Slepec napoprvé řekl: „Vidím lidi, vypadají jako stromy a chodí.“ A tak to nemá zůstat! Potom, když slepec už viděl jasně, měl jít zpět domů. Ale ne do vesnice. Okolí by jej rychle naučilo dívat se na svět právě takto. Lidi vypadají jako stromy a chodí.

Upřímně, kdo si prohlíží tváře lidí, když chodí po vesnici, po městě? Jdeme po ulici a většinu lidí opravdu vnímáme jako chodící stromy. Vnímáme je jen jako obrysy, nedíváme se jim do tváře. A ono to ani jinak nejde. Mohli byste si každého pořádně prohlédnout, vaše oči to dokáží a přirozenost očí je vidět jasně. Ale když budete každého obhlížet, nikam ve městě nedojdete. A u většiny lidí vyvoláte nelibost, ba zděšení. Nakonec, když se někomu díváme do tváře, tak nás to jistým způsobem zavazuje. Stačí si pozorně prohlížet tváře lidí na ulici a v mnoha tvářích hned člověk čte volání o pomoc. Ale všem pomoci nejde, to je jasné. A tak těžko ve většině lidí na ulici můžeme vidět víc než chodící stromy.

Jenže, to je to pokušení: Když člověk přijde domů, už nemůže lidi kolem sebe vidět jako stromy. Doma se máme dívat do tváře a když vidíme volání o pomoc, je naší povinností na ně odpovědět. Doma si to pohodlí vidět ostatní jako chodící stromy dopřát nemůžeme.

Stejně tak, když slyšíme evangelium. To přece můžeme poslouchat jenom doma, v pokojíku svého srdce. Evangelium nemůžeme posuzovat selským rozumem, který se jinak docela hodí pro rychlá rozhodnutí. Nad evangeliem se nejde rozhodovat rychle, jako u pultu v obchodě. V tom je totiž síla i slabost selského rozumu: Z ničeho si moc nedělá, neleká se ani neraduje předčasně. Soud pak není tak strašný, aby někdo hledal Vykupitele Krista a milost není tak jistá, aby dala duši skutečnou úlevu, potěchu a radost. Lidé si řeknou: Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. A zaplaší myšlenku na soud. A nebo zase: Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. A jistota věčného života jim před očima bledne.

Ono se sice opravdu v životě málo co jí tak horké, jak se uvaří. A skutečně je v běžném životě pošetilé říkat hop dokud člověk nepřeskočil. Stejně tak i první Ježíšův dotek působí u slepce, že vidí svět takto obecně. Být po lidsku moudrý je lepší než být úplně slepý. Někdy nám ani nic jiného nezbývá. Ale zdravé to rozhodně není, život se na tom trvale založit nedá.

Ježíš, potom, co po jeho prvním doteku viděl slepý lidi jako stromy, se sám musí ptát: Tak za koho mě vlastně lidé mají? Za koho mě lidé mají, když po mém doteku nedokáží vidět víc než lidi jako nějaké stromy, co chodí, jeden jako druhý. Za koho mě lidé mají, když jim z mého evangelia nakonec vyjde jen nějaké obecné moudro, ani tak, ani tak. Učedníci odpovídají: To máš tak: Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků. Zkrátka, každý si doma z Ježíše svaří vlastní selskou polévku podle své chuti. To jistě jen přidalo ke Kristovým těžkostem na tomto světě. Poslední, na co se Ježíš v tomto světě může zeptat, je: „A za koho mne pokládáte vy?“

A Petr mu řekne: „Ty jsi Mesiáš.“ Nikomu o tom neříkejte, radí Ježíš. A zeptejme se sami: Má smysl o tom mluvit ke světu, který si to zase přeloží pro své chápání nějak takto: Tak Mesiáš asi zrovna ne. Ale Jan Křtitel by to mohl být, nebo Eliáš, nebo některý z proroků. Anebo: Tak vida, nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Tento mesiáš nepřináší oheň z nebe, nesoudí nás, nevede nás do války proti Římanům. Tak to jsme dopadli docela dobře, mohlo to být horší. Toto má Ježíš chtít? Takto se vzdává pocta Synu Božímu? Lze o Božím Synu říci: Docela dobrý?

Ano, tento Mesiáš nepřináší z nebe oheň. Ale jen proto, aby jej samého pálily rány. Nesoudí. Ale jen proto, aby byl sám od Boha odsouzen za naše hříchy. Nevede válku proti Římanům. Ale Římané brzy zničí město, které v něj neuvěřilo.

