Není nezvyklé, že člověk svoje vlastní někdy neposlouchá. Většina z nás má sklon mluvit stále o tom samém. Proto sami někdy říkáme: Jestli jsem vám to už někdy vyprávěl, tak mě přerušte. Což asi lidé spíš neudělají, protože tu větu „ale to už jsi říkal“ nebo „to říkáš pořád“ nemá nikdo rád. Druzí lidé i my sami ale nejspíš některé věci opakujeme z dobrého důvodu. A možná by stálo za to se někdy zeptat „a co bylo dál, a co z toho plyne“, takže bychom se třeba nakonec dozvěděli něco nového – nebo, kdyby se nás někdo takto zeptal, mohli bychom se sami dozvědět, proč něco zas a znova vyprávíme. Ale, aby spolu lidé mohli žít, do jisté mry musí mít ten pocit: Už ho znám. Už vím, co od něj můžu čekat.
V Nazaretě, v místě, kde Ježíš vyrůstal, se ale stal pravý opak: Lidé ho skutečně poslouchali. Poslouchali ho pozorně, rozuměli mu a rozeznali, že jeho slova jsou moudrost. Že jeho činy jsou velké: Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama! Nemůžeme tedy říci, že by jeho rodáci nebyli vnímaví, že by byli uzavřeni poznání. Možná byli i lepší, než jsme mnohdy my; kdo ví, zda my bychom tak poslouchali někoho, koho známe od dětství. V evangeliích je to totiž tak, že se s Ježíšem nestřetávají ti nejméně moudří, ti nejméně duchovní. Ale právě často ti nejlepší – a ani ti ovšem nemohou obstát. Jak jsme řekli, Nazaretší rozeznali moudros Ježíšových slov – aby člověk poznal moudrost, sám nějakou musí mít.
Moudrost rozeznali, ale musí k tomu dodat: Odkud to to ten člověk má? Jednak, je běžný sklon lidí podceňovat svůj domov. Svoji rodinu, svoji obec, často i celou svou zemi. Od nás z rodiny nikdo nic nedokázal, od nás z města to nikdy nikdo nikam nedotáhl, takoví jsme už my Češi – každý si dosaď. Možná to zní skromě, sebekriticky. Ale také je to pohodlé: Tudíž ani ode mě nikdo nemůže moc čekat, tudíž ani já nemohu změnit své chodání atd. Jistěže někdy jsou lidé neoprávněně pyšní na svůj původ, na svoje rodiště, aniž by sami něco předvedli. Ale druhá stránka je mít svůj původ a svoje rodiště jako alibi. Ježíš mluví moudře a koná velké činy. To nemůže mít ze sebe. Protože jinak – možná i já bych mohl být moudřejší ve svých slovech i činech, možná i já bych zde mohl něco dokázat. Ježíš, jak se říkalo, zvedá normu, zvedá laťku toho, co všechno může vzejít z Nazareta. A to je jim kamenem úrazu – po našem způsobu bychom mohli říci, to jim leze na nervy.
Což to není ten tesař? Toto je mimochodem jediné místo, kde se přímo dozvídáme, co dělal Ježíš celých třicet let do svého veřejného působení. To slovo lze přeložit i jako zedník nebo vůbec řemeslník; sami tesaři v tom čase obvykle zacházeli i s kamenem a kovem. Vidíme mimochodem, že Ježíš nepovažoval za ztrátu většinu svého života věnovat bežné práci: Nebyla to pro něj ztráta času, nebyla to pro něj méně služba Bohu. Slyšeli jsme konečně již v prvním čtení: „Naplnil jsem ho Božím duchem, totiž moudrostí, důvtipem a znalostí každého díla, aby uměl dovedně pracovat se zlatem, stříbrem a mědí,“ Když náš Pán pracoval jako tesař, nebyl to nějakých zabitých patnáct let, než začal dělat to opravdu podstatné. Jeho pozdější činnost z těchto let vycházela, z toho vyrostl.
Na tom, že Nazaretští od tesaře nic něčekají, je vidět, jak moc tehdy židé začali smýšlet podobně, jako řečtí pohané. Jejich filosof Aristoteles to řekl jasně: Práce se bohužel sama neudělá, proto tu musí být lidé, kteří nedovedou myslet, aby ji udělali. A pak jsou tu ti chytří, aby je řídili. I náš svět se dosti vrátil k těmto pohanským kořenům, pomalu sto let se má spíše za neštěstí, pokud někdo skončí u řemesla a vůbec celá Evropa by čím dál tím raději vyvážela hlavně rady a normy, jak mají ostatní věci dělat. Při tom, toho, kdo u práce myslí, nemusí úplně nikdo řídit. Kdo bere svou práci jako službu Bohu, ten o Ducha moudrosti prosí, ten hledá i nalézá. Ten nepracuje jako otrok, který chce mít věci hlavně rychle z krku, ale jako svobodný.
Na škodu je Ježíši i to, že má ve městě příbuzné, bratrance a sestřenice. Asi proto, že u velkých lidí obvykle nevíme, že by měli nějaké příbuzné. Bývá to záměr, státníci i umělci často tají své příbuzné. Snad aby si lidé mohli říci: Je tu jenom pro mě. Snad aby to vypadalo, že sestoupili přímo z nebe, nikomu nedluží, nikdo je nevychoval, nikdo na ně neměl vliv. Snad proto lidem vadí, že Ježíš má všechny ty příbuzné, že sami cítí v hloubi srdce dluh za to, kdo je vychoval, kdo jim stál v děství a mládí po boku a že si na všechno nepřišli sami. Snad proto, že se v povinnostech ke svým rodičům, bratrům a sestrám cítí nesvobodni a touží po někom kdo, jak jsme řekli, jakoby sestoupil z nebe.
Kristus skutečně sestoupil z nebe, ale aby se stal člověkem. A tak je synem Marie, je bratrem Jakuba, Josefa, Judy a Šimona a nezapře je. Patří na nějaké místo. Ba proto právě do Nazareta znovu přišel, i když už zde jednou udělal ne zrovna dobou zkušenost. Proto to s nimi znovu zkouší. Konečně, kdyby nebyl bratrem nás všech, nezkoušel by to stále i s námi.
Při tom všem, musíme znovu připomenout, že Nazaretší si Ježíše alespoň poslechli. A nejen to: I ho skutečně poslouchali, i rozeznali moudrost jeho slov, i uznali jeho činy za mocné. Ale jemu samotnému je připsat nedokázali.
A tak Ježíš odchází s tím, že nikdo není doma prorokem. Je to jistá útěcha i pro nás, že totiž zvěstovat evangelium nejbližším je to težší. Není žádné překvapení, že je těžké svědčit o bohu svým protějškům, svým sourozencům, svým rodičům ba svým dětem. I pro samého Ježíše to bylo těžké – zde opět vidíme, že nesl ve všem úděl běžného člověka. Nezůstal zcela bez úspěchu, několi nemocných uzdravil. Stejně i nám se může svědectví našim blízkým zadařit – ale v takovém případě je to rozhdoně milost, za kterou je třeba děkovat Bohu, rozhdoně ne samozřejmost a rozhodně ne naše velikost.
Máme-li být dobří Boží svědkové, začněme tím, že sami budeme brát vážně své blízké a nejbližší, i když už je známe. Jistě je však neznáme zcela. A kdo ví, budeme-li je poslochat lépe, možná sami nad něčím užasneme a sami řekneme: Odkud to jen má? Amen