Podivným řízením připadá na dnešek právě tento text. Máme dnes hodně co vyprávět z dějin sboru a tak se hodí, aby kázání bylo krátké. Ale při tom, co nám z evangelia připadá na dnešní neděli bude každé další vyprávění vlastně jen pokračováním kázání.

Vždyť, co tu dnes čteme: Ježíš přichází do své rodné vesnice. Každý z nás jistě někdy zatoužil po tom, aby mohl být alespoň na chvíli přenesen do toho času, aby mohl na vlastní oči spatřit Ježíše kázat. Není to zcela naivní touha, vždyť i Krisus sám říká: Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli. Není to naivní touha. Vždyť jsme si nezamilovali Krista jako si člověk zamiluje nějakého spisovatele, básníka nebo filosofa. Nemilujeme zažloutlé listy a tuhé vazby knih; milujeme živého Boha skrze jeho Syna, který se pro nás stal člověkem. Proto by opravdu nebylo od věci jej vidět na vlastní oči, vidět jeho tvář, poznat tón a bravu jeho hlasu. Vždyť i sám apoštol Jan píše: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkali, to zvěstujeme: Slovo života.

Ale čteme dnes, že tento živý Ježíš z masa a kostí byl svým krajanům kamenem úrazu. Jistě, divili se jeho moudrosti a mocným činům, které se ději jeho rukama. Ale hned tu byla také otázka: Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás? Jak už jsem kdysi řekl, lidé mají obecně rádi Boha daleko na nebi. Ale ten, který k nim přišel v těle, je jim kamenem úrazu. Lidé mají rádi velké události minulosti, ale velké věci, které se dějí v jejich době se jim zdají příliš nepatrné, jaksi upocené a umatlané. V nejhorším jsou jim k posměchu. Protože když Bůh přijde mezi lidi, když mezi nimi jedná, už nikdo nemá výmluvu: Bůh je příliš daleko, příliš vysoko, aby někdo mohl vystihnout jeho vůli. Vše velké se stalo kdysi dávno, říkávají lidé. A najednou jim Bůh přišlý v těle bere z úst tyto výmluvy.

Náš sbor, jak ještě dnes budeme opakovat, je sbor misijní. A dnešní příběh se na něj dobře hodí. S odstupem se počátek práce zde zdá podobně zázračný. Jaké to asi bylo měnit víru, nebo spíše najít víru v okresním městě, kde každý každého zná. Co teprve v prostředí okolních vesnic, kde každý má své určené místo. Soužití malého počtu lidí nakonec ani jinak vypadat nemůže. Když se lidé navzájem každý den potkávají, musí se jeden v druhém vyznat. Druhý člověk pro ně musí být alespoň trochu přehledný, vypočitatelný, aby se ho nemuseli bát. Přinejmenším lidé potřebují alespoň iluzi, že se ve druhých vyznají. A sám člověk ví, že se od něj očekává, že se příliš měnit nebude. Že každou změnou vyvolává v lidech kolem pocit ohrožení.

Jak těžké je v takové situaci povstat a říci: Našel jsem Pána svého života. Protože lidé si moc nevšímají toho, koho člověk přijal za Pána. Spíše řeknou: Zbláznil se a dal se na víru. Dělali si na člověka nárok, patřil k městu či vsi stejně jako kašna nebo radnice. A teď patří někomu jinému než obci, má jiného Pána.

Dnes také čteme, že nedostatek víry ve vlastním domově člověka ochromuje. I samotný Kristus nebyl pro jejich nevíru schopen učinit žádný mocný čin. Podobná bezmoc na nás často dýchne ze stránek naší kroniky. A přece čteme, že na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A to je to evangelium: I tam, kde je člověk za blázna, když přijme nového Pána, ba právě tam nejvíce pomáhá ono vkládání rukou. Také náš sbor vznikl a trvá na lidském doteku, na evangeliu předávaném od člověka k člověku, více než hlásaném početným zástupům. Ale tu uzdravující ruku Kristovu, troufám si říci, cítíme všichni, kteří tu dnes sedíme. Amen