Byl tam člověk s odumřelou rukou. Předtím Ježíš uzdravil zcela ochrnutého, maloconého a mnoho posedlých; lidí, kteří nevládli sami sebou, které jejich bližní nepoznávali. Tohle je, mohli bychom říci, to nejméně vážné postižení doposud. Farizeové by mohli říci: Tohle rozhodně není ohrožení života, tohle uzdravení mohlo klidně počkat.

Možná jste se někdy jako školáci snažili vymyslet, co je ta nejlepší nemoc, aby člověk nemusel do školy. Třeba se žloutenkou člověk nemusí do školy cělý měsíc – ale zas je mu zle a kdo ví jak dlouho nemůže jíst nic, než rýži s mrkví. To by si to nemocování člověk moc neužil. Prostě, při jaké nemoci člověk nic nemusí a zároveň všechno může?

Kdybyste se snažili najít něco, co by vám bránilo v práci a zároveň zas tolik neomezovalo život, tak jedna odumřelá ruka vypadá jako to nejlepší postižení: Všude si dojdete a v tom nejste na nikoho odkázáni. Vidíte, slyšíte, nemáte žádnou urputnou bolest. A tou jednou rukou se ještě pořád sami najíte; jíst můžete také všechno. Jen, když dojde na práci, můžete říci: Je mi líto, podívejte na mě: Co můžu s jednou rukou? S odumřelou rukou vlastně pořád můžete všechno a zároveň nic nemusíte.

Jenže: Dříve či později člověku dojde, že na světě není jen to, do čeho vás někdo nutí. Nejde také jen o to, co může mít člověk pro sebe, co může pro sebe udělat. Dříve nebo později člověku začíná docházet, že je pro něj důležité i to, zda od něj někdo něco čeká. Zda ho někdo potřebuje. Tak říkajíc, s jednou rukou nemusíte pracovat, můžete jíst – ale nikoho s jednou rukou nevezmete do náruče.

Ježíš toho člověka s uschlou rukou postavil doprostřed shromáždění. A říká tím vlastně mlčky farizeům: Tohle je váš ideální člověk: Ten určitě o dni odpočinku pracovat nebude. To je člověk podle vašich představ: Nic se mu nedá vytknout. Protože kdo nic nedělá, nic neskazí. A přece: Chtěli byste být na jeho místě? Co by vám chybělo?

Moci jednat dobře nebo zle, život zachránit nebo utratit. Že ode mne lidé něco čekají, to by člověku chybělo. Že mě lidé berou vážně, to by člověku chybělo. Mít za něco odpovědnost, to by člověku chybělo. Konečně, že nás má někdo rád spočívá hodně v tom, že od nás něco očekává – třeba by to bylo jen zajímavé popovídání. Když máme někoho opravdu rádi v posledu znamená, že mu přejeme, aby byl silný, aby se něčeho mohl chopit.

Jenže farizeové na Ježíšova slova mlčí. Možná sami u sebe uvažují právě tak, jak jsme popsali na začátku: Ten se má! Nic nemusí dělat, přitom všechno může. Jejich pochopení Zákona, jejich výklad Zákona, byl právě takový: Jak to udělat, aby nám nic nešlo vytknout a zároveň abychom co nejvíce mohli. To ticho možná znamená: My bysme vlastně chtěli být na jeho místě. Co mu chybí?

Snadno nad dnešním příběhem řekneme: My jsme dnes dál. Doktor přece dneska může pracovat i v neděli. Nebo, nějaký dobrý skutek, to by se jistě mohlo udělat i v neděli. Ale převládající etika je vlastně stejná, jako ta farizejská: Dobrého člověka dělá to, že neporušil žádný zákon. Nevěřící to říkají běžně: Nezabíjím, nekradu. U jisté části společnosti by se k tomu ještě přidalo: Nepřispívám k uhlíkové stopě, nenosím kožich, něco takového. Něco nedělám, nikdo mě nemůže nachytat.

A co dělám pro druhé? Nic po nich nechci. Uznávám, že někteří potřebují pomoc – ale jen ti, které mohu brát jako bezmocné děti, od kterých nelze nic čekat, které mohou jen přijímat péči. Setkal jsem se s tím docela nedávno: Když se jednou dostanete do péče, když vám jednou třeba dají nějakou diagnózu, která vás vylučuje z práce, už je velmi těžké se toho zbavit. Jak vás jednou prohlásí za bezmocného, vzbudíte často docela nepřátelství, když projevíte vůli a schopnost přijmout nějakou zodpovědnost, už té pomoci potřebovat třeba méně. Jednou si vás zařadili mezi chudáky a když se začnete uzdravovat, vaši předhozí dobrodinci vaši samostatnost začnou brát jako nevděk. Kazíte jim ten obrázek úplného chudáka, nad nímž se vysoko tyčí ve své dobrotivosti.

My se tedy vyvarujme dvojí tvrdosti: Jednak abychom si sami pro sebe říkali: Jak to udělat, abych nic nemusel pro druhé a zároveň všechno mohl pro sebe. Tím se sice krátkodobě zbavíme různých bolestí a námah. Ale časem z toho budeme vadnout. Časem nás bude mrzet, že nic neznamenáme. Při tom, víme, že sami od druhých nečekáme tolik a že nám mnhody stačí zajímavé popovídání, aby pro nás byl v našem životě někdo důležitý, aby nám chyběl.

A ta druhá tvrdost je: Varujme se toho nepochopení, že by někdo v tomto světě chtěl být jen pacientem, jen opečovávaným dítětem, od kterého se nic nečeká. Mějme pochopení, že bezmoc – se kterou ovšem ne vždy jde něco udělat – že přesto je to pro člověka bolest a kříž. Od každého mějme nějaká očekávání: Od každého člověka se lze dozvědět něco, co sám nevím, co jsem nezažil. Nikoho neberme jen jako toho, komu se jen stále dává, o kterého se jen pečuje, kdo nic nepřináší nebo alespoň dříve nepřinesl. Každému, koho máme rádi, přejme co nejvíce síly, co nejvíce samostatnosti. Každému, koho máme rádi, přejme růst a důstojnost. Amen