Dnes čteme v evangeliu první zmínku o úmyslu zahubit Ježíše. Stalo se tak po uzdravení člověka s bezvládnou rukou, o kterém jsme četli minule. Proč zrovna tohle vyvolalo tak vražednou nenávist? Nejspíše to byla jen poslední kapka – protože čteme, že už v tom shromáždění na Ježíše číhali. Zášť k němu rostla postupně. A nejspíše to nejhorší bylo, že Ježíš jim prostě dobře odpověděl, že spor vyhrál.

Mít lepší argument ve sporu s tím, kdo vás nenávidí, není tak úplně výhra. Nebo ukázat se jako nevinný tehdy, když vás obviní někdo, kdo vás nenávidí. Když vám někdo nemá co odpovědět, když nemá, z čeho vás obvinit, je konec s uvažováním a zůstává holý hněv. Došly argumenty, je čas na pěsti. Vezměme sami sebe: Když nás někdo ve sporu porazil, když se ten, kdo nám vadí, ukázal spravedlivější než mi, kolikrát jsme si řekli: „Jé, on je lepší než já!“ A měsli jsme z toho radost. To se moc nestává, ani nám. Pokud se tak stane, je to skoro jistě dílem sv. Ducha, nikoliv dílem naší rozumnosti. A i tak se tak děje spíše až po tom rozhovoru, po více dnech – možná i po letech.

Ježíš však přišel, aby vydal svědectví pravdě, nemůže prostě zapřít, co je správné, i když vyhrát spor není taktické. Přesto Ježíš nejedná neprakticky: Z místa, kde je znát tolik nenávisti, se takticky stáhne k moři. Zášť farizeů je tak velká, že jsou schopni se proti němu umlouvat s herodiány. Herodiáni byli příznivci krále Heroda. Protože Herodes toho hodně zařídil, postavil a byl uznáván na světové úrovni, tedy v Římě. Až by skoro řekli, že on je Mesijáš. Farizeové si přáli společnost založenou na hodnotách, Herodovu nemravnost v jejich očích nemohl vykoupit žádný úspěch – v čemž měli i pravdu. Herodiáni tedy byli jejich protiklad. Co je tedy spojilo?

Ježíš jim bral autoritu. Nebral jim ani jejich majetek, ani jejich moc, ale bral jim právo říkat, co je správné. Herodiánům asi vůbec vadilo, že Ježíš o nějakém Božím zákonu vůbec mluví, že do politiky tahá morálku. A farizeům vadilo, že pro Ježíše nejsou zdrojem morálky oni sami, jejich přesvědčení. Buď mravnost vůbec není, nebo ji dovedeme poznat a určit my. Že by byla s hůry, to pro ně bylo k nesnesení. Ježíš tedy těm i oněm vzal autoritu. Naše čtení pak končí tím, že svým dvanácti učedníkům naopak velkou autoritu udělil.

Ježíš se tedy takticky stáhl k moři. Ti, kdo trpěli chorobami, tlačili k němu, aby se ho dotkli. Zde vidíme, že Ježíš neuzdravil ochrnutého v den odpočinku jen aby někoho provokoval. Jestli někdo skutečně potřeboval odpočinek, jestli nědko věděl, že „sobota je učiněna pro člověka“, že je to životodárný dar, pak právě on, na kterého se nemocní jen tlačí. Ježíš dokonce požádal učedníky, ať pro něho připraví loď, aby se zástup na něho netlačil. Vidíme, že zde se Bůh skutečně stal člověkem, protože i Ježíš jako každý člověk má omezené síly. Ježíš dělá maximum – ale nějaké maximum tu pořád je. Člověk by měl odpočívat – ovšem, to se lehko řekne, těžko udělá. Kdy už člověk udělal dost? Ježíš sám na to nemá nějaké zjevné pravidlo. Prostě v jednu chvíli požádal o tu loď.

Řekl bych, dobrou službu lze delší dobu konat, pokud člověku nezačnou potřební tak říkajíc lézt na nervy. Ježíše vícekrát v evangeliu vidíme, že se uchýlí do samoty – většinou se modlí, ale možná ne vždy. Stejně tak my bychom neměli konat službu do té míry, že už potřební začínají vadit. Jak píše apoštol: A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Ježíš koná službu, ale má to hranici. A Ježíš žije duchovním životem – a přece nechce svědectví od duchů. Duchovní svět nerovná se dobrý svět. Protože Bůh je Duch, andělé jsou duchovní bytosti (a ovšem v Písmu vydávají nějaké svědectví jen velmi zřídka). Za to zlí duchové v evangeliu něco vykřikují každou chvíli. Nejčastěji, že Ježíš je svatý Boží, že je to Boží syn. Ale Kristus od nich svědectví nechce. Konečně, vzbudil by v nás samotných důvěru někdo, kterého okamžitě rozeznávají všichni posedlí?

