Vepř jateční váhy dnes stojí zhruba pět tisíc; v dobách Ježíšových byly ceny potravin těžko menší, spíše naopak. A čteme o zkáze stáda o dvou tisících kusech. Počty v Písmu sice fungují jinak – výraz „tisíc“ znamená na prvním místě spíš „tolik, že to skoro nejde spočítat“ a až na druhém místě opravdu jeden tisíc kusů. Kdybychom počítali podle našeho způsobu, vyšla by nám škoda na stádu na neuvěřitelných deset milionů. Ale i když vezmeme ty dva tisíce s rezervou, stejně nás musí být jasné, že škoda to byla obrovská. – Kvůli uzdravení jediného člověka.

Na druhé straně moře, v židovském světě, je Ježíš učitelem, který duchovní rozpravy. Je vyhledávaným lékařem. Zde v Gerase, v pohanském světě, znamená jeho příchod ekonomickou a ekologickou katastrofu. Když dnešní větší vesnice utrpí škodu v řádech milionů, pocítí to na svém životě jeden každý obyvatel. A to má leckterý z nich v garáži auto za půl milionu, žijeme v bohaté zemi. Ale Ježíšova vlast Galilea bohatou zemí nebyla, oč citelnější tedy musela být ta ztráta. A jen si představme ty stovky uhynulých prasat ve vodách jezera! Co to asi udělalo s vodou, kterou všichni pili, kterou zavlažovali svá políčka? Jak se asi v takové zkažené vodě dařilo rybám, kterými se mnozí živili? Jaké asi bylo na delší dobu povětří ve vesnicích v okolí jezera? S trochou černého humoru: Opravdu katastrofa biblických rozměrů. – Kvůli uzdravení jediného člověka.

A přitom, bylo to nutné? Čteme: „A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny. Páslo se tam na svahu hory velké stádo vepřů. I prosili ho ti zlí duchové: „Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů!“ On jim to dovolil.“

ON jim to dovolil! A nejde se dobrat přesvědčivého vysvětlení PROČ jim to dovolil, ač se o to mnozí pokoušeli. A teď už z toho všeho začíná běhat mráz po zádech. A děsivého je v dnešním příběhu daleko více! Vždyť démony posedlý sám běží za Ježíšem, jakmile ho zdálky spatří, sami před ním padají na zem. Poznávají jej jako Syna Boha nejvyššího, při Bohu (!) jej zapřísahají, aby je netrápil. Oni vědí, kdo je, vědí, že má nad nimi všechnu moc. Prosí jej sice z největší možnou vzpurností; rouhají setak, že to už víc ani nejde – vždyť ho zapřísahají při Bohu, při jeho Otci. I když jej prosí, musí jej zároveň urážet. Ale i když jej urážejí, musí jej poslechnout.

A Ježíš jim nijak nebrání, když prozrazují, kým opravdu je. Tam na druhém břehu, mezi Židy, jim to vždy přísně zakazoval, tady najednou ne. A najednou se ukazuje strašná věc: Ježíš nebojuje s démony třeba jako rytíř s drakem. Není to tak, že bychom si jakoby mohli vsadit na Ježíše nebo na démony. Oni jej prostě musí poslechnout. I démoni jsou mu podřízeni a nemůžou dělat nic bez jeho dovolení.

Sice není pochyb, že Ježíš je dokonale dobrý. Vždyť hned první jeho slova při setkání s posedlým jsou: „Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!“ Tahle úplně jednoznačná slova jsou to jediné, co hned na začátku řekne: Jděte okamžitě pryč! Dost tráopení tohoto člověka. To říká okamžitě, bez sebemenšího zaváhání. Je dokonale dobrý. Ale zároveň, vládne i nad tím nejhroznějším zlem, i to nemůže dělat nic bez jeho dovolení.

A tak, když přiběhnou lidé z města a vesnic, nikoho skutečně sni nenapadne říci: Co si to udělal? Jen ho zděšení prosí, aby odešel z jejich končin. Protože už dost děsivé je potkat se s někým, koho poslouchá vítr i moře, jak jsme o tom četli minule. A tady máme pokračování: Nejen vítr a moře, ale i samo zlo je mu zcela podřízeno.

Najednou ještě rádi vzpomínáme na Ježíše předchozích nedělí, na Ježíše, který tají své Božství. Protože tady, mezi pohany, se zjevuje v plné záři Božího majestátu. Ač sám dokonale dobrý stejně jako jeho nebeský Otec, tak zároveň stejně jako on trůní i nad zlem. A v té oslňující, pronikavé záři jsou náhle patrné věci, které by člověk raději nevěděl. Doposud nás nic nenutilo přemýšlet, kam vlastně odcházejí ti démoni, které Ježíš vymítá. Tady se najednou ukazuje, že jen tak prostě nezmizí, že jen odcházejí někam jinam, že pořád někde jsou. A tam, kde jsou, nenacházejí klidu. A to je velmi zneklidňující představa. Ale daleko více zneklidňující je co se dovídáme potom. Ježíš má nějaký nám naproto nepochopitelný důvod, aby jim skutečně dovolil v té krajině zůstat. Dovoluje jim odejít do vepřů. My můžeme hádat, že je tím nějak přelstil – vždyť vepři se hned potom vrhli do moře – a kam se pak poděla ta legie démonů? Ale to jsou opravdu jenom dohady a pořád tu zůstávají ty dva tisíce utonulých vepřů. Jeho záměr je nám zkrátka zcela nepochopitelný.

