Jak podivné poselstvo vysílá před sebou Syn Boží! Kdo přijme podivnou dvojici, která za svým posláním vyšla nalehko, zcela nezajištěna, předem odkázána na lidskou pohostinnost? Muselo být pro učedníky těžké přijít do neznámé vesnice a prohlásit se za kazatele pokání, vymítače zlých duchů a zázračné léčitele. A kdo by se podivil těm, kteří takovou podivnou dvojici odmítnou? A přitom takovým lidem má být dáno jasné znamení zavržení.

Ve skutečnosti ovšem učedníci nešli do úplně neznámých míst. Vždyť jsou vysláni do vesnic v okolí Nazareta. Sami jsou z toho kraje. Dá se čekat, že do mnohých z těch vesnic už někdy zavítali nebo jimi alespoň procházeli. Je to docela přirozená věc že v nich nyní budou svědčit o svém novém Pánu.

Kdo je však přijme? Řeknu: U dveří zazvoní dvojice, která si s vámi chce povídat o Bibli, hlásat vám pokání. Ano, to se nápadně podobá praxi Svědků Jehovových. Tito však navrch chtějí u vás bydlet; a to ještě není jasné, na jak dlouho, protože jejich pokyn zní „tam zůstávejte, dokud z těch míst neodejdete.“

Ano, dnes máme právo takovou dvojici odmítnout. Ale proč? Dnes není tehdy, mezi těma dvěma časy se skví kříž a zmrtvýchvstání. Skrze ně my jsme dnes také Kristovi učedníci. Promněme tedy oči a podívejme se, v čem Kristovo slovo věčně platí i pro nás:

K hlásání Evangelia se vychází nalehko. Stačí hůl, sandály a vědomí moci nad nečistými duchy. Vždyť Ježíš Kristus je králem Izraelským, posílá učedníky na své panství, k těm, kteří mu patří, kteří jsou mu již předem podřízeni. Ať to vědí, nebo ne. Co víc, jsou to lidé z okolních vesnic, jeho krajané, jeho sousedé. Nebydlí daleko, jen kousek cesty. Mluví stejným jazykem, mají stejné zvyky, stejnou zkušenost. Netřeba se s tím příliš mazat.

Učedníci mají jít najisto. Mají si být jisti, že přinášejí to nejlepší. A že ti, ke kterým jdou, by je měli přijmout a vyslechnout. Zda si to myslí i ti, ke kterým jdou, je jiná věc. Ale učedníků se tento problém netýká. Oni jdou najisto. Vědí, že přinášejí radostnou zvěst, věčný život a že každý by ji měl přijmout, protože každý vděčí za svůj život Bohu a je poddán jeho Synu. Pokud je nepřijmou, jejich věc. Nemá cenu se s tím zdržovat, je potom třeba setřást prach z nohou a jít dál.

A jak vidíme ze závěru dnešního čtení, nakonec se našli lidé, kteří je bez okolků přijali. Jedni přijali, druzí nepřijali. Bůh ví proč jedni přijali a druzí nepřijali. Ano, jen Bůh to ví a není věcí učedníků si s tím dělat hlavu. Na nic by stejně nepřišli. Pro ně platí jen toto: Ať je přijmou nebo ne, mají stále stejné poslání. Když je nepřijmou, není to důvod k zoufalství. Když je přijmou, pak jejich poslání splnilo svůj účel. Ale nakonec, kdyby Ježíš nevěděl, že je někde přijmou, asi by je vůbec neposílal. Takže, když uspějí, tak je všechno jak má být. Vždyť s tím vyšli, že se mají někde nakrátko usadit a tam kázat, hubit zlo a léčit. Pokud je přijali, je to, jak to má prostě být. Takže zase není důvod kvůli tomu skákat radostí a běhat od domu k domu. Není třeba se tím zvlášť kochat, že je lidé chtějí slyšet. Vždyť proto vyšli. Proto ať jsou v klidu, zůstanou tam, kde začali. Není čas na to, aby si vybírali, kde budou bydlet. Musí se kázat. A nakonec na to ani nemají pravomoc, aby si vybírali, kde jim to přijde nejlepší. Udělat svou práci a pak hybaj zpátky za Kristem.

Nalehko ze vsi do vsi, kde se člověk chytí, tam zůstane. A pak zase zpátky. Přesně takový je i náš úděl. Tedy, samozřejmě, jednotlivé lidské životy jsou tak složité, že se nedají vypovědět ani ve všech kázáních co jich kdy bylo. Ale v zásadě je náš úděl jednoduchý. Kážeme evangelium slovem i životem, každým skutkem.

