Proč by někdo dával světlo pod nádobu nebo pod postel? Koho by to napadlo? Nikoho. Ale mnohý už sám sebe někdy slyšel říkat členům domácnosti: Zhasínejte, když v té místnosti nejste. Nebo jim vyčetl: Tak teď jsem zjistil, že celý týden svítilo světlo ve sklepě. Kdo tam byl poslední? Jak jsme si kdysi říkali s přáteli: Podle toho člověk pozná, že zestárl nebo spíš dospěl. Když začne chodit a zhasínat tam, kde nikdo není. Protože svítit na prázdno, to je do očí bijící plýtvání.
Dnes je svícení stále z těch levnějších věcí, na které lze použít elektřinu. Nebývalo tak vždy. Svícení bývala velmi drahá záležitost, dokud se svítilo olejem nebo u nás třeba lojem – místo toho jste ho mohli použít k jídlu. Se soumrakem šel člověk raději spát, aby ušetřil. A z toho můžeme vidět, jak by člověk došel k té úvaze dát to světlo pod nádobu nebo pod postel: Aby neuteklo, aby se nevysvítilo.
Jenže to nejde. Podstata umělého světla, ať je to olejová lampa, svíčka nebo žárovka, je, dalo by se říci, právě plýtvání. Hoří olej, hoří vosk, hoří elektřina a kousek kolem lampy je světlo; dál od lampy světlo zaniká, tma ho pohlcuje. Ano, Kristus je to světlo, které ve tmě svítí a tma je nepohltila; protože již neumírá a smrt nad ním nepanuje. Ale to je div a tajemství, které v tu chvíli teprve čekalo na odhalení. Ta běžná zkušenost byla, že aby bylo někde uprostřed temnot světlo, musí se plýtvat drahým olejem, voskem a nebo dnes drahou elektřinou.
Toto podobenství je podobné jako předchozí o rozsévači: Ten, když má zasít, musí se smířit s tím, že místo aby to dobré zrno snědl, musí ho rozházet a třeba ze tří čtvrtin nevzejde nic. Ale kvůli té zbylé čtvrtině se to bohatě vyplatí.
V povaze každého dobrého jednání je, že se při něm plýtvá silami. Už když přijde člověk na svět, v jeho prvních dnech je třeba k němu vstávat v ncoi na krmení a věnovat mu mnoho času – a my ovšem ještě nemůžeme nijak zaručit, že z něj bude někdo, kdo bude druhým dávat radost a ne člověk ničemný. Ale kdybychom mu péči nevěnovali, tak zahyne, šance na budocí dobrý život není vůbec žádná.
A jak člověk roste, často vloží mnoho citů do lidí falešných, pro nepravé lidi mnoho dobrého vykoná a nedočká se vděku. – Bývá to často v pohádkách, že všichni společníci hrdiny se ukáží jako falešní. – Ale jak dlouho může člověk čekat, než se objeví lidé, kteří si dobré jednání opravdu zaslouží? Pokud se na nevděčných nanaučil jednat dobře, kdy se to naučí? Kdy se pak stane tím světlem, které by někomu svítilo?
Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo. Ano, mnoho věcí se schovává, protože jsou cenné. Řekněme drahé šperky se denně nenosí. Ale nakonec si je žena vezme na bál nebo na nějakou slavnost. Kdyby se něco schovalo navždycky, tak je to vlastně ztracené. To se i někdy stává, že člověk něco důležitého tak dobře doma schová, že to pak ani sám nenajde. A tak to možná mohl rovnou zahodit, vyšlo to vlastně na stejno.
Stejně tak, některé věci rozumný člověk nevykládá každému na potkání. Ale někomu se s nimi nakonec svěří. Protože něco utajit dokonale vlastně znamená, že je to zapomenuto, prakticky jako by se to vůbec nestalo.
Jinde Ježíš říká: „Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“ Jistě je třeba vyvarovat se zjevného plýtvání silami na věc, která nemůže mít budoucnost. A jistě je třeba se vyhnout lidem, kteří vás zjevně zneužívají.
Ale ta chvíle, kdy člověk začne ze svého srdce vynášet poklady – vřelá slova a dobré skutky vůči lidem, kdy je s někým v důvěrném obecebství, takže někdo zná i jeho tajemství – někdy musí nastat, i kdyby se člověk měl třeba nejdříve zklamat. Protože by také na ty správné lidi mohl čekat do nekonečna.
Je to tedy tak, že člověk mnohdy vloží spoustu úsilí do věci, která se nakonec ukáže jako marná. Je to tak, že někteří přátelé z počátku života člověka se ukáží jako falešní. Nezřídka lidé uzavřou neuvážený sňatek a ukáže se, že květ svého života věnovali nehodnému člověku. Nezřídka se nevyvedou děti; někdy i církevní společenství, do kterého člověk vložil mnoho citů, nadějí, svých mladých sil a tak dále, špatně skončí.
Ale, nedá se nic dělat: Pokud má být kolem člověka světlo, musí hořet a někdy to je i na prázdno. Nelze být světlem jen ve vlastním srdci a čekat stále, až se kolem člověka objeví ti správní lidé. Světlo se také neušetří tím, že se schová do kýble nebo pod postel.
Řekl jim také: „Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou mírou měříte, takovou vám bude naměřeno, a ještě přidáno.“ To, co člověk koná, světlo, které kolem sebe šíří, nakonec nevychází z něj. Jak dobrým by člověk chtěl před Bohem být, takovým jej Bůh časem učiní. A tak by člověk v tomto světě neměl chtít být malým a bezvýznamným. Měl by chtít být velkým světlem pro lidi kolem sebe, pro blízké a vzdálenější. Nestane se jím sám, ale Bůh jej takovým časem učiní. Nemá si pro sebe říkat: Mám jen maličko, co mohu lidem kolem dát. A to schovám pro nějaké ideální přátele, ideální církev, ideálního muže či ženu, možná ideální dítě, které by se mi mělo narodit. Člověk se má modlit: Dej mi, Pane Ježíši, abych měl na rozdávání. I na to, že se někdy zklamu, že snaha bude marná a srdce zraněné. A Bůh má moc dát. Amen