Žádali od něj znamení z nebe a tak ho pokoušeli. Jaké je toto pokušení? Četli jsme snad někdy dříve, že Ježíš se stal člověkem s tou výhradou, že nesmí užívat žádných znamení z nebe? Ale vždyť právě předchozí neděle připomínala mimo jiné betlémskou hvězdu, která byla znamením z nebe. A jen o kapitolu dál budeme v Markovi číst o proměnění na hoře. Právě tam Ježíšův šat nebesky září, učedníky zastiňuje oblak, ze kterého se ozývá: Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte. I vánoční otevřená nebesa a nebeské zástupy máme ještě v paměti.

Znamení z nebe se od Ježíše Krista nedají oddělit. Bez nebeských znamení – jak by vypadal jeho příběh? Zasnoubená dívka počne před manželstvím. Její snoubenec s ní přesto zůstane. Dítě se narodí ve chlévě během cesty na místo sčítání lidu. Když vyroste v muže, stane se radikálním učitelem a nakonec je popraven Římany. Těžko si představit, jak bychom takový příběh vnímali, kdybychom nebyli křesťané. Těžko si představit, jak by takový příběh vnímal vůbec kdokoliv, kdo o Ježíši křesťanů nikdy neslyšel. Kdo ví, zda by si někdo takový příběh vůbec pamatoval – určitě však ne dva tisíce let. Vždyť nakonec takových lidí mohlo být i vícero. Když má někdo takto nejasný původ, tedy že jeho otec vlastně není jeho otcem, tak nakonec není ani tolik překvapivé, když se narodí mimo domov, za nějakých dramatických okolností. A vícekrát se nakonec i stalo, že se takový člověk v dospělosti stal hlasatelem radikálních myšlenek. A popravených radikálů už jsou přímo spousty.

Mnohé by třeba příběh takového člověka zaujal. Ale jen zaujal. Zajímavých lidí je mnoho, stejně tolik je zajímavých příběhů. Ale stavět na jejich osobnosti celý svůj život, to by bylo opravdu příliš. Uvěřit v takového Krista by bylo jako nechat se o své vlastní vůli znovu ukřižovat. Znamenalo by to prožívat ve vlastním životě každého dne ten úzkostný zápas v zahradě Getsemanské – bez odpovědi z nebes.

Tento zápas však za nás za všechny jednou provždy podstoupil Kristus. Bůh po nás nechce nemožné. A tak o Kristu, podle jeho vlastních slov, svědčí celé Písmo. Již v době Kristově to bylo svědectví hodně přes tisíc let staré, svědectví mnoha a mnoha generací, které Krista toužebně očekávali. Jeho narození provázela znamení z nebe, jeho kázání vždy doprovázely hmatatelné zázraky. Kristus od počátku nejedná o své vůli, ale plní vůli svého Otce. Kristova cesta je od počátku v Otcových rukou.

Jistě že Ježíš je jedinou cestou k Bohu. Jeho slova a jeho život ukazují k Otci. Ale ještě dříve Otec ukazuje svými znameními na Syna. Ještě dříve potvrzuje Otec svého Syna Ježíše veškerou mocí, kterou mu dal. Kdo opravdu hledá nejhlubší moudrost, nalezne Krista. Kdo poctivě pátrá po základech světa, nalezne Krista. Kdo se nebojí podívat za hranice běžné zkušenosti, kdo chce spatřit zázraky a divy, nalezne Krista.

Co je tedy potom to pokušení farizeů, kteří žádají znamení z nebe? Vlastně velmi prosté a jasné: Vždyť právě před chvílí učinil Ježíš již podruhé stejný mocný čin – nasytil tisíce jen z několika málo chlebů. Pokušení je v tom, že farizeové žádají další znamení po tom, co se zrovna jedno odehrálo. Jenže oni u toho zrovna nebyli a tak se musí udělat zázrak extra pro ně. Ale Ježíš říká rozhodné NE. Tomuhle pokolení nebude dáno žádné znamení.

Vždyť také mohli být v tom zástupu, který dychtivě poslouchal Ježíšova slova. A tedy také mohli být svědky zázračného rozmnožení chlebů. Nestalo se to ostatně daleko od jejich bydliště. Tak také dnes má kde kdo kostel za rohem. Také dnes může slyšet jak z prastarých svatých Písem promlouvá i do této doby živý a přece neproměnný Boží hlas. Kdo se stane Ježíšovým učedníkem, může spatřit ten div, jak se jeden chléb, totiž Kristus sám, stává duchovní potravou miliónů jeho učedníků po celém světě. Kdo chce něco nad to, tomu je třeba říci jasné ne. Tomuhle pokolení nebude dáno žádné znamení.

Lidé nábožensky založení žádají znamení nebeské. Takové, které člověka vzruší, ale je natolik odtažité, že se nemůže dotknout jejich života. Lidé filosoficky založení žádají vysoké poznání. Chtějí nahlédnout celek světa, chtějí poznat, jak svět funguje. Ale takové poznání se zase člověka netýká. Člověk je součástí světa, dokáže ovlivnit jen své okolí. Nemůže pohnout, otáčet celým světem. Poznání jak celý svět funguje je dobré jen na to, aby se jím člověk pyšnil a jinak si dál žil svůj malý život. Lidé politicky založení chtějí vidět politické důsledky, společenské změny. Ale všechna politika, všechno, co se uděje v lidské společnosti, je vždycky dvojznačné. Někomu se pomůže, někomu uškodí. Někomu se líbí nový stav věcí, někomu zbývá jen vzpomínat, jak bylo dříve lépe. A politicky založení lidé si mohou nechat své přesvědčení, že oni dopředu věděli, že se společenskou změnou přijdou potíže. Mohou si ve svém srdci hýčkat myšlenku, že kdyby oni měli absolutní moc, bylo by na světě lépe pro všechny. A v běžném životě se hledí rychle podřídit novým poměrům a získat z nich co nejvíce.

A my prostě máme vědět, že lidé někdy žádají důkaz a přitom věřit nechtějí. To je stálé pokušení pro církev i pro každého z nás. Nemusíme za každou cenu odpovídat na každou kritiku. Ne každá námitka svět proti církvi je oprávněná. Lidé žádají od církve, aby pořádala kulturní a společenské akce pro obec. Aby potom řekli, že církev je jen takový měšťácký spolek. Lidé od církve očekávají, že se bude věnovat charitě, sociální práci. Aby pak řekli, že církve je jen pro slabé a nemocné, kteří se o sebe nedokáží postarat sami. Lidem je sympatické, když se církev vzdává obřadů a slavností řeči, když je civilní, neformální. Aby pak řekli, že na církvi vlastně není nic zvláštního, nic tajemného.

To je ten kvas farizeů a kvas Herodův. Ty hlasy, které nám říkají, že církev poroste, jen co se k jejímu učení přidá nějaká kultura, nějaká sociální práce, nějaká politika. Že poroste, jen co dostane moderní nátěr. Ale tento kvas vykvasí nakonec naprázdno. Jen zabublá a splaskne. Světu se nelíbí naše učení a naše zázraky, protože ty zavazují. Žádá od nás něco nezávazného, co by jej pobavilo, polechtalo na duši ale nijak se jej netýkalo. Ježíš ale nekoná zázraky z nebe pro pobavení. On otvírá oči slepým, uši hluchým, ochromené staví na nohy. Jeho zázraky působí, že jej člověk spatří v jeho slávě, že poslouchá jeho slovo a jde za ním. Takové zázraky nebudou nikdy všeobecně oblíbené. Ale jen takové zázraky a znamení dávají naději těm, kdo skrze ně věří. Amen