Především tedy máme vědět, že se svou zvěstí jdeme kousek, jen do okolních vesnic. Víme proč následujeme Krista. Dává našemu životu směr, zbavuje nás hříchů a vin, strachu z trestu, strachu ze smrti, dává nám naději. Naprosto to samé potřebují i lidé kolem nás. Jejich potíže, mají-li jaké, jsou stejné. Nevědí co se sebou, utíkají před vinou, před zajetím své povahy, před opakováním stále stejných chyb. Utíkají před neúprosně běžícím časem, před marností svého počínání, děsí se vyhlídky smrti a co nejvíce se jí snaží oddálit.

Takže, hlásáme přesně to, co by měli slyšet. Krále králů, jehož kořistí ze zápasu na kříži je odpuštění, pokoj a věčný život. Kdo toto nepotřebuje? Přinášíme tedy něco, co všichni potřebují. Tudíž není na místě ostýchat se, když žádáme přijetí. Není na místě se ostýchat, že s někým mluvíme, někoho přesvědčujeme příliš dlouho. Tedy, pokud nás přijímá. Když nás nepřijímá, pak není na místě si dělat výčitky, že jsme „na něj“ šli špatně. Pokud mu opravdu jde o to, co hlásáme, nehledí na nás, ale na naši zvěst, na Krista. A mnohé tak překousne.

Tak na svědectví o Kristu netřeba velkých příprav a prostředků. Nehlásám tu jistě nevzdělanost, hrubost a jalovost. Každý křesťan se má v Písmu vzdělávat co nejvíce. Však i učedníci jsou vysláni kázat až po tom, co strávili nějaký čas s Kristem jako pozorní posluchači. Ale když už jej znají, je jim řečeno: Jděte. Stačí jim to, co se sami od Krista dozvěděli. Stačí jim to, co se naučili sami kvůli sobě. Protože druhé lidi bude zajímat právě to, co bylo zajímavé pro učedníky. Vždyť jsou to také lidé. Jsou to stejní lidé, stejné řeči, stejných zvyků, ze stejného kraje a národa.

Kdo dobře zná obsah křesťanské zvěsti, zvolí i dobrou formu. Kdo nezná a nepřijal její obsah, ten nenajde ani správnou formu, i kdyby hledal sebevíc. Mnoho se dnes v křesťanstvu mudruje o tom, jak oslovit lidi. Vymýšlejí se různé složité triky, jak lidi oslovit. Ale pro takové snahy platí vojenské úsloví, že každá armáda se připravuje na minulou válku. Mnoho triků by třeba vyšlo, kdyby jen přišly třeba o pět let dříve. Také mnoho dřiny dá sehnat spoustu peněz na různé projekty. A nic z toho. Nové výstavní kostely jsou stejně poloprázdné jako ty staré. A ještě jsou všichni vyčerpaní z tahanic o peníze.

A jinde jsou peníze stranou, o nějakých tricích se ani neví. Jinde člověk jde za svými nejbližšími a řekne: Hle, toto je dobré pro mne a bude i pro tebe. Člověk to řekne vlastními, prostými slovy. A nebo slovy učenými, když je učený on i jeho posluchač. A kdo ho poslouchá, u toho má zůstat, i kdyby to vysvětlování mělo trvat Bůh ví jak dlouho. Jedno zůstává stejné: Buď vás přijmou, nebo ne. Ale vy to nijak neovlivníte. A když to nemůžete ovlivnit, ani nemá cenu si s tím dělat starosti.

Protože Kristus neuděluje žádné bonusy za nové zákazníky. Nečteme nic o tom, že by pokáral ty, které nepřijali. Ani ovšem to, že by pochválil ty, které přijali. Vždyť to ani nestojí za to, šli jen nalehko, jen na skok do okolních vesnic.

Na závěr, takový je nakonec celý náš život. Jsme tu jen na skok, je nalehko. Nejdeme nikam dál, než do okolních vesnic. Jen k lidem a do míst, kteří jsou v zásadě stejní jako my. Nakonec, lidé na celém světě jsou v zásadě stejní. Když už člověk v životě něco začal podle Boží vůle, nemá cenu odbíhat do jiného domu. Nemá cenu se v životě ptát: Neměl já jsem dělat něco jiného, neměl jsem jít úplně jinou cestou, neměl jsem za své blízké zvolit úplně jiné lidi? Vždyť tu nejsme na pořád, jsme tu jen na skok, na lehko. Na takové úvahy není čas. Protože splníme svůj krátký úkol a pak se všichni navrátíme ke svému Mistru a Pánu a Spasiteli, Dárci života věčného. Amen