní z klasů. Dokonce od nich někdy odcházel do ústraní, byl jimi nakonec opuštěn v Getsemanské zahradě. Ale vždy se k nim zase navracel, právě jim se zjevil po vzkříšení, právě jim poslal svého Ducha.

Ještě jednou tedy zopakujme, že jsou to právě Kristovi nepřátelé, kdo se jej snaží oddělit od jeho učedníků. Snaží se ho oddělit, aby jej mohli odsunout stranou a místo něj prosadit své předpisy o sobotě, své skutky. Tak i dnes ti, kteří popírají vše, co výslovně nění uvedeno v Písmu. I pro ně nakonec není hlavní Kristus a jeho oběť, ale jejich vlastní předpisy o sobotách, o pokrmech, o tom, co se smí a co nesmí. I když se tváří zbožně, nakonec jsou pro ně jejich skutky důležitější než Kristus.

My takto nejednejme. Závěrem tedy povzbuzení: Příjímejme vtřícně vše, co občerstvuje na cestě za Kristem. Co v následování zdržuje a nebo přímo odvádí jinam, odmítejme, jedno, zda je to naše nebo cizí. Nemluvím o tom více, protože jsem přesvědčen, že v naší cíkrvi je daleko méně pověrečného, než jinde. Odmítáme však na druhou stranu i některé věci prospěšné a zbožné, které byly v církvi již od dob apoštolů. Čerpejme tedy ze všech sil z pokladů Ducha, které nám za dva tisíce let nashromáždili ti, kteří nás ve víře předešli. Vždyť i o nich mluvíme, když vyznáváme svatých obcování, protože společenství v Kristu nemůže rozdělit ani vzdálenost, ba ani smrt. Spolu s nimi čtěme Písmo, spolu s nimi vyznávejme víru. Nebuďme bázliví – vždyť Písmo nám bezpečně umožňuje posoudit, co pochází z Ducha, k čemu se sám Kristus přiznává, jako se přiznal k jednání svých učedníků v sobotu. Vždyť i my máme Ducha Kristova, vždyť i nás tento Duch vede k radostnému vyznání toho, co bylo vždy a všude církví vyznáváno. Amen