Umyj si před jídlem ruce! S tímto příkazem jsme vyrůstali téměř všichni. V děství mnohých to byl ten jeden z nejčastěji připomínaných a kontrolovaných příkazů. A co to znamená jiného, než že to byl příkaz považovaný za jeden z nejdůležitějších, zásadních. Byl to příkaz, který dětem připomínali rodiče, prarodiče i učitelé ve škole. Což je zcela doslova to slovo, použité v Písmu: „paradósin tón presbyterón“. to, co je předáno staršími. Tedy naprosto stejnou tradici starších jako farizeové máme i my. Jedna ze základních věcí je pro nás mýt si ruce před jídlem.

K tomu ještě, na většině veřejných míst na toaletách dosud najdete už poněkud zvetšelou tabulku světové zdravotnické organizace „jak si správně mýt ruce“ od Světové zdravotní organizace; která správné mytí rukou popisuje obrázky (asi pro ty, kdo neumějí číst) témeř doslova stejnými slovy, jako je to zde popsáno v evangeliu. Příkaz z dětství je zde potvrzen nejmoudřejšími učenci a podepřen autoritou státu, vládní moci.

To můžeme na úvod říci k tomu, na které straně Ježíšova sporu s farizei se nacházíme my sami – rozhodně, alespoň výchovou a zvykem, na straně farizeů. Někdo namítne: Farizeové to ale dělali kvůli nějakému domnělému zněčištění, také kvůli tomu, že se mohli dotknou tpohanů atd. Na to můžeme říci: My si stejně tak myjeme ruce kvůli bakrériím a virům, které nejsou vidět pouhým okem. Musíme věřit, že je na rukou máme – nebo komu z nás skutečně ukázali rodiče či učitelé baktérie získané stěrem z našich rukou pod míkroskopem? Ne, také my věříme starším a učenějším. Farizeové si skutečně myli ruce i kvůli tomu, že se mimo domov možná dotkli pohanů. Ovšem ani my si je nemyjeme proto, že bychom se mohli nakazit sami od sebe, nebo od členů naší domácnosti. Ale protože někde venku na kliku nebo držadlo možná sáhl někdo nečistý. Není zde rozdíl.

A zase by se dalo říci: Ale my jsme díky mytí rukou skutečně zdravější. Je tedy otázka, zda nikdy neonemocněl ten, kdo si ruce pečlivě myje. A naopak, zda okamžitě onemocní ten, kdo si jednou ruce neumyje. Ale dobrá, v průměru. Ovšem stejně tak sami židé, kteří tyto tradice dodržovali i později, byly často v průměru méně zasaženi různými nákazami, jak ukazují staré záznamy. Takže i jim to v průměru fungovalo.

Ve všem máme tedy dnes my a snad ještě více lidem kolem nás stejnou tradici jako farizeové. Pokládáme ji za stejně základní a důležitou. Stejně jako farizeové i my ji můžeme opřít pouze o lidské autority a víru v ně, protože nikdo z nás není virolog a nemá doma elektronový mikroskop. Pokud v tom zvyku je něco, co není zcela založeno na lidských auroritách, pak naše zkušenost, že v průměru je tak člověk zravější – a tu zkušenost měli i farizeové a všichni židé.

Není zde rodzílu a Ježíšovo slovo „na tom tak nezáleží“ je dnes stejně šokující, řekli bychom až tmářsky znějící, jako v jeho době. Při tom, asi to opravdu není špatný zvyk. A hlavně – Ježíš sám ho zřejmě sám dodržoval. Protože jinak by farizeové přistihli jeho samého a zeptali se přímo jeho, proč si před jídlem nemyje ruce – a přitom zastihli jen některé z jeho učedníků, za které by se podle všeho měl Ježíš stydět. Ježíš si zřejmě sám pře jídlem myl ruce.

Jsou i celkem dobré tradice a tato je asi jedna z nich, soudě podle toto, že i my se jí pevně držíme. Jde spíše o to, co se pokládá za úplně základní a co za něco, co platí jen podle situace, co se dá případně nějak obejít. A zde opět Ježíš říká něco stejně šokujícího dnes, jako v jeho době: Vy říkáte: My si ruce před jídlem. Mojžíš řekl: „Cti svého otce i svou matku“ a „kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí“. Mít si ruce před jídlem je příkaz lidský, trest smrti za urážku rodičů je příkaz Písma. Co je důležitější? Kdyby Ježíš něco takového řekl dnes, tak by se s ním už dál nikdo nebavil.

