Všichni jsme někdy měli učitele. Všichni jsme někdy byli žáci. Víme, jaké místo má učitel a jaké žák. A tak také dobře známe výsostnou sladkost toho pocitu, když učitel zadá nějaký úkol a po jeho splnění řekne: A nyní si odpočiňte. Člověk je rád někým veden, někým provázen, někým vyučován právě pro tento monent. Pro sladkost, pro sladkost usnutí, děkuji za únavu, jak zpívá náš národní básník. Lépe je volno dostat, než si ho udělat. Protože, když někdo uzná, že teď máme právo na odpočinek, uznává tím také, že si ho zasloužíme. Je potvrzeno, že jsme před tím opravdu pracovali. Není se o tom třeba šířit víc – víme přece, že ze školy se nejvíce vzpomíná na přestávky a na výlety, z vojny na chíle, kdy se zavelí pohov, z práce na chvíle, když předák řekne: Pro dnešek jste udělali dost.

A učedníkům se takového uznání nepochybně dostalo. Poprvé dostali samostaný úkol, poprvé si skusili kázát pokání, vymítat zlé duchy, uzdravovat nemocné. To jsou mocné činy. Ve vesnicích kolem Nazareta poprvé na vlstní kůži poznali, že poslaný je jako ten, který ho poslal. Poslaný je jako ten, který ho poslal, je to opravdu tak. Byli zasvěceni. A po každém zasvěcení přichází odpočinek. Děti, které dostanou vysvědčení, odjíždějí na prázdniny. Ženich s nevěstou odjíždějí po svatbě na svatební cestu. Jen neznalý by se divil tomu, že ten, kdo obstál v nějakém životním úkolu, má právo na odpočinek. Jen příliš starý by se podvil, proč děti o prázdninách nic užitečného nedělají. Jen příliš malé dítě se zeptá, proč ženich s nevěstou odjeli ze svatby neznámo kam, proč nezůstali do druhého dne. Avšak sami učedníci byli ještě nedávno příliš malí nebo příliš staří pro službu Evangelia. Vždyť jen o dvě kapitoly nazpátek se upřímně diví, jak Ježíš může za bouřespát na podušce na zádi lodi. A nyní sami odjíždějí po službě na lodi za odpočinkem, někteří z nich snad také na zádi poklimbávají, snad ani bouře by je tentokrát nevzbudila. Už vědí.

Když se tedy vydávají přes vodu na to pusté místo, skoro to vypadá jako závěr jejich příběhu. To už jsme v evangeliu jednou viděli, když Ježíš uzdravil malomocného. To dokáže jen Bůh, v očích tehdejších lidí to vypadlo, že dosáhl vrcholu své životní dráhy, že už nic většího nemůže přijít. Navíc, jedou přes vodu na místo vzdálené od světa lidí. Známe ten starý příběh o převozníku Cháronovi. Známe černošské duchovní písně o cestě přes Jordán. Příběhy o poslední cestě. Cesta přes vodu, to nepřímo znamená konec pozemského života. A znovu je to klamný konec; konec, vrchol v lidských očích, Bůh však vede dál. „V rukou tvých jsou časové moji.“ Není dáno člověku, aby určil, kde je vrchol jeho života. Člověku není dáno s jistotou říci: Nezbývá mi už sil.

Učedníkům bylo nepochybně svěřeno, aby přinášeli druhým spásu. Aby jim kázali pokání, aby je slovem Evagelia vysvobozovali z démonského zajetí a uzdravovali je. Přinášeli druhým spásu, právě oni a nikdo jiný, skrze Krista byli druhým spásou. Bylo to v jejich moci. Měli spásu v rukou, s nimi přicházela do domů, kde je přijali, s nimi odcházela z míst, ke ji nepřijali. Opravdově.

S vidinou zaslouženého odpočinku dorazí na druhý břeh. A tady se ukáže, co je zdrojem Božské moci, svěřené lidem. Je to nekonečný Boží soucit. Přece už je naplánováno odpočívat. Sám Kristus vyhlásil: „Trochu si odpočiňte.“ Ale je mu líto těch, kteří jsou jako ovce bez pastýře. A učí je opravdu mnohým věcem, a čas už pokročil. A učedníci nemohou než si myslet, že je čas na odpočinek. Že je čas ustat. Protože sami jako Kristus kázali, a proto jim on sám potom dal odpočinek. Myslí si už, že vědí, jaký je řád věcí. Myslí si už, že vědí, podle jakého klíče Bůh řídí svět. Že je práce a potom odpočinek. Že je dílo a za něj odměna. Že tak to nazírá sám Bůh.

