Stupňující se roztrpčení. Toho byste se nenadáli. Totiž: Sedíte takhle ve společnosti, vyhlížíte netrpělivě ke dveřím. Slíbili jste společnosti zabávného hosta. Všichni už na vás zvědavě naléhají: Tak kdy už přijde. Místnost je naplněna očekáváním. A už je tu, ten vámi slíbený host. Všem se usměje na pozdrav, usadí se ke stolu. Stolovníci s ním hned rozpředou rozhovor v očekávání nějakých břitkých vtipů, poutavých a zábavných historek. A ono nic. Žádný vtip nepřichází, mluví tak obyčejně o životě. Společnosti postupně vadne úsměv na tváři, koutky nesměle kledají. Za chvíli nastane ticho. Tu někdo na oko překvapeně pohlédne na hodinky: Jejda, už budu muset. Zanechá společnosti i hostu, kterého jste tolik vychválili, povinný úsměv na rozloučenou a jde. Postupně se všichni vytrácejí, nedají sice nic znát, ale vy moc dobře víte: Z toho vašeho hosta jsou tedy opravdu zklamáni.

Tak právě něco takového se stalo Janu Křtiteli. Pohleďte: „Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“ Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít.

Žádná železná hůl v ruce, žádná planoucí pochodeň, jen pokorný muž, který žádá stejný křest jako všichni ostatní. Na první pohled ničím výjimečný, ztratil by se v davu. A skoro slyšíme to napjaté ticho přihlížejícího zástupu: teď se něco stane, teď zahřímá hromovým hlasem, silnějším než je hlas Jana Křtitele – a ono nic. Jen si tam ti dva něco špitají.

Místo naplněného očekávání panuje spíše rozčarování a pocit nepříjemného překvapení. Jako když nás někdo napálí. Jan Křtitel dával všanc svou pověst, když hlasitě prorokoval o přicházejícím Mesiáši a on nakonec vypadá úplně jinak než sliboval. A jako jediné vysvětlení od něj slyšíme: „Připusť to nyní, neboťtak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“

I když to ještě nikdo nechápe, v Ježíšově křtu se dokonává jeho sestoupení na rovinu člověka. Když Boží Syn přijal při narození ve chlévě lidské tělo, přihlašujese při křtu cele ke svému lidství. Kritova božská i lidská podstata se zde viditelně setkávají. Je to jednoduché: ve svém křtu vyznáváme svojí poníženost a hle, Kristus s námi. A jako my ve svém křtu vystupujeme vzhůru, Kristus naopak sestupuje k nám. Vtipné na tom všem je, že my i on děláme to samé, ocitáme se na tom samém místě. Nebesa a země se dotýkají.

To je cesta, jak mýt Boha za Otce. My přece před Boha nemůžeme přijít jako z nebe. Jako bychom to všechno z vrchu viděli a dokázali posoudit. Jako bychom mohli Bohu dávat rady, jak by to měl všechno jinak udělat. Ale můžeme k němu přijít bez ničeho. S pokorou. Říci: „pomoz“. Kristus viděl vše jako jeho Otec, jednal jako on. Přišel se vším. A teď to tu vše na břehu Jordánu zanechává. A jaké kouzlo: Jsme na tom najednou stejně. Zvláštní. Je to jediné, jak se můžeme Bohu podobat. Na tomhle místě.

Co tedy Ježíš u Jordánu smývá? Smývá se z něj ta nedotknutelnost, ta do očí bijící, odcizující čistota. Ježíš přichází o svou nedotknutelnost hříchem. Proto je hned po křtu vystaven ďábelskému pokoušení. Jak nám jej Jan vymaloval! Ale v podstatě správě. Na Ježíši se všechno dělí. Ale vypadá to jinak, než by si z Janových slov člověk představoval. Ježíš není nedotknutelný. Nepřichází ve skafandru, ve kterém by se jej nic lidského nemohlo dotknout. Křest jako by smívá jeho ochranou vrstvu před vším zlým, co člověka může napadnout, co může slyšet. Tím křtem se před ním otevírá i zlá cesta: Řekni, ať jsou z kamenů chleby. Skoč dolů! Všechno ti dám, budeš-li se mi klanět.

Není to ale úplně jiný křest? Nějaký opačný, než ten náš? Zase ne, Ježíšův křest je ten samý jako náš křest. Přijímáme jej s pokorou; přijímáme jím poznání, že jsme náchylní k hříchu. Že vcházíme do světa bez imunity a nákaza hříchu je všudypřítomná. Křest přijímáme. Jako toto poznání. Ale také jím vyznáváme: Já bych mohl dělat i špatné věci. Já bych být zlý tak snadno, jako se luskne prsty. Ne jako nějaký rarášek, jako nějaký zábavný rošťák. Ale jako lump, gauner, jako pijavice, jako upír, který saje na životech druhých lidí. Křtem říkáme: Pokušení není žádné pokušeníčko, žádné cukrátko ukradené tajně ze spíže. Pokušení je často až příliš prostá volba: Buď na sebe vezmu kříž já, nebo budou místo mě trpět jiní. Ježíšova volba.

Naplnil se Zákon. Křtem jsme postaveni před skutečnost, že lze hřešit – jako první lidé. Jako bychom znovu stáli před stromem poznání dobrého a zlého. Teď už tu ale nejsme sami. Stojí zde s námi Ježíš, na břehu Jordánu. Teď začínám na čisto. Moje cesta povede pouští z pokušení do pokušení. Vím, že si lze vybrat zlo. Vím, že já si mohu vybrat zlo. Ale vím také, že nemusím. Vše je na počátku. Otevírá se před námi znovu kniha Zákona. Ale nyní zde čteme: Nemusíš.

Stejně jako v Edenu i dnes můžeme poznávat to dobré a nikoli zlé. Je možné žít dobrý život, pokud jej žijeme v Boží poslušnosti (to platí zejména pro vás, milé sestry!) Jak říká sám Ježíš: Musí to tak být, aby se naplnil Zákon. Sám Bůh sklání svou hlavu před člověkem, na jeden jediný okamžik v dějinách světa stojí Bůh níže než člověk, při svém křtu. A to proto aby sám naplnil vlastní Zákon. Na takto pokořeného Ježíše sestupuje Duch svatý, aby jej provedl satanovým pokušením. Na ty, kdo jsou poslušni Božího slova, na ty sestupuje Duch svatý, aby je provedl pokušením a dal jim okusit ze stromu věčného života. Amen