A už je pravý čas zanechat úvah, jejichž koncem není nic jiného než hrůza. Právě to nám chce říci dnešní příběh. Sluší se vzpomenout příběh o stromu poznání dobrého a zlého v ráji. Když chce člověk sám poznat dobré i zlé, pozná jen svou nahotu, svou bezbrannost a samotu ve světě. Bůh dobře ví, proč člověka sám vede k dobrému a do zlého ho obrací. Jakoby Bůh v Kristu stál ke zlému zády, obracel se k člověku svou laskavou tváří a říkal: Pojď ke mě, za mě se nedívej. A nebo ještě jinak: Jdi dopředu, cestou spravedlnosti, já jsem za tebou. Za zlým se neotáčej, neboť ten pohled nedokážeš snést. Lze to popsat jen velmi nedokonale.

V dnešním příběhu nám Ježíš dovoluje nahlédnout mu jakoby na okamžik pod ruce. Jakoby pootevřít ty dveře, které zůstávají jinak z dobrého důvodu zavřené. Nechápeme samozřejmě nic, jenom nám běhá mráz po zádech. A to je také účelem, totiž aby nám došlo, že na takových věcech jako jsou démoni a vůbec všechno zlo není nicvzrušujícíhi; nic, co by nás mohlo přitahovat a zajímat.

A zase na druhou stranu: Někdy máme překotnou, neumělou snahu Boha před lidmi obahjovat. Říkáme takové ty věci, jako že zlo je jenom nedostatek dobra. Představujeme lidem Boha jako dobráckého nemohoucího staříka, který nad tím vším zlem ve světě bezradně kroutí hlavou. Ale když tohle slyší ti opravdu zlí, jenom se smějí. Oni totiž dobře vědí, že zlo není jen nějaká mezera v dobru. Oni vědí, že zlo má svou vlastní tvář, svou vlastní sílu a svou zvrácenou krásu. Ne nadarmo se tážeme křetěných: Odříkáš se ďábla a vší jeho nádhery? Vždyť jen považme, jak už úplně neškodné (zdůrazňuji neškodné) detektivky a příběhy mafiánů jsou pro nás všechny strhující. Ne, právě zlým je potřeba říci: Bůh zná dobře vaše cesty, on líp než vy sami ví, k čemu tíhne vaše srdce. Právě takového Boha se musí bát, aby se snad, dá-li Bůh, přece jen odvrátili od své cesty, vrátili se s lítostí k Bohu a unikli soudu.

Příběhy o vymítání démonů najdeme v evangeliu skoro na každé stránce. Ale od démonech samotných – odkud se vzali, proč jsou na světě, jaká je povaha jejich bytí – o tom se záměrně nedozvídáme skoro nic. Protože by nám to k ničemu dobrému nebylo. My máme znát jen to velké Boží ANO k člověku v Ježíši Kristu. Posedlý z dnešního příběhu je asi vůbec ten nejstrašnější případ v celém evangeliu. A také o povaze démonů se tu dozvídáme asi nejvíce, i když vlastně nic určitého. Jen proto, abychom se zase rádi vrátili na ted druhý břeh. Uprostřed věřícího lidu. Jen v Ježíši z Nazareta. Jen v Jeho Slovu. Jen v jeho laskavém jednání s námi. Jen v tom můžeme poznat celého Boha. A jen takové poznání je nám k dobru a jen takové poznání je zajímavé. Když se Syn Boží dává poznat ve světě, mimo svůj lid, jakoby neutrálně, jde z toho jenom strach.

Nakonec i běžná lidská zkušenost nám ukazuje, že tohle je ta správná cesta. Našel jsem teď ve sborovém albu jakousi fotografii šťastně se usmívajícího ženicha a nevěsty. S fotografie čiší něha; a na okraji – vytlačený letopočet: 1944. Z takového strašného času taková hezká vzpomínka! Tak také lidé uprostřed velikých katastrof často ztrácejí víru v Boha na nebesích. Přesněji řečeno, nedovedou si vysvětlit, s jakým záměrem Bůh dopouští tolik zlého, nejsou schopni říci o Bohu něco teoretického. Ale na druhou stranu, po celý život si dobře pamatují řídké okamžiky štěstí v těch těžkých dobách, co více, celý život jsou hluboce vděčni těm, kteří se k nim zachovali laskavě a nezištně, kteří se za ně třeba i obětovali. A tito lidé se samozřejmě mýlí, pod tlakem člověk většinou neuvažuje rozumě. Bůh kraluje na nebesích. Ale spíše si všimněme, že urpostřed všeho zmaru dokáží lidé stále cítit vděčnost, na dobré věci a na dobré lidi z takových dob se prostě nezapomíná. Ale když nic v takových časech nedává smysl, proč to dobré přece jen pořád smysl dává?

Náš hrůzný výlet do Gerasy končí. Ježíš se navrací na druhý břeh, mezi své. Zanechává za sebou nepochopitelné znamení své moci. Znamení z nebe je však Gerasenským na nic, jak jsme viděli. Skutečná naděje je pro ně v docela obyčejném lidském svědku. Ten nekoná žádné divy. Jen docela obyčejně svědčí, že Ježíš k němu byl dobrý. To je naděje pro Gerasenské pohany i pro nás. Ne v tom, že proniknem rozumem, jak je to s dobrem a zlem. Ale že usedneme u Ježíšových nohou a budeme se chovat rozumně. Amen