Svědectví o uzdravení, které jsme právě slyšeli, je jediné zaznamenané – a to pouze u evangelisty Marka – kde Ježíš někoho uzdravuje takto postupně. Až se skoro zdá, že se uzdravení nezdařilo na první pokus. A jako u předchozího uzdravení němého a hluchého, kterému Ježíš vložil prsty do uší a dotkl se slinou jeho jazyka, i zde Ježíš léčí slinou.

Znovu nám Kristus ukazuje, že spousta potřebné práce je vlastně dost špinavá práce. Jak jsme již řekli: úkol sám je svatý a důstojný, co je potřeba udělat zrovna důstojné není, ani to není k proslavení. Velká většina lékařských úkonů je zrovna taková. A u těch stejně: Známe slavné chirurgy, jsou naveřejnosti vážení – a zároveň, záběry z toho, jak rozříznou pacienta, vidět nemusíme. Kdo ví, zda bychom si jich dál tak vážili, kdybychom je viděli nebo byli přímo u operace.

Také v evangeliích tedy máme pouze dva popisy Ježíšových náročnějších zákroků. Někdy člověk koná službu velmi potřebnou, nezastupitelnou, která přináší úlevu, vysvobození. A přece to není věc, o které by mělo smysl nějak moc veřejně rozmlouvat a popisovat ji.

Jsou také mnohé věci, u kterých člověk dopředu ví, že je bude muset různě zkoušet; že je před ním něco ne úplně známého a nebude moci hned věc vyřešit s úplnou jistotou. Ač Syn Boží, Kristus má, myslím, právě tuto pokoru. Neléčí lidi jako automat, jako stroj. Uzdravení, jako každé dobré dílo, ho stojí také přemýšlení. Také musí mnohdy řešení teprve hledat.

Ale je zrovna v Bethsaidě. Na jiném místě právě o této vsi říká: Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu udály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli seděli v žíněném šatě, sypali se popelem a činili pokání. Ale Týru a Sidónu bude na soudu lehčeji než vám. Je na místě, kde se nestkává s velkou vírou, ani pokorou. Kde by zřejmě, pokud by se u léčení hned nedostavil výsledek, možná hned zástup začal bučet, hned by byl důvod, proč mu nevěřit.

A tak Kristus raději koná v tajnosti. Podobně my, pokud je před námi úkol, u kterého víme, že řešení teprve budeme hledat, je pro nás lépe hledat je a pracovat skrytě, než být vystaven posuzujícím zrakům všech, než být nucen hrát před druhými jisotu ve svém počínání. Říká se sice, že není žádná hanba přiznat neznalost a nejisotu před lidmi – ale schválně, zkuste to. Je lepší nevyhlížet před lidmi zbytečně slabý. Ježíšovi jde o to, aby byl slepý skutečně uzdraven, ne o to, jakou z toho získá slávu.

V dnešním uzdravení je Ježíš příkladem také v tom, jak průběžně zjišťuje, zda jeho konání opravdu přináší nějaký výsledek – a jaký je to výsledek. Zejména ve veřejném životě – i v církvi – se toto málokdy děje. Člověk zůstává na tom, že má dobrý úmysl – takže se věc musí podařit. Kdo ví, kdyby zjistil, že se věc úplně nedaří, že by se mělo pokračovat jinak, ztratí nadšení a sílu konat. Raději se tak průběžně vůbec nedívá na následky. A i v osobním životě se málokdy člověk ptá: Je to, co druhým dávám, také něco, o co stojí? Není třeba přinášet možná něco trochu jiného? Ale člověk bývá všechno, nebo nic. Buď je úplně skvělé, co dělám, už teď – a nebo se vůbec nemá smysl snažit. Ale Kristus, Syn Boží a syn tesařův, plný pokory jako právě ten tesař v polovině odhlédne od svého díla a ptá se slepého: „Vidíš něco?“

Zde tedy Ježíš uzdravuje vlastní slinou – vlastně něco, co bychom asi ani nechtěli vidět. A uzdravuje po malých krocích, hledaje cestu. Je to div, který se z dobrého důvodu děje stranou pozornosti, stranou lidí. A přitom právě předch chvílí již podruhé nakrmyl zástup v poušti. Byli jich čtyři tisíce a stalo se to před zraky těch čtyř tisíců. A i když se to stalo již podruhé, přece jsou jeho učedníci překvapeni. Toto veliké dobro pro celé tisíce nedovedou vnímat, takže jim Ježíš říká: Oči máte, a nevidíte, uši máte, a neslyšíte! Nepamatujete se. Korunu tomu nasadí farizeové, kteří právě po této velké věci žádají navrch znamení z nebe. Dobro pro tolik lidí pro ně nemá váhu; musí být nějaké znamení z vesmíru.

A dosud můžeme spatřit, že veliká dobra od Boha, jaksi to, z čeho mají prospěch tisíce, lidé přehlížejí a podobně jako Ježíšovi učedníci, na to, že se Bůh stará, nespoléhají. Bůh se má prokázat znamením z nebe. Když však nějaké znamení z nebe, nějaká pohroma, přijde, říkají lidé: Kde byl Bůh. Takže s člověkem, pokud jde o velké Boží divy, je to obtížné. Ne že by nešlo věřit na základě dobrého, co Bůh koná – a ne že by se jen na základě toho věřit nemělo. Stejně tak, ne že by znamení z nebe, Boží soudy, neměli vést k pokání.

Ale v praxi, nakonec je to spíš tak, že Kristus přijde takto osobně k jednomu člověku a má s ním starost. A možná i my sami si spíš pamatujeme takové osobní příběhy jako ten dnešní, než ty velké divy – o kterých bychom ale měli vědět. A tak tedy po tom velkém divu vidíme Krista, jak si zde má starost s jediným člověkem. Je to ovšem také poslední div, který zde na tomto místě učiní; je to čin na rozloučenou.

My nakonec máme také usilovat o velké skutky, o to, s čeho je mnohý prospěch. Vždyť i svým učedníkům řekl Ježíš před nasycením tisíců: Vy jim dejte jíst. A tak by člověk měl mít v životě nějaký prospěšný úkol, nějaké povolání. Není však vyloučeno, že nakonec bude největší to, co jsme vykonali s hledáním, na více pokusů, v nejistotě, co na pohled není k vyprávění a nijak zvlášť důstojné – ale bylo to třeba. To je slovo k našemu povzbuzení, když máme zrovna starost, jako měl Ježíš s tím slepým. Ale neurčujeme to sami, jsme povoláni i k úkolům vznešeným, i k úkolům všedním. Amen