Dejte vy jim jíst! Zpražil je Ježíš touto větou? Znamená tato věta: „Když jste tak chytří, dejte vy jim jíst?“ Vykázal Ježíš své učedníky do patřičných mezí? Říká: „To, že jsem vám dovolil kázat, ještě neznamená, že jste jako já.“? Říká snad: To já jsem mistr, vy jenom žáci. Nejste jako já? Naopak! Říká jim: Buďte jako já. Nařídil mi snad někdo, abych těm zde kázal? Ne, bylo mi jich jen líto. Udělal jsem, co se mi líbilo. Ve své nekonečné vůli jsme se slitoval. Ne jako služebník, ale jako Pán.

Dal jsem vám odpočinek a nepřijdete o něj. Vás sem pověřil svým dílem. Byli jste jako já, protože já jsem vás poslal. Poznávám vás, sami jste okusili slabost služebníků. Sami od sebe nyní víte, že lidé musí také jíst. Že potřebují oddech. Jako i já jsem vám slíbil odpočinutí. Vy znáte slabost člověka, slyšte tedy nyní, že ta nesmí stát v cestě Božímu slovu a Boží vůli. Slabost zástupu, vaše slabost, ta nesmí stát v cestě mému slitování a milosrdenství. Pravé milosrdenství není couvat před slabostí člověka, ale proměnit jej v sílu. Pokud jste tedy soucitní a chápaví, jako víte že já jsem, buďte také jako já. Dejte vy jim jíst. Není ve vaší moci dát lidem úlevu, když zaznívá mé slovo. Pravé milosrdenství není couvat před slabostí člověka kvůli vlastní slabosti. Dejte vy jim jíst.

A učedníci nemohou odpovědět jinak, než: „Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?“ To se máme zničit? Víme, že denár byl denní mzdou dělníka. Jak už jsme se o to jednou pokusili, řekněme si opět nahrubo, že to je jako našich čtyři sta korun. Krát dvě stě je osmdesát tisíc. To mohou být také celé životní úspory. Jenže učedníků je dvanáct, na každého připadá necelých sedm tisíc. Je to rozpočet celé družiny na měsíc. Tolik tedy možná mohli i v pokladně mít. Možná tedy říkají: Máme se vydat ze všeho, co máme? Jsou lidé, kteří ani nečekají na odpověď a opravdu se takto zničí. Ale to vůbec není potřeba. Ježíš říká: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!“ Bylo to pět chlebů a dvě ryby pro pět tisíc mužů. A teď mi důvěřujte, chovejte se tak, jako byste těch pět tisíc měli nakrmit. Rozsaďte je po padesáti, ať je přehled v tom rozdělování.

A teď mi dejte to málo, co máte. Já tomu požehnám, vy jim to předložte. A ani není jasné, kde přesně se ten zázrak stal. To je zajímavé: Nedá se říci, kdy přesně bylo pět chlebů a dvě ryby rozmnoženo. Všichni se ale nasytili, ukázalo se, že z toho mála bylo nakonec víc, než bylo třeba. Protože tak to Bůh dělá, ve velkém stylu, jako boháč, dává víc, než je potřeba. Hned na to přiměl své učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh k Betsaidě, než on propustí zástup. Takže o slíbený odpočinek nepřišli.

Co ten den znamená pro ně, co pro nás? Že jako Kristovi služebníci jsme jako on. Že dokážeme nahlédnout to, co on. Ale nikdy ne bez něj. Že pro své smilování smí vše, že dokáže vše, i oddálit odpočinek, završení díla, i když se zdá, že už je to potřeba. Máme-li mít moc jako on, musíme mít i soucit, jako on. Ne soucit, který pro vlastní slabost ustupuje před slabostí druhých. Ale soucit těch, kteří vědí, že jsou dětmi Božími, že jim vše patří, že dělají to, co sami chtějí. Ti vemou to málo, co zrovna mají, co samo o sobě nestačí, co je směšné tváří v tvář tomu velkému úkolu. To málo, co mají, svěří jeho požehnání, chovají se jako ti, kteří mají mnoho. Nemusí se zničit, sáhnout si na dno; jen to, co už beztak mají, dát jemu. A tak to je naše cesta: Být v srdci soucitní jako Kristus sám a zároveň na své síly nespoléhat, vzít to málo, co se pro danou věc hodí a svěřit to jemu. Bude to stačit, skrze jeho požehnání je to dokonce víc, než je potřeba. Amen