Z předchozího čtení víme: jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. Na první pohled překvapuje, proč Ježíše měli jeho příbuzní za blázna. Vždyť on sám vyháněl zlé duchy a tak mnoho lidí, co vypadali jako blázni, vrátil do normálního stavu. Dále uzdravil mnoho lidí na těle. Dále, lidé žasli nad jeho učením, protože jim dávalo větší smysl, než co kdo v jejich čase říkal. Tedy, proč jim přišel pomatený Ježíš, když právě on všechno stavěl zpátky na nohy, na pevnou zem? Proč si řekli: Zlbláznil se?

Protože stejně i v našem čase, když se nedovedeme vcítit do jednání nějakého člověka, když si sami sebe nedovedeme představit na jeho místě, sami říkáme: Určitě se zbláznil.

Bývá to první odpověď u šokujícího násilí. Pravidelně u různých teroristických útoků – i když u nich pachtel obvykle jasně říká, proč je koná. I když chce, aby se vědělo, proč je vykonal. Přece si říkáme: Takhle já bych nikdy neuvažoval. Tedy, musí to být blázen.

Ale stejně tak u různých vládců, když se rozhodnou napadnout cizí zemi nebo zle naložit z vlastními obyvateli: Určitě zešílel. I když onen vládce obvykle dlouho dopředu říká, co chce udělat a proč to chce udělat.

Bohužel, uchylují se k tomu mnohdy i věřejně známí psychiatři. Měli by vědět lépe. A přece každou chvíli čteme v novinách: Většina vrcholných manažerů či politiků jsou psychopati.

Ale duševní nemoc je právě ne-moc. Prokazuje se dlouhodobou bezmocí. Duševně nemocný možná krátkodobě provede něco působivého či děsivého; možná jednou i někoho ošálí. Ale dlouhodobě nikomu nevelí, dlouhodobě nemá nikoho pod sebou. Navštívil mě kdysi člověk, který mi dokonce ukázal diagnzu s razítkem od doktora: Psychopat. Při prvním setkání působil velmi příjemně, říkal v podstatě všechno to, co jsem chtěl slyšet – tím se ta nemoc právě projevuje. Ale jinak to byl v zásadě bezdomovec, ovykle stačil týden dva, aby jeho jednání lidé prokoukli. A musel jít zase dál. Duševně nemocný konečně dost často ví, že s ním není něco v pořádku a rád by se nemoci zbavil, protože mu v životě nic dobrého nepřináší; zbavuje ho moci.

Naše doba se sama utvrzuje v představě, že se do každého dovedeme vcítit, že každý je uvnitř úplně stejný, jako my. Když bychom v něčem nedovedli dojít tak daleko, voláme: Pomátl se. Ježíšovy příbuzné trochu omlouvá, že to byli příbuzní. Správně předpokládali, že kdo má podobné geny, bude podobný i ve vnitř.

A je to skutečně tak, že naši příbuzní, naše geny, to jsou karty, které máme na počátku života rozdané. Ale druhá věc je, jak s nimi budeme hrát. Jistě se v životě dostaneme na podobné křižovatky, jako naši rodiče, naši bratři, naše sestry. Ale kterým směrem se dáme, to už příbuzenstvím určeno není. Budeme asi řešit podobné problémy. Ale jak a zda je vyřešíme, to už příbuzenstvím určeno není.

K člověku totiž nepromlouvá jen vlastní krev, člověk nemluví jen sám se sebou. Promlouvá k němu také Bůh – a ovšem, také pokušitel. Ježíš řekl již ve svých dvanácti letech: Což nemusím být tam, kde jde o věc mého nebeského Otce. Ale oni jeho slovu nerozuměli. U příbuzných si člověk dovede představit, že budou jen o něco méně dobří, než my. Nebo jen o něco méně zlí, než my. Jen v našich hranicích. Ale ke každému člověku promlouvá i Bůh – i pokušitel.

Kdy vlastně řekli Ježíšovi příbuzní, že se pomátl? Když se velmi ztížila Ježíšova situace. Farizeové s Herodiány se umluvili, že ho zabijí. Ježíš nebyl blázen, na takovém místě nezůstával, ale přesunul se jinam – tam, kde by ho možná i lidé bránili. Ale také tam, kde se na něj tlačili davy až k nesnesení. A také tam, kde zlí duchové vykřikovali: Jsi Boží Syn, což ještě věci činilo ještě divnějšími, situaci ještě obtížnějšími. Z toho já bych se zbláznil, na jeho místě bych už zešílel, říkají si příbuzní.

Ale odpověď byla v tom, že člověk nemá jen to, co má vrozeno. Odpověď je v tom, čí vůli poslouchá. Ježíšovi příbuzní nedovedou pochopit, jak to Ježíš mohl ustát a nezbláznit se. Vždyť přece, já na jeho místě… Ale ti, kteří jsou kolem něj shromážděni, to pochopit dovedou. Poslouchají Ježíše, protože se alespoň pokoušejí sami sebe překonat, nebýt spokojeni jen s tím, s čím se do tohoto světa narodili – jsem, jaký jsem a jiný už nebudu. Tito lidé mají stejnou zkušenost jako Ježíš: Člověk nemusí poslouchat jen svou přirozenost. Může poslouchat Boží slovo, Boží přikázání. A to jej činí svobodným od toho, co je mu vrozeno. Má možnost jednat i jinak, než určují jeho geny. Ale jen, když poslouchá to slovo s hůry.

Zbývá dodat: I když Ježíš řekl směrem k své rodině velmi ostrá slova – „Kdo je má matka a moji bratři?“, stále o jeho rodině víme. Víme, že ji má, že stojí tam venku. Povšimněme si: U mocných a slavných obvykle ani nevíme, že mají nějakou matku nebo bratry. Obvykle umí zařídit, aby se jich nikdo nedopátral. Když to neumí zařídit, najde nějaký novinář právě třeba jejich starou matku a pak se takovému člověku všichni smějeme. Na proti tomu, Ježíšova matka je asi nejznámější ženou na světě, její jméno je jedno z nejčastějších ženských jmen na světě. Ba, třeba Lukášovo evangelium, které popisuje Ježíšovo narození, by bez jejích vzpomínek ani nevzniklo. Ježíš se tedy za svou rodinu nestydí, nezapírá, odkud vzešel – ostatně ani místo, kde vyrůstal, nezapírá. Ale říká se mu nazaretský. Člověk se nemá stydět za svou rodinu, za to, odkud vzešel. Tak prostě věci jsou. Není to ta jediná věc, která člověka určuje. Ale to, zda činí vůli Boží, to rozhoduje. Amen