Bratři a sestry, kdy jste naposledy strčili někomu prsty do obou uší? Doufám, že odpověď zní „nikdy“ nebo alespoň „sourozenci, když mi bylo děvět“. Nemluvě už ani o slině, kterou se Kristus Pán dotkl jazyka hluchého a špatně mluvícího. Ježíšova léčba je šokující překročení hranic důvěrnosti člověka. Kdyby nám někdo něco takového udělal, bylo by to pro nás velmi nepříjemné – ale i pro nás by bylo něco takového udělat druhému velmi nepříjemné. Vlastně je i docela prosté vyložit, proč si Ježíš povzdechl. Kdybych někomu musel strčit prsty do uší, povzdechl bych si jistě také: Nijak mě to neteší, ale co jiného? Málokdo třeba bude mít zálibu v přebalování dítěte – nebo starce. Ale udělat se to musí.

Na tomto místě vidíme, že náš Pán Ježíš Kristus byl skutečný lékař. Nikoliv přeneseně řečeno, symbolicky lékař, ale opravdový doktor, jak to známe ze chvil, kdy bohužel musíme do ordinace. Návštěva lékaře skoro vždy zahrnuje chvíle, které nejsou příjemné vám – ale nejspíš ani tomu lékaři. Ale doktor se vám prostě musí do toho ucha kouknout, pokud se má vůbec něco udělat dál. A ve chvíli, kdy se přirozeně cukáte, když vám kouká trubičkou do ucha, řekne: No tak, jsem přece doktor. Mějte rozum, uklidněte se.

V našem čase se bohužel na evangelia díváme také jakoby trubičkou: Káže se nejčastěji na to, když Ježíš někoho uzdraví pouhým slovem. Tyto divy jsou však v evangeliu ukázány jako vrcholy Ježíšovy moci, jako něco skoro mimo představivost člověka. Ne, jak Ježíš své divy obvykle dělal. Na naprostou většinu nemocných – kolich jich mohlo být? Tisíce? Desítky tisíc? Na naprostou většinu nemocnýxh vložil Ježíš ruce. Bez toho to většinou nešlo. Mnohých se musel na mnoho věcí vyptávat: Od kdy mají tu nemoc? Jak se projevuje? I zde stojí: Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. To je úplné minimum. A zde Ježíš musí udělat daleko, daleko víc.

Na mnoha příkladech – a na tomto možná nejvíce – nám evangelium ukazuje, že Ježíš byl skutečný lékař: Jako ten, co ho známe z ordinace. Již ve starém zákoně měli kněží také úkol lékařů, stanovovali třeba diagnózu u kožních nemocí. Dnešní čtení nám tedy na prvním místě ukazuje, že být lékařem je je jedno ze zvláštních Božích pověření, že to je posvěcení. Zvláštní určení od Boha. Blaze těm lékařům, kteří si toto uvědomují – nebude jich zase tolik.

Apoštol nám říká: „v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení“. Dar uzdravování je přesně to, co koná křesťanský lékař. Od začátku až do dnešních časů: Když půjdete do cizích zemí jako misionář, buď s vámi lékaře pošlou, nebo vás vyučí něco z medicíny. Je třeba říci, že většina uzdravení z rukou křesťanů za dva tisíce let přinášela uzdravení stejným způsobem, jako povětšinou Kristus: Museli na nemocné vložit ruce. Museli jim sáhnout do uší, alespoň vyštřovací špejlí se dotknout jazyka. Naprostá většina uzdravení se nestala jen tím, že vyhlásíme: Jdi domů, je zdráv. Přesně po vzoru Krista.

Kristus ve velké většině případů léčil stejně, jako váš obvodní doktor. Každý lékař by si tedy měl uvědomit, že je ve službě Kristově. Měl by se tak chovat – a měl by ovšem požívat i takové úcty. Obojí se děje jen málo – lékaři jsou ve většině až pověstně imunní vůči evangeliu. A ovšem také, lidé lékařům často nedávají úctu jako těm, kteří se denně obtížně rozhodují. Kteří denně kladou ruce na drihé, aby je uzdravili a neštítí se,

Tolik ke službě lékaře. Ale je to nakonec slovo pro nás všechny: Jako většina Kristova díla, i většina našeho díla uzdravení bude s povzdechem – jako dílo Kristovo. Jak jsem řekl, jako když jsme někdy přebalili dítě, tak s povzdechem: Není v tom nic samo o sobě slavného – ale slavné je, že se někdo postaral. Slavné je, že matka, otec, babička, někdo blízký – splnili úkol pžed Bohem.

Tak také, aniž bychom někomu museli vkládat prsty do uší a slinu na jazyk: Mnohdy se nám zdá – mnohdy je to i pravda – že mluvíme s bližním a je skoro hluchý. Jako by nás ani neslyšel. A co nám odpoví na to, co řekneme, jeví se skoro nesrozumitelné. Ano, pro to, že nás před tím moc, nebo vůbec neposlouchal, protože skutečně je skoro hluchý. Tak se někdy cítíme sami – dlužno dodat, že velmi snadno se takto lidé cítí v naší přítomnosti. Jsme ten, kdo by nejraději druhému strčil prsty do uší – nebo ten, komu by nejraději strčili prsty do uší všichni ostatní, aby konečně poslouchal? Někdy je každý z nás tím, někdy oním. Někdy je třeba snášet druhé a mít trpělivost – někdy musíme připustit, že jsme to my, kým je třeba zatřást.

Závěr toho všeho: Obvyklé uzdravení i většina péče o druhé je úmorná a dosti nepříjemná práce. Nikdo se do toho nehrne. Někdy se podaří pouhým slovem uzdravit člověka. Říci, jako Kristus: Jdi domů, je zdráv. Ale to je velká milost, veliké překvapení, když se skrze nás stane div. V pokoře a veliké radosti za to máme poděkovat a nemyslet si, že tohle je z nás. Spíše máme na sebe vzír jho Krista – a Kristus sám většinu lidí uzdravil tak, jak je i na nás: Obtížně, dosti nepříjemně, s povzdechem. Ale je to služba svatá a kněžská, i když se tak nejeví na první podhled.