A ten samý Petr, který v něm mocí Ducha svatého poznal Mesiáše, teď sám ze sebe říká: Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří.

Petra upřímně vyděsilo, že by Mesiáš mohl trpět a být zabit. Jak by toto Bůh mohl dopustit, aby jeho Syn trpěl a byl zabit? Ale jak se ukázalo, mohl to dopustit. A lépe je to přijmout. Protože, jaká jiná možnost pro Ježíše byla než smrt na kříži? Mohl dál kázat až do vysokého věku. A potom? Co? Potom zemřít stářím jako většina lidí. A kde by byla naděje? Měl by možná spoustu následovníků. Některé upřímné, některé ale zase neupřímné, vypočítavé. Ti by v jeho zástupu hledali jen vlastní slávu a prospěch. Ale jak by šlo ty upřímné od těch neupřímných odlišit, kdyby upřímnost neznamenala věřit v Ježíšovo vzkříšení? Mohl by vést povstání proti Římanům, i když to neměl nikdy v úmyslu. Mohlo to být úspěšné povstání. Ale i boj za dobrou věc je prostě boj, násilí. I při boji za dobrou věc se stane spousta křivd a nespravedlností. Ozbrojený boj je někdy nutnost, ale nikdy to není skutečná naděje. Ukazuje se, že Petr vlastně vůbec neví, proč Ježíše chlácholí. Zdravý rozum mu velí říkat: Nebude tak zle. Ale jeho zdravý rozum mu nakonec nedává žádnou naději.

Petr se vylekal, že by Bůh dopustil něco tak zlého, jako Ježíšovu smrt. Ale Bůh ji skutečně dopustil. A my se stejně lekáme té představy, že by Bůh vůbec nějak dopouštěl zlo. Pohané nám nejčastěji vyčítají: Kdyby byl Bůh všemohoucí, nedopouštěl by tolik zla. Máme sklon odpovídat jako Petr. Nějak se vytáčet, Boha obhajovat. Ale zlo ve světě viditelně je. Aby někdo zbavil svět všeho zla, musí být všemohoucí. Ale pokud je všemohoucí, nic se nemůže dít bez jeho vědomí. My se docela přirozeně stydíme říci: Nic zlého se nestalo bez Božího dopuštění. V současnosti již delší dobu nemáme zkušenost s násilím, krutostmi, bídou, utrpením a strádáním. Stačí slyšet jeden skutečný tragický příběh člověka a říká se nám velmi těžko: Bůh to dopustil.

Ale když to neřekneme, když to nějak obejdeme, co nám zůstane? Utrpení ve světě tu bude stále. Hrozné příběhy konkrétních lidí zůstanou. Jen naděje už nebude žádná.

Proč se někdo ptá, zda se člověk nemůže zmýlit tím, že vsadí svůj život na Kristovo vzkříšení? Co může jako křesťan ztratit víc než život, který ale nakonec stejně ztratí každý člověk?

Neboť, kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?

„Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení“ – tak začíná Ježíš svou další větu. A já se ptám: Před kým my se vlastně stydíme za Všemohoucího, za poslední soud, za všechny, jakkoliv hrozné, hříchy církve? Před lidmi, kteří na zásadní otázky nemají žádnou jinou odpověď než to, co každý vidí.

Ježíš nikomu nebere, to co už má, ten jeho krátký život. Nabízí ale něco nad to. Nad mlhavé obrysy chodících stromů pohled do země živých. A víc než pohled – vstup do země živých. Můžeme věřit mlhavým představám o nějakém Bohu, který nic neví o zlu, který místo soudu přijímá lidské výmluvy pro hřích. Ale dal o sobě někdy tento bůh vědět? Zvěstoval někdy někdo takového boha? Udělal někdy tento bůh mlhavých představ něco pro člověka, zachránil aspoň někoho?

Naproti tomu, náš Bůh o sobě dává vědět od stvoření světa – s samotném stvoření spatřujeme jeho slávu a dobrotu. Hlásali jej generace praotců, proroků, apoštolů a mučedníků. A beze sporu strašné zlo, které ve světe dopouští, dopustil i na svého vlastního Syna, který je s ním jedno. A svého Syna také zachránil, jak podle Pavlových slov spatřilo dokonce pět tisíc bratří najednou. Stejnou záchranu slibuje i nám a já nevím o nikom jiném, kdo by mi tuto naději dal spatřit tak jasně. Pokud se tedy nechci spokojit se světem, kde lidé vypadají jako chodící stromy.