„Když ho uviděli kráčet po moři, vykřikli v domnění, že je to přízrak; všichni ho totiž viděli a vyděsili se.“ Proč se vlastně lidé bojí přízraků? Samozřejmě nemá smysl se takhle ptát, když někdo přízrak vidí. V tu chvíli se prostě bojí. Člověk se bojí rychleji, než si dokáže říci proč. Zpětně pak třeba dokáže i rozluštiti, proč se bál, nejdřív se prostě jenom bojí. Bát se neměli, jak jim Ježíš sám říká. Takže by se z chyb měli poučit. Měli by pochopit, čeho se báli.

Takže, co to znamená přízrak? Duch zemřelého nebo bytost z jiného světa nebo jen vidina, halucinace, porucha vnímání skutečnosti? Každopádně, když člověk vidí něco nezvyklého, dokonce něco, co nikdy neviděl, vyleká se. Tady už se dá i trochu říci proč.

Když člověk vidí něco nezvyklého, jak se říká, nevěří vlastním očím. A to jistě není příjemný pocit, nemoci věřit vlastním očím. Co už pak člověku zbývá za jistotu, když už ani vlastním očím nemůže věřit? Přece víme, za jaké neštěstí se pokládá slepota. Slepý snadno sejde z cesty, snadno se zraní, je zranitelný, protože může být snadno ošálen. Ale slepý aspoň ví, že nevidí, je na to připraven, se zrakem nepočítá. A zrak ho tedy ani nemůže šálit. My ale na svůj zrak spoléháme, jako o hůl se o něj opíráme. A když nemůžeme věřit vlastním očím, může se nám stát cokoliv. Můžeme se hrozně zmýlit a někdo nás také může hrozně ošálit. A my třeba nakonec svůj omyl ani nezpozorujeme, ani nepoznáme, že se nám děje něco zlého. A jenom lidé kolem nás budou vidět, že blázníme nebo že nás někdo balamutí, ale ani nebudou schopni nás o tom přesvědčit, protože my vidíme něco jiného. A když vidíme něco jiného, tak zase o tom nikoho druhého nedokážeme přesvědčit.

Zkrátka, kdo nemůže věřit vlastním očím žije ve vlastním světě odděleném od druhých lidí. Nežije s nimi ve stejném světě, protože nemůže ukázat na to, co všichni vidí a říct: Podívej se a přesvědč se. Nevěřit vlastním očím znamená strašnou samotu.

Na druhou stranu: Když vidíme něco, co ostatní nevidí, může to také znamenat, že máme prostě jenom lepší zrak. Že jsme vnímavější. Nejdřív nás sice druzí mohou mít za blázny, ale když přijdou blíž a sami se přesvědčí, budeme pro ně najednou prozíraví, bystrozrací. Pochválí náš ostrý zrak a neobyčejnou vnímavost. Budou se nás držet, protože vidíme dopředu.

Člověk naší doby se však nijak zvlášť dopředu nedívá. A musím říci, slouží mu to ke cti. Všiml jsem si jedné zvláštnosti doby, kterou nazýváme moderní, doby vlstně minulé: Na jednu stranu tato doba omezila pravdivé poznání pouze na lidskou zkušenost: Jen to, co je vidět, je pravda. A zároveň byla tato doba posedlá vizemi budocnosti. Tato doba si představovala budocnost zaplněnou technikou, kterou zatím nikdo v praxi pracovat neviděl. Představovala si nový řád lidské společnosti, který doposud nikde v dějinách nebyl viděn. Tato doba viděla nás, lidi dneška, jak bydlíme na Marsu někdy už v roce 1995. Jak bydlíme na Marsu a samozřejmě jako občané jednoho celosvětového státu, viděla nás jako obyvatele světa bez válek, hladu a nemocí.

Moderní doba se svými bláhovými sny o budoucnosti měla svůj vrchol na konci 19. století. Je to doba, kdy bylo nejvíce přesvědčených a organizovaných atheistů, kdy zdaleka nejvíce myslitelů mělo potřebu říkat na veřejnosti, že Bůh není, protože není vidět. Kupodivu, zároveň je to doba, kdy bylo také nejvíce přesvědčených a organizovaných spiritistů. Tedy lidí, kteří se snaží komunikovat s duchy zemřelých, anděly a jinými neviditelnými bytostmi.

Na první pohled se nám jeví duše té doby jako hluboce rozpolcená. Na jedné straně měřící přístroje, mechanické nákresy. Na druhé straně, u těch samých lidí bláznivé fantazie o budoucnosti, ano i úmyslné vyhledávání duchů a přízraků. Mezi oněmi duchaři, spiritisty, bylo otiž alespoň z počátku i dosti vědců. Ostatně i dnes nepočetní parapsychologové a výzkumníci záhad sami sebe považují za vědce.