Po těchto událostech Ježíš ustanovil dvanáct učedníků, aby byli s ním. Jednak proto, aby svědectví o něm nevydávali duchové, ale lidé. Dodnes, to pravé svědectví o Kristu je vždy od lidí: Dvě evangelia, Janovo a Matoušovo, máme přímo od těchto apoštolů, dvě další, Markovo a Lukášovo, máme od jejich spolupracovníků, kteří sami přijali svědeství od lidí. Mnoho dalšího o Kristu pak máme v epištolách, dopisech apoštolů. A to je spolehlivé svědectví – to, co společně čteme. Co dosvědčili lidé, co dosvědčili ti, kteří v celých dějinách zkoumali jejich slovo.

U svědectví duchů je třeba být daleko více opatrný. Sice jistě Boží duch na nás působí – je však otázka, zda můžeme říci, že nám samotným přímo dal nějaké slovo. Pamatujme, duchů je mnoho – i démoni mohou svědčit, že Ježíš je Boží syn; otázka je, zda jejich další slova budou dobrá. Možná to nejzáludnější na démonech bylo, že právě říkali, že Ježíš je Boží Syn – tím pak mohli dodat zdání pravdy čemukoliv, co řeknou potom. Pamatujme tedy, že Ježíš sám ustanovil těchto dvanáct, aby nám svědčili, že hlavní svědeství o Kristu je skrze lidi a každý duchovní hlas srovnávejme se svědectvím Písma. Jak připomíná apoštol Pavel: vždyť sám satan se převléká za anděla světla.

Ježíš sám právě ustanovil učedníky k tomu, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy. Apoštolské svědectví a učení má mít navrch nad každým hlasem, který slyšíme jen my sami.

Ježíš ustanovením apoštolů také docela prostě rozdělil práci. Do budoucna už to nebude jen on sám, na koho se budou všichni potřební tlačit. Bude zde dvanáct dalších, na které se půjde obrátit. Tím se ale také vzdal části časné slávy: Je rozdíl, když něco dokáže jen jeden jediný a když to dovede hned dvanáct lidí, Kristus ale věděl, že před tím hlavním úkolem – obětí na kříži – bude stát stejně sám. My bychom se pak měli vyvarovat pocitu, že jsme jediní na světě, kteří něco dělají. Bůh měl vždy svůj lid – také Kristus měl učedníky od počátku své činnosti. Ve skutečnosti, nikdy neděláme vše jen sami, také všechny úkoly církve nejsou jen na nás. A měli bychom to brát tak, jakoby skutky ostatních věřících byly aše a naše skutky zase jejich. Konečně, proč se jinak za druhé modlíme a druzí se modlí za nás, když by každý mohl sám za sebe? Není vše jen na mě, protože takový úkol byl jen jeden – Kristův kříž.

Naposledy, jako Kristus svým kázáním a mocnými skutky zbavil autority Herodiány – vyznavače moci – a farizeje se zákonníky – vyznavače lidské moudrosti, tak nakonec dal velkou moc a mocné slovo svým učedníkům. I s tím, že teď jejich ostuda bude i jeho ostuda. Však potom lidé Ježíšovi často říkali „proč tvoji učedníci to a to nedělají“ nebo „Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to.“ Mezi těmi, které Ježíš povolal, byl nakonec i Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil. I Jidáš paj vymítal démony a i Jidáš kázal evangelium. Vidíme tedy, že dílo Boží, které se děje skrz lidi není založeno na jejich charakteru, ale na pověření Božím. A ovšem i to, že naše nehodnost přece nutně přináší ostudu Kristu. Není možné, aby evangelium přišlo jinak, než skrze svědectví lidí. A ovšem není možné, aby naše slabosti a přešlapy také někoho neodehnaly, alespoň třeba na čas.

Máme zde uvedena jména Kristových apoštolů. Že nebyli jen nějací nechápavci, jak se to někdy vykládá, ale že skrze ně a pouze skrze ně máme svědectví o Kristu a že tak si to Kristus přál a přeje. Máme zde zapsána ta jména a z toho berme, že i naše jména jsou takto zapsána před Bohem, že před ním nejsme a nebudeme zapomenuti. Že, stejně jako oni, jsme se křtem stali Božími přáteli. Amen