Ježíšovi učedníci si před jídlem nemyli ruce! Ale to by přece i nám bylo trnem v oku! Ano, je až žertovné, že se v našem věku výtka farizeů opět stala aktuální.Podívejme se podrobně na výčet návyků farizeů: Nejedí, dokud si k zápěstí neomyjí ruce. Protože je to tradice otců, protože doma je to tak učili: Nejez dřív, než si umyješ ruce. A když přijdou domů z trhu, celí se vykoupou. Vykoupou se, když přijdou ze špinavého prostředí. A samozřejmě jedí jen z umytého nádobí.

My máme ale přece úplně na vlas stejné zvyky! Nedíváme se snad s podezřením na lidi, kteří si před jídlem nemyjí ruce, kteří se nekoupou, kteří jedí a pijí ze špinavého nádobí? Vždyť dnes by učedníci dopadli úplně stejně! Ale prostě to tak bylo, učedníci si před jídlem ruce nemyli a po návratu z trhu se nekoupali.

Věřím, že z mých slov cítíte jistou žertovnou nadsázku. Ale to jen potvrzuje, že smýšlení naší doby je v tomto bodě podobné jako smýšlení farizeů. Když se o někom dozvíme, že si nemyje ruce, je v našich očích trochu zlehčen. Je to minimálně důvod k pousmání.

My se ovšem budeme bránit, možná poučeni profesory biblistiky: Myjeme si přece ruce z hygienických důvodů, je to rozumem podložená prevence. Kdežto oni měly náboženský důvod, byla to tmářská pověra. Ovšem, opravdu je to tak, že každý, kdo jí s neomytýma rukama, onemocní? Sám se klidně přiznám, že si často před jídle ruce umýt zapomenu. A přece se těším výbornému zdraví. A přitom na tomto zvyku zcela samozřejmě trváme a učíme jej děti jako jednu z vůbec prvních věcí. Ano, může mi někdo odpovědět, ale co kdyby! Jednou se člověk může z nemytých rukou nakazit. Je to užitečná prevence.

Ale přesně to samé lze říci i o zvyku farizeů! Navíc je to, oproti té naší, prevence daleko více promyšlená, prevence duševní, ba duchovní. Duše je přece přednější než tělo, o to se snad těžko budeme přít. Farizejský zvyk, postavený na příkazech Starého Zákona, znamená: Každého dne, před každým podstatnějším životním úkonem si připomínej, že se máš chránit poskvrny hříchu. Samotný příkaz Zákona, Boží příkaz, není nic jiného než prevence. Bůh v jistých případech stanovuje rituální omývání, aby snad náhodou někdo nemávl rukou nad poskvrnou hříchu, která není vidět. Hřích není vidět, stejně jako baktérie. Ovšem baktérie škodí jen tělu, jen časnému životu. Hřích však škodí duši, ohrožuje život věčný. Která doba je tedy více napřed? Je to ta naše, která prevencí, kterou pokládá za součást dobrého vychování, chrání tělo? A nebo byla dále doba farizeů, kterým byl rituál očišťování prevencí proti zanedbávání Zákona Božího, prevencí proti hříchu?

My bychom se mohli pokusit ještě jednou bránit a říci, že z neomytých rukou vzniká viditelně žloutenka, kdežto farizeům jde o duši, což je přeci jen tak nějak pomyslná věc. Ale to bychom ze sebe opravdu udělali hlupáky.

Ovšem nechci tu jistě brojit proti hygieně. I když má duše přednost, i o tělo se má pečovat. Vždyť tělo a duše, to obojí je nerozlučně z Božího rozhodnutí člověk. Farizeové se rituálním omýváním snažili bránit od poskvrny světa. Naše hygiena má vlastně podobný, i když o něco přízemnější smysl: Snažíme se, aby naše tělo nebylo zcela poddáno všem vlivům prostředí. Farizeové svými obřady chtěli vzdorovat pokušením pohanského světa, nedávat duši lacino. My se nechceme odevzdaně vydat nemocem, když víme, že můžeme potížím přeci jen trochu předcházet. Není každá nemoc úplně nutná a osudová.

Každá doba má zkrátka své navyklé zásady jak předcházet potížím. Jedno mají tyto zásady společné: Brání před nebezpečím, které není zjevné. Nikdy předem nezjistíme, zda opravdu zrovna máme na rukou bakterie žloutenky. Teprve zpětně, až onemocníme. Stejně tak farizeus, který jedl neomytýma rukama: Netušil, zda pro ten den zůstane je u tohoto zanedbání, nebo už se nachází ve stavu duše, kdy bude ochoten mávnout rukou i nad skutečnými, Bohem stanovenými, příkazy Zákona.

