Jsou věci, se kterými si člověk opravdu musí dát práci. Jsou lidé, se kterými je opravdu potřeba si dát práci. To mi, bratři a sestry, vyplývá z dnešního příběhu. Ježíš v evangeliích uzdravuje mnohokrát. Vůbec, příběhy o Ježíšově zázračném uzdravování tvoří velkou část evangelií. Ale tento je mezi nimi výjimečný.

Je výjimečný tím, kolik úkonů Ježíš na nemocném provedl. A ne jen Ježíš. Počítejte se mnou: Nejdřív hluchého a špatně mluvícího přivedou. Nevíme kdo, prostě ho nějací lidé přivedli. To už se pak neřeší, prostě ho předali Ježíšovi. Pak za něj prosili, aby na něj vložil ruku. Už tedy měli nějaký plán, už měli dopředu představu, jak by se asi mělo tomu člověku pomoci. Ne jen představu, musel to asi být plán, když se jim podařilo Ježíše zastihnout a když mu vlastně sami řekli, poradili, co s ním má udělat. Třeba si už dopředu představovali, jak uzdravení proběhne. Ale pak ti neznámí lidé mizí ze scény. Ježíš to ale řeší jinak, bere hluchého a špatně mluvícího stranou zástupu. Asi tedy nemá nikdo vidět, co se bude dít. Ježíš s ním má jiné plány. „Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: ‚Effatha‘, což znamená ‚otevři se!‘ “Pokud jste nezapomněli počítat, tak jsou to dva skutky těch neznámých lidí a jeden nerealizovaný nápad navrch a šest skutků Ježíšových.

Osm kroků na jedno uzdravení. Přitom většinou nemocní chodí spíš sami, nebo už prostě jsou někde poblíž, Ježíše pak většinou jen prosí o uzdravení a neradí mu, jak to má provést. A Ježíš pak většinou uzdravuje pouhým slovem nebo ještě maximálně dotykem. I my ho tak povětšinou známe. I my víme o Ježíši, že dokáže uzdravit naši duši pouhým slovem nebo dotykem. Proto tu společně posloucháme jeho slovo, proto dnes společně budeme jíst chléb, o kterém řekl, že je jeho tělem, a víno, jež prohlásil svou krví. A tady je to hned šest kroků k uzdravení. Co vím, v evangeliích už je jen jeden příběh takto složitého uzdravení, a ani ten není tak složitý. Je to příběh o uzdravení slepého v Betsaidě. Toto uzdravení sice není tak složité, ale zase je Ježíš dělá na dvakrát – slepý na poprvé vidí lidi jako stromy, tedy asi rozmazaně. Takže se léčba musí opakovat, nebo spíše prodloužit. A i v tomto příběhu užívá Ježíš k uzdravení svých slin – tentokrát z nich a z prachu dělá bláto, kterým potírá oči nemocného.

A to je asi pro většinu z nás vůbec divný obraz. Alespoň já si stejně pořád představuji Ježíše tak, jak se maluje v dětských biblích a nebo na barokních obrazech. A takovou postavu je trochu obtížné si představit, jak plive na zem a tím blátem pak někomu potírá oči. A i náš dnešní příběh je divný, možná ještě divnější, než to s tím blátem.

Představme si to: Ježíš nejdříve hluchoněmého vede stranou. Už to asi působí trochu rozruch. Stojí s ním stranou a zvědavý zástup z dálky pozoruje jakési podivné obětí. Ježíš vkládá prsty do uší hluchého. Nevím jak vy, ale já bych se asi dost rozmýšlel strčit byť jen jeden prst do ucha cizího člověka; zvlášť když je přes uši nemocný. Ostýchal bych se i u známého člověka, i u těch nejbližších. Pak se dotýká slinou jeho jazyka. Možná je trochu nevhodné se ptát jak, ale přece: Jak to technicky provedl? Napadá mě, že tedy asi plivl do jeho úst. Tak to už je pro mne vůbec těžko snesitelná představa. A uprostřed těchto podivností zase najednou to, jak si Ježíše představuji – vzhlédl k nebi. Tak ho známe i ze starých obrazů, jak hledí k nebi, k svému Otci. Ve vzhůru obrácených očích je vidět jakási stálá modlitba jeho života. Ale zároveň je tu povzdech. Beze vší nadsázky, tomu, že si Ježíš povzdechl, se není moc co divit. Vždyť je tu k tomu člověku tak těsně. Má prsty v jeho uších a právě mu plivl do úst. Je to nepříjemná, nepohodlná situace, která si přímo vynucuje povzdech. Povzdech je v takové situaci na místě. A pak ještě říká mocné slovo v hebrejštině, Effatha, otevři se. Skoro jako by užil nějakého zaklínadla. „I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně.“, z čehož mimochodem plyne, že kdo dokáže poslouchat, dokáže pak i správně mluvit.

