Příběh nasycení zástupů následuje nejen v tomto evangeliu hned po zprávě o stětí Jana Křtitele. Čteme: Uslyšel o tom král Herodes, neboť jméno Ježíšovo se stalo známým. Jeho jméno se stalo známým i pro to, že nyní činy jeho jménem koná hned dvanáct učedníků. Ti se nyní vrací a s nadšením vypráví o tom, co konali. Ježíš jim na jejich zprávu odpovédá: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ Trochu jako by brzdil jejich nadšení. Od jisté chvíle, být známý znamená také být pro mnohé lidi nebezpečný – Ježíš to ví. Úspěch učedníků, které Ježíš vyslal, znamená také, že nyní vstoupili do velkého světa a velké šelmy je budou sladovat. Bude třeba nabrat hodně sil.

Světské umění naší doby často líčí Ježíše jako naivního dobráka, který nakráčel do pasti, o které netušil. Dělá z něj člověka obdivu-hodného, nikoliv ale následování-hodného – aby jej nemusela následovat. Líčí jej jako někoho, kdo neznal lidi. Opak je pravdou. Ježíš zná každého člověka, dobře také zná hřích člověka. A tak ze všech lidí nejlíp věděl, v jakém je nebezpečí. Ze všech lidí nejlíp věděl, jak uniknout nástrahám napřátel. Dal svůj život dobrovolně, ve chvíli Bohem určenou; nepoložil život omylem, z nedostatku zdravého úsudku.

Když se v minulém čtení Herodes dozví o Ježíšovi, protože jeho učedníci všude kážou a uzdravují, říká: „To vstal Jan, kterého jsem dal stít.“ Věří tedy, že člověk může vstát z mrtvých. Ví, že nejednal spravedlivě. Ale, jak víme z jiných evangelií, alespoň se říká, že chce i Ježíše zabít. Jaký to dává smysl? Copak tento údajný zmrtvýchvstalý Jan nemůže zase znova vstát? Ale lidé se zase tak moc neřídí logikou ve svém uvažování, spíše zkušeností. Tělo vyhrálo nad duchem už jednou, může vyhrát zase znova, vyhraje vždycky, soudí Herodes podle své zkušenosti.

I Ježíš ovšem ví, že člověk vždy jedná v těle, že není poze duch. Vždyť sám musel přijít v těle, aby vykonal dílo spásy. Proto i učedníkům, zejvně plným nadšení, říká: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ Člověk má nějaký strop, horní hranici duchovních zážitků, kterou může vstřebat. I dnešní duševní lékaři vědí, že člověk unese bez zhroucení jen jistý počet nejen zlých, ale i dobrých událostí. Je na to dokonce bodová stupnice. A třeba, když se člověk v jediném roce ožení či vdá a ještě třeba získá dobrou práci, už mu zbývá v podstatě jen jedna další dobrá zpráva na to, aby se zhroutil. Dobrého je prostě moc na to, aby to ztrávil; tělo toho není schopno. Stejně tak nelze žít ve stálém zbožném vytržení, protože to tělo nevydrží. Stejně tak lidí lze najednou vnímat jen omezený počet. A tady stále přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst. Proto Ježíš říká: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“

Zároveň, člověk není jen tělo. Bez jídla se vlastně dá vydržet déle než beze smyslu toho, co člověk dělá. Tři dny na samotce, tři dny koukání do zdi, budou horší než tři dny bez jídla. Proto nakonec sejde z naplánovaného odpočinku, když Ježíš vidí na tom místě lidi, kteří jsou jako ovce bez pastýře.

Poznamenejme jen, že Ježíš byl skutečně ve všem jako my – včetně toho, že mu někdy nevyšel plán, i když jej měl dobře připravený. Jistě měl promyšleno, kam se s učedníky uchýlí, ale stalo se mu, jako se stává nám, že nastalo, co nečekal. A všimněme si též, jak často vypadá jeho milosrdenství: Je to odbočení od původního cíle, změna plánu. Stejně u nás; je však třeba dodat, že pro to musí člověk nejdříve mít vůbec něco naplánováno, vůbec někam vyjít, aby vůbec mohl někoho potkat, aby vůbec měl dokud takto odbočit.

Uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. Jak řekl Ježíš již při pokušení na poušti, nejen chlebem bude živ člověk, ale každým slovem, které vychází z Hospodinových úst. Dokonce u zvířat sledujeme, že pokud se najedí, začnou prozkoumávat své okolí. Člověk velmi potřebuje cíl, potřbuje vědět, co má dělat. Náš čas říká: Přece každý ví, co ho baví, člověk sám zjisí, co má dělat. Na to je ovšem lidí, co nevědí, co se sebou, až příliš mnoho. A navíc, člověk většinou nebude jen tak něco dělat, pokud mu není řečeno, že ta věc dává smysl ještě někomu jinému, že ji ještě někdo jiný oceňuje. Nejlépe nakonec, pokud ji oceňuje a pokládá za důležitou ten, který všechno, i nás samé, stvořil.

Ježíš pak učí mnoha věcem. Neřekl jim tedy jen jedno pravidlo, jednu vtipnou odpověď. Ale mluvil o mnoha věcech a jak vidíme, mluvil dlouho, lidé už dostávali hlad. Pokud má totiž člověk vědět, je to na dlouhé povídání. Jiné úkoly má dítě, jiné člověk mladý, jiné ve středním věku, jiné ve stáří. Jiné ten, kdo vyrábí, jiné ten, kdo obchoduje, jiné ten, kdo slouží. Už Jan křtitel, když se ho zástupy ptaly „co jen máme dělat“, řekl něco jiného celníkům, něco jiného vojákům atd. A zde je víc, než Křtitel. Aby člověk věděl, co má dělat, musí se začít stvořením světa a místem člověka, člověk musí znát i úkoly ostatních lidí, aby se do nich nepletl. Zkrátka, je to na dlouhé povídání. Ne na pět minut, jako v televizi.

Najednou jsou to učedníci, kterým dříve sám Ježíš musel připomenout, aby si dopočinuli a najedli se, kdo jaksi Ježíšovi naznačují „je to už dlouhé a jíst se musí“. To Ježíš nepochybně ví sám. Ale pozorujeme dodnes, že lidé často připomínají něco praktického, aby měli poslední slovo nad tím, co je duchovní. Nejdříve by člověk zapoměl, že žije v těle a tak má nějaká omezení. A když se mu to připomene, řekne zase: Tělo má poslední slovo.

Řeč učedníků je takové to známe „mělo by se“. „Někdo by měl zařídit.“ Ježíš odpovídá: Pokud by se mělo, udělejte to vy. Zařiďte to vy. Pokud má praktická věc poslední slovo, pokud má tělo poslední slovo, tak to udělejte svýma rukama. Poruč – a udělej sám, jak se říká.

Není to v moci učedníků a tak si svá slova mohli odpustit. A přece je Ježíš nechává přinést, co mají. Protože tak to je s našimi skutky: Sami o sobě nestačí, ke konci je dovádí až Boží požehnání, až to, jak Bůh rozmnožuje a zesiluje naše snažení. Poslední slovo má slovo, moc má slovo. Ale člověk je vždy v těle, pokud má konat Boží dílo, nakonec musí vždy někam dojít, něco vzít do ruky atd. Konečně i církev se musí sejít v kostele, kam lidé dojdou – zkušenost mnohých z nedávné doby ukázala, že bohoslužby před internet vedou nakonec k tomu, že lidí spíše ubyde než přibyde.

Ale poslední slovo má skutečně slovo. Ježíš skutečně ty přirozené – a nedostačující prostředky zázračně rozmnožil. Šlo o skutečný zázrak, jeden z nejvěších. To je vidět na tom, že se k němu lidé v evangeliích vracejí. A jako jediný zázrak jej svorně uvádějí všichni evangelisté.

Nejen pro to, že je to jaksi fyzikálně nejobtížnější věc: Rozmnožit hmotu. Ale i pro to, že Ježíš v něm ukázal skutečné pochopení pro člověka: Nikdo z toho shromáždění by asi neumřel hlady, jsou tam teprv den – ale, s prázdným žaludkem se soustředí hůře. Ježíš ukázal pochopení.

Ale zároveň ukázal pochopení i pro svět moci: Příběh používá vícero vejenských výrazů: Rozkázal, rozsadil je oddíl za oddílem. Počet nasycených je zhruba velikost římské legie. A při vší taktice a geniálních plánech, vojsko pochoduje na žaludku. Zásobování, zvláště v pustině, bývá nakonec tan hlavní porblém. A Ježíš, po smrti Janově vzkazuje i Herodovi: Tento problém mám vyřešen.

Takže: Má tělo poslední slovo? Když šlo zabít Jana Křitele jednou, podaří se to podruhé? Ne uprostřed pěti tisíc dobře živených lidí. Tento život nikdo nevezme, dokud se jej Kristus nebude chtít dát sám, podle toho, jak Nebeský Otec určil. Boží slovo má poslední slovo! Amen