A protože nebezpečí není dopředu vidět, musí se tyto zásady uplatňovat pokaždé. Protože – co kdyby? Stokrát si umyjeme ruce, jednou na to zapomeneme a zrovna jako naschvál chytíme žloutenku. Stokrát si farizeus umyje ruce, ač se ničeho Zákonem zakázaného nedotkl, jendou vynechá a třeba se zrovna jako na schvál na trhu dotkl něčeno, co už Zákon opravdu zakazuje. Zásady mají tu zvláštní vlastnost, že se musí uplatňovat stokrát zbytečně, aby jednou něčemu opravdu zabránily. Proto je musí mít člověk zažité a uplatňovat je zcela automaticky, bezmyšlenkovitě.

Je to vlastně legrační, že děláme mnoho věcí stokrát zbytečně, aby se náhodou jednou opravdu něco nestalo. Zdá se ale, že se člověk bez takových zažitých zásad neobejde. Potřebuje zásady, tradice, aby neměl pocit, že je zcela vydán náhodě, osudu. Člověk potřebuje tuto přehnanou opatrnost; řekněme to přímo: Člověk potřebuje předsudky. Aby měl pocit, že má svůj život alespoň trochu v rukou. Že může částečně ovlivnit běh svého života. Bez předsudků se žádný člověk neobejde. Kdo se předsudkům urputně brání, dělá většinou to, že si pouze vytvoří předsudky zcela opačné, než jsou běžné – tím více však na nich trvá. Tak třeba myslitelé dnešní doby, kteří chtějí skoncovat se starým evropským pohrdáním ostatními národy, většinou dělají jen to, že celou evropskou kulturu s křesťanstvím v čele malují v těch nejčernějších barvách. Že člověk může být zcela bez předsudků je tedy iluze.

Pořád je tu ale ten jeden velký problém se všemi tradicemi a předsudky: Že nás chrání před tím, co by se sice mohlo stát, ale většinou se nestane. My je přitom máme zažité, spoléháme na ně jako na skutečnost. Jak jsem už řekl, je to proto, že nám poskytují příjemnou iluzi, že máme moc nad svým životem. Že když budeme dodržovat jistá pravidla, nic se nám nemůže stát. Pokud víme, že toto je jen iluze, mějme si své tradice a zásady. Pokud víme, že předsudky jsou jen jistou přeběžnou pomůckou pro orientaci v životě, pokud víme, že jsou tu jen proto, abychom se trochu dopředu v životě vyznali, říkám bez obalu: Mějme si své předsudky. Pokud víme, že máme svůj život v rukou jen z menší části, mějme si své tradice. Pokud víme, že z nejasných obrysů budoucnosti nevyčteme skoro nic, že o neznámých lidech nemůžeme říct skoro nic určitého, můžeme si nechat své předsudky a zásady.

Za starých časů nosila se na vycházky hůl zvaná bambuska. Byla velmi ohebná, opřít se o ní skoro nedalo, pro svého nositele byla jen náznakem opory; byla spíš pro parádu. Tak je to se zásadami a předsudky, do té míry se jich člověk snad ani zbavit nemůže.

Boží přikázání však opouštíme, když se o své zásady a předsudky opíráme jako o skutečnou hůl sukovici. Když si myslíme, že jejich dodržováním máme svůj život v rukou a vyhneme se všemu nepředvídanému a nebezpečnému. A tak se právě farizeové domnívali a jiné tomu učili: Když za své rodiče přineseš oběť v chrámu, jsi, jak se říká, za vodou. Je vyřešeno, máš pokoj. Už před tebou není ta tma nejistoty jak s nimi vyjít, jak jim zachovat úctu, jak se o ně postarat. Život jde dál.

Závěrem mám tedy toto slovo: Ač je křesťanu ponechána částečná předběžná opora tradic, předsudků a zkušeností, nebezpečí se nevyhne. Pravý křesťan si musí zvyknout hledět den co den do nejisté, šeré budoucnosti. Pravý křesťan si musí zvyknout na stálé nebezpečí. Protože jsme byli postaveni do světa, abychom každého dne hleděli ďáblu do tváře, opřeni nikoliv o svou zkušenost či lidskou tradici, ale o Boží Zákon, který bezpodmínečně musí být naplněn. Sami bychom bezesporu neobstáli, ale nese nás Kristu, odpouštějící naše klopýtnutí na kraji pekelné propasti. Kristus, který nás každého dne znovu vytrhuje z ďáblových spárů. Láska k bližnímu – k rodičům, k našim protějškům, k dětem, k bratrům a sestrám, ta před námi neustále otvírá nejistou, neproniknutelnou budoucnost. Co bude? Naše vlastní budoucnost, co s námi v tomto životě bude, není o nic jasnější. Bohu se však protiví zbabělci. Zvykněme si tedy na nebezpečí, na nejistotu. Byť se to nikdy nezdaří zcela, musíme se o to stále pokoušet. A máme pro to jasný důvod: Kristus přemohl svět, tento svět potrvá jen krátce, on však přijde brzy. Maranatha, Pane přijď. Amen