Ovšem, kdo skutečně častěji než mytí rukou přípomíná svým dětem: K babičce a dědečkovi je třeba se chovat s úctou? Která matka častěji než umej si ruce řekne dětem: Tatínkovi se neodmlouvá; který otec jako nejčastější věc řekne dětem: Maminku poslouchejte. Nemluvě ani v dospělosti, pokud vůbec je nějaká rodinná sešlost – kde se dá v řeči přednost těm nejstarším členům rodiny, otcům a matkám těch, kteří tam sedí? Že se ovšem toto přikázání moc nedodržuje dnes stejně jako se nedodržovalo v Ježíšově době, je dlouhodobě ničivější, než nějaká nákaza z nemitých rukou.

Protože časem, když člověk vidí, jak děti jednají s rodiči – v dospělosti, ale často už v dětsví, co všechno je možné rodičům beztrestně říci, sám pro sebe si řekne: Chci tohle pro sebe? Chci se starat o někoho, kdo mě od mala bude mít za kašpárka a v dospělosti mě strčí někam do kouta? Co z toho pro mě. Nelze se moc divit, že se do rodičovství lidé zrovna nehrnou, když vidí z jednání vlastních rodičů a ze svého vlastního jednání, že to skoro s jistotou znamená ztrátu na cti. A skutečně, žádné možné budoucí matce, natož žádnému budoucímu otci nemůžeme zaručit: Nebudeš v budoucnu za šaška ve vlastním domě, neskončíš nakonec v domově důchodců. Protože přece, celá společnost by se proti tomu postavila; všichni budou celou dobu říkat: Děti, važte si maminky, važte si tatínka. Protože to nikdo neřekne. Na místo toho se všichni zasmějeme u nějaké komedie, kde malé děti své rodiče zesměšňují; kde starý člověk je komickou postavou.

Stojí za povšimnutí, že Ježíš zde připomíná trest smrti za urážku rodičů. A nic dalšího nedodá. Neřekne, že dnes by se to už dělat nemělo; že by žádný trest smrti neměl být. Nechá to jen tak vyset ve vzduchu. Co si o tom myslet? Snad asi, čeho by se člověk měl bát víc, čemu by se měl více snažit vyhnout. Farizeové i naše doba shodně se více obává osobního znečištění, neviditelných hrozeb, které by si člověk mohl přinést třeba někde z trhu. Ježíš zřejmě připomíná, že člověk by se měl více bát ne o sebe a o svoje zdraví, ale spíše o to, zda neselhává ve svých povinnostech ke svým blízkým. Než o narušení své imunity o to, zda neurazil a neponížil někoho ze svých blízkých. Větším ohrožením života než nemoce je vina, nečisté svědomí.

Podobně jako nějakou nemoc člověk stejně dříve nebo později chytí, i kdyby si myl ruce až do krve, stejně tak Boží přikázání v nějaké míře stejně poruší. Není člověka, který by někdy neměl alespoň nějakou vyrózu a ovšem, není člověka, který by někdy nejednal v neúctě s rodiči, který by někdy nezanedbal své rodiče. V různé míře jsou tím vinni všichni. A teď: Co je větší problém? Čemu je střeba více předcházet? A hlavně: Kvůli čemu člověk více potřebuje očištění, obmytí, uzdravení? Obmytí křtem, očištění Kristovou obětí, udzravení skrze pokání a dar ducha svatého.

Naše i farizejská tradice tedy shodně říká: Myj si ruce, jez ovoce (jedině omyté) a budeš žít věčně. To je to, v čem jsme, stejně jako farizeové vyrostli, co nám v rodině, ve škole a v televizi bylo předáno. Slovo Boží říká: Nech se obmýt křtem, přijmi lék ve večeři Páně, nech se uzdravit Duchem svatým a nehřeš už více: Nezlořeč rodičům a neříkej jim: Už pro vás nemůžu nic udělat, protože svoje síly, čas a prostředky věnuji důležitějším věcem – protože je to korbán, dar Bohu, věnováno na důležitější věci. Pokání v Kristu a posvěcení v Duchu, náprava poušených vztahů. To je to, co vede k věčnému životu.

Stejně jako tehdy, i před námi dnes stojí otázka: Co nám pravděpodobněji zachová život? Co spíše povede k věčnému životu? Tradice, ve skteré jsme vyrostli, ldiská autorita? Nebo slovo Boží? Za sebe říkám: Mnohem pravděpodobněji k věčnému životu povede Slovo Boží. Amen