Protože žít ve světě přísně omezeném na lidskou zkušenost, na to, co vidíme, je nesnesitelné. Pokud není nic nad to, co vidíme ve svém životě, je to nesnesitelně skličující. Pokud není nic nad to, co je vidět, není ani nikdo a nic, co by dávalo věcem smysl. Kdo dokáže říci, že ta nebo ona životní cesta je lepší, když stejně každý život pomine? Dnes se nakonec opravdu má za to, že každá životní cesta je skutečně stejně hodnotná, pokud neomezuje životní cesty jiných lidí. V tom se ještě dnes vidí ta rajská budocnost: Že si jednou lidé budou žít každý po svém vedle sebe v dokonalém míru. Ani toto nebylo nikdy a nikde viděno, i to je bláznivá fantazie, protože hořící auta v ulicích Paříže a nové ruské a čínské rakety ukazují budoucnost zcela jinou. Ale, jak jsem řekl, průměrný člověk spíše nevěří, že budoucnost bude nějak zásadně odlišná od současnosti. A slouží mu to ke cti. Každopádně, jsem si dost jist tím, že kdo zásadně popírá existenci všeho, na co si nemůže shanout, bude zároveň hlásat nějaký ráj na zemi nebo cosi jiného, co nikdo z nás nikdy neviděl.

Naše pokolení je tedy jiné. Nebo, nechci mluvit za vás za všechny. Ale já sám nedokážu říci, co je pro mě děsivější: Spatřit přízrak nebo bydlet na Marsu. A nebo být součástí společnosti, kde se lidé bojí mluvit o věcech, které jsou pro jejich život naprosto zásadní, jen aby se někoho nedotkli. Všechno to se nějak vejde do mé představy pekla.

Takže se plně stotožňuji s učedníky, kteří vykřiknou hrůzou, když spatří po vodě kráčet Ježíše a považují ho za přízrak. A tady je jádro dnešního kázání a, jak se domnívám, i dnešního příběhu:

Je tu Neviditelný, kterého nemusíme hledat, který za námi přichází sám. Je v pořádku děsit se přízraků, světlých zítřků a cestování do vesmíru. Ovšem někdy se člověka zmocňuje i děs z toho, že je součástí neviditelné Boží obce. Že tato naše viditelůná pozemská církev je jednou církví s neviditelnou církví zvítězilou. S církví Abrahama, Izáka a Jákoba, církví proroků, apoštolů a mučedníků, s církví těch, kteří dokončili svůj pozemský boj ve víře. Popadá nás děs z toho, že právě my nepočetní křesťané různých církví jsme v tomto městě jedinými Božími svědky. Nijak to neodpovídá naší životní zkušenosti. Vždyť, až bude skončeno toto shromáždění, nevzneseme se do nebe, ale odebéřeme se ke svátečnímu obědu. K řízkům, bábovce a kávě. Je děsivé, že nad tímto shromážděním rozkládají svá křídla andělé. Nikdy jsme je nespatřili a také asi nespatříme. Jak se srovnat s tím, že slovo Písma je skutečné, neomylné slovo Boží. Ba že kázání slova Božího je slovo Boží, jak říká reformované vyznání? Jak se srovnat s tím, že Kristus je skutečně přítomen v chlebu a vínu svaté Večeře podle svého zaslíbení? A není snad děsivé, když se splní naše modlitby, když přece jinak člověk dosahuje věci pílí a prozíravostí?

Nový věřící si připadá divně, když poklekne k modlitbě a mluví k někomu, koho nevidí. Ale i starý věřící má sklon zaměřovat se v církvi hlavně na věci mezilidské, praktické, technické a finační, je to vidět na každém konventu či synodu. Jak tedy smířit přítomnost neviditelného Boha a naši všední zkušenost, kterou máme se všemi lidmi společnou, na které je snadné se dohodnout?

Prostě to nejde, to nám ukazuje dnešní příběh. Učedníci nemají na vybranou, než křičet hrůzou, když spatří Ježíše kráčet po vodě. Tedy až do chvíle, kdy jim Ježíš řekne: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Ano, vzchopte se! Učedníci přece byli zmoženi veslováním. Není to tak, že by s Ježíšem přeběhli po hladině na druhý břeh. I když se s jeho příchodem vítr ztišil, musejí veslovat dál. Jen je to o něco snazší a teď navíc vědí, že jejich Mistr by klidně mohl přejít celé jezero po hladině. Také chtěl, ale nakonec s nimi jede lodí.

Je tedy správné bát se přízraků a chymér? Ano! Protože nám nalhávají, že je nám přístupné cosi většího než náš život. Ale v tuto chvíli není! V tuto chvíli máme jen tento život, nemůžeme vlastní silou vstoupit do jiného světa. Nemůžeme se sami dotknout ničeho, co nevidíme. Máme jen tento život, jen v tomto těle můžeme něco učinit, jen v tomto světě s lidmi, kterých se můžeme dotknout. Zbývá nám, jako učedníkům, jen to úmorné veslování na rozbouřeném moři. I jim přece Ježíš přikázal, ať veslují do Bethsaidy. Nic jiného, jen tento všení úkol. Ale zároveň víme, že nám naši pouť po všedním rozbouřeném moři přikázal ten, který dokáže chodit po hladině. Zároveň víme, že ten, který přichází po hladině, může každou bouři utišit, pokud chce. Ten, který chodí po vlnách se nakonec rozhoduje těchto svých schopností nevyužít a jet s námi obyčejně lodí. Stává se pro nás člověkem, aby ukázal, že po člověku se nežádá nic většího než tato všední pouť. Pouť, při které s námi ale jede na jedné lodi. Dokáže chodit po vlnách a přece se nechá poplivat a přibít na kříž. A tak se srkze něj stal důležitým právě tento náš všední život. On nás v něm provází zcela všedně a přece víme, že je mocen všeho. Amen