Introitus: Žalm 93
Pozdrav:
Vstupní modlitba: Pane Bože, připravils nám věčné dědictví. Zapal v našich srdcích plamen své lásky, abychom tě vždycky milovali. Dej, abychom toužili po darech tvých zaslíbení, které jsou větší nad všechny naše představy. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: 1 Samuelova 8
2. čtení: Marek 4, 26–34
Ježíš hned ve dvou podobenstvích mluví o království Božím. Ba boží království je jedna z nejčastějších věcí, o které mluví – zřetelně je považuje za velmi důležitou věc. I u obyčejných lidí, u lidí které známe, u našich bližních, se však bežně stává, že někdo o něčem často mluví, považuje to za důležité – ale nám to tak důležité nepřijde. Moc tomu nevěnujeme pozornost.
Podobné je to u mnoha z nás, možná z části u každého z nás v tomto čase, když Ježíš mluví o Božím království. Ano, viditelně je to pro něj důležité. Mě však více zajímá, co udělá Bůh pro mě osobně. Jak mi pomůže překonat problémy, jak mi pomůže v mých osobních vztazích. Království Boží, to jednou bude, na konci světa. Občas si na to člověk vzpomene. Z toho plyne, že lidé by raději křesťanství bez církve, tedy bez nějaké pozemské organizace. Raději si o Bohu něco přečtou nebo o něm přemýšlejí o samotě, než aby přišli na bohoslužby do kostela: Kostel je vlastně trůnní sál Boha Krále, kde jeho lid společně přijímá jeho rozkazy i jeho milosti, jeho odpuštění. Církev, bohoslužba, to už moc připomíná viditelné království, ano, viditelnou autoritu.
Řekl jsem, že tak je to v tomto čase, ale vlastně to tak asi bylo vždy. Jinak by nás Kristus nemusel učit modlit se nejdříve: Přijď království Tvé, Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Sami od sebe bychom se tak možná nemodlili a přeši bychom hned k „chléb náš vezdější dej nám dnes, odpusť nám naše viny, zbav nás od zlého“. Možná nám tím říká: Vy byste se sami za královstvé boží nemodlili – ale měli byste. Možná to nevíte, ale je pro vás důlěžité.
Protože, často aniž by věděli jak, ať spí či bdí, lidé ve své většině nakonec dojdou k tomu, že je pro ně důležité, kdo tomu všemu vládne. Jako když v té knize Samuelově najednou Izraelci chtějí krále. Nějak si všimnou, že věci nefungují, Samuel už je starý, jeho synové zkažení – dej nám krále. Ať to všechno někdo nějak zařídí a napraví. Po nějaký čas dovede člověk řešit jen své osobní problémy a vztahy, ale časem pro něj začne být velmi důležité, kdo to všechno vede. Kdo má moc pro ně začne být až nábožensky důležité. Zkuste dnes říci, že vám nepřijde zas tak důležité, kdo vyhraje volby: Nemálo lidí zareaguje, jako by slyšeli nějaké strašné rouhání.
V Ježíšově době stále panovalo takové až posvátné očekávání od císaře. Mluvit o království Božím a tak často bylo vlastně dost nebezpečné – kněží to pak říkají Pilátovi: Jestliže ho propustíš, jsi nepřítel císařův. Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři. A celý zástup pak volá: „Nemáme krále, jen císaře.“ Dokonce na kříži stojí jako Ježíšovo provinění: To je Ježíš Nazaretský, král židů.
Království Boží však není v tom, že se lidem něco z vrchu neřídí. Začíná tím, že se káže slovo Boží. Ano, na viditeném místě, v kostele nejčastěji, se sejdou viditelní lidé. Zazní Boží slovo. Ale co potom? Nejdřív není vidět nic, viditelná změna hned nenastává. Jak dobře řekl Kalvín: Člověk má tu zkušenost, že jej slovo Boží vnitřně proměnilo, i když to třeba ještě není vidět. A má pevnou něději, že to samé se děje i u druhých. I když do nich nevidí a nemůže vidět. Ježíš pak ukazuje, jak obilí roste: Země sama od sebe plodí nejprve stéblo. Stéblo ale nejdříve vypadá jako obyčejná tráva, nevypadá ještě k užitku. Podobně u růstu Božího králoství nejspíše uvidíme nejdříve jen to, že lidé přišli znova poslouchat to slovo, trochu jako obilí vystrčí nejdřív listy, aby zatím jen přijímalo paprsky ze slunce. Lidé zpívají, modlí se – čeho tím dosáhli?
Až časem začne být patrné, že pro spoustu lidí je z vnitřních důvodů držet dané slovo, že je pro ně posvátný každý lidský život, protože Bůh stvořil člověka k obrazu Božímu. Že třeba nevidí nic velkého na tom, že vlastní otroky – spíše se za to stydí. Takové věci časem začaly být patrné v Římské říši, jak křesťanství pomalu rostlo. Ale tu říši to nezachránilo; jakmile začali být vidět plody, přišla žeň, její konec. Stejně jako na poli to zralé obilí je vidět jen na chvíli, stejně tak, jak království Boží roste na zemi, často jasně vidíme jen v celkem krátkém okamžiku, než právě příjde ukončení nějaké doby. Můžeme sice výsledky vidět a měli bychom nějaké vidět, ale v posledu je vidí především Bůh. On jaksi podstrhne a sečte všechno.
Z podobenství tedy plyne, že Boží vláda nepřichází zezhora, ale zespoda. Od jednotlivých lidí, kteří slyší slovo Boží. A skutečně, jejich první dojem je: Co Bůh udělal pro mě. Ale nějak samo od sebe pak člověk začne vnímat i lidi kolem sebe, že také v nich Bůh působí a časem přicházejí i viditelné plody. Vláda Boží ale není v člověku ani v lidech, které si lidé zvolí. Začíná v srdci, v tom, jak člověk poslouchá slovo Boží a plní je. Amen