Jaký příklad tak máme v našem Pánu? Jsme tu převážně lidé se zkušeností. Už známe, že k většině věcí v životě stačí pronést pár slov a dalších řečí netřeba. Víme jak na to a na to položit ruku a věc vyřešit. I my přece máme ducha Kristova. A přece, hle, tu je Ježíš Kristus, kterému není nic utajeno a nic nemožné. A zde nám dává příklad, že i pro něj některé věci a někteří lidé stojí za to, aby přerušil svou cestu. Aby se vzdálil lidem, kteří jej obklopují. Aby s někým, s něčím vstoupil do tak těsného kontaktu, až je to kompromitující. Aby vykonal věc, která až vyvolává tělesný odpor. Co to znamená?

My jsme v pravém slova smyslu zkušení. Na většinu situací, problémů, lidských setkání máme už hotové řešení. A dobré, řešení, podotýkám. I my přece máme Ducha Kristova. A přece jsou situace, přece jsou věci, kterými se náhle musíme zabývat velmi podrobně. Kdy musíme opustit dav, kdy musíme jednat jinak, než zástup očekává. Kdy musíme ustat v cestě a něčím se zabývat podrobně, s námahou. Například většinou nemá smysl poslouchat pomatené nebo umanuté lidi. Ale někdy stojí za to dát si tu práci. A většinou nemá smysl půjčovat lidem, od kterých není naděje na splacení. Ale někdy to má smysl. A většinou nemá smysl se dál zaobírat s lidmi, kteří opakují stále stejné chyby. Ale někdy to má smysl a vede to k jejich uzdravení. Většinou není dobré dělat věci na hraně. Většinou opravdu ne. Ale někdy to má smysl, vzpomeňme na ty prsty v uších a slinu na jazyku. Ale při tom všem je potřeba zachovat ten předůstojný Kristův pohled k nebi, tak jak se maluje na starých obrazech nebo v dětských biblích. To je důležité. Protože dělat věci na hraně bez něj je hloupé a nebezpečné. A v takových zvláštních situacích, kdy se s někým nebo s něčím tak zdlouhavě mažeme jako Kristus s hluchoněmým, ano, v těch patří k věci i povzdech. Když děláme pro někoho nebo pro něco něco tak náročného, nemusíme se bránit povzdechu a někdy snad ani nesmíme.

Jak ale poznáme, kdo nebo co zasluhuje takovou zvláštní pozornost a nebo námahu? Inu, jak poznal Kristus, že se má takto zdlouhavě zaobírat právě s tímhle postiženým? Svým Duchem. A i my máme Ducha Kristova. Proč jsem vám však mluvil celou dobu, když nemohu dát radu, jak to poznáme? Abyste věděli, až ta chvíle přijde, že i to je Kristova cesta, i když výjimečná. Abyste na takovou chvíli byli připraveni a věděli, že může nastat. Že i Kristus musel někdy dělat věci složitě a bez elegance. Že i to je evangelium.

Bez toho všeho, co jsem řekl: Na Kristu, který vkládá prsty do uší nemocného a slinu na jeho jazyk vidíme, že někdy je naší povinností být ve větší blízkosti, ve větší intimitě s našimi bližními, než bychom si přáli. To zná každý, kdo se kdy staral o nemocného, a koho povinnost zavolá k takové péči, ten to pozná. Ať tedy každý křesťan má potěchu v tom, že to zná i Kristus.

Na závěr zbývá, proč Ježíš nařídil, aby to nikomu neříkali. Nuže, do takových zvláštních intimních chvil nikomu nic není. A nikdo, kdo se jich účastní, pokud má zdravý stud, nestojí o to, aby se o nich mluvilo. O věcech tohoto druhu se snad ani nemá mluvit. Avšak vidíme, že i když nakonec vyplují na povrch, lidé za ně mohou velebit Krista a říci Dobře všecko učinil. Stejnými slovy se ne náhodou mluví o samotném Bohu, totiž když tvořil svět, čteme, že po každém dni Bůh viděl, že učinil vše dobré. A to nám buď posledním povzbuzením z dnešního čtení. Ač se to zdá nelogické a nepraktické, někdy stojí za to jedinému člověku a jediné věci věnovat nepoměrně větší úsilí, než se ten člověk, ta věc zdá v poměrech tohoto světa důležitá. Tak totiž pracuje sám Bůh, který je větší než svět, ale zároveň dokáže být i v tom nejmenším.

Amen