Petr si vzal Ježíše stranou a začal ho kárat za to, že Ježíš mluvil otevřeně o tom, že musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. Ježíš ho na oplátku pokáral: tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.

A co je smýšlení z Boha? Smýšlení, které na prvním místě počítá s tím, že Bůh je mírou všech věcí. To je samo o sobě jediné smýšlení, které dává člověku nějakou naději a smysl vůbec něco dělat. Vezměme si film nebo knihu, krerým by chyběl závěr: Detektiv pátrá po zločinci, ale pak se tomu přestane věnovat a je konec. Nebo si vezměme soutěž, ve které se soutěží podle nějakých pravidel, ale nakonec se nikdo nedozví, kdo vyhrál. Vezměme si práci, které člověk věnuje dny a měsíce – ale nakonec nedostane žádnou mzdu. Mít smýšlení z Boha znamená vědět: Jsou zde pravidla, co je dobré dělat a co zlé. Jsou zde pravidla, co je cenné a co bezcenné. A je zde ten, kdo je vymáhá, kdo nakonec udílí odměnu a trest. Všechno má svou cenu – to je smýšlení z Boha.

V takovém smýšlení na člověka moc nedělají dojem výmluvy lidí, proč nemohou to či ono dělat, jak se má; proč naopak konají mnoho zlého. A na poctivějšího člověka nedělají ovšem dojem ani vlastní výmluvy. Pocitvější člověk se na vlastní život nedívá se sebezalíbením. Rozeznává, že lidé jsou před Bohem odsouzeni – ovšem počítaje v to jeho samého.

Zároveň, Bůh nemůže jen tak náhle zrušit své zákony a přikázání. To je opravdu jako vyhlásit pravidla soutěže a nakonci účastníkům říci: Vlastně bylo jedno, jestli jste je dodržovali. Jako zadat člověku práci a pak mu říci: Vlastně je mi jedno, co jste tu celou dobu dělal.

A co s tím? Jedině, když ten, kdo zákony vydal, na sebe zase ve svém synu vezme následky. Všechno má nějakou cenu a ta zachová jedině tím, že nakonec někdo zaplatí. Je to logické a není divu, že o tom Ježíš Kristus mluví otevřeně, jako o jediném řešení.

Smýšlení z člověka se ptá jen: Co je dobré pro mě. Kdo mi má moc prospět a kdo uškodit. Co mě zrovna v tuto chvíli může ohrozit, co mi přinese nějaké blaho. Bez Boha je smýšlení člověka vlastně dost zvířecí. Není divu, že lidé, kteří s bohem nepočítají, vlastně nedovedou vidět podstatnější rozdíl mezi člověkem a opicí. Z jejich pohledu tam opravdu větší rozdíl není.

A ovšem, člověku nejvíce uškodit nebo prospět může to, jak si stojí před lidmi. Pro člověka je jeho životní prostředí druzí lidé. I pro opici je postavení v tlupě důležitější než třeba to, jak dobře umí lést po stromech.

Být zavržen od těch hlavních v tlupě, v našem případě od od starších, velekněží a zákoníků, dokonce být zabit – to není příklad člověka, který byste následovali, pokud je pro vás člověk mírou všeho. I dobrého a zlého. Dodejme, že Petr ve svém pochopení notně dozraje ještě před Ježíšovým ukřižováním; nakonec Kristu řekne, že je s ním připraven jít i na smrt a do vězení a už chápe smysl, byť pak ve věci nakrátko selže. Nyní ale ještě nechápe, jak by toto mohl někdo chtít následovat – tahle Ježíšova řeč, domnívá se Petr, by jistě odradila všechny jeho následovníky. Nesmí se to dostat ven.

A Ježíš po krátkém čase podrobí Petrovu předtavu zkoušce: Co se podle Petra zaručeně nemělo dostat ven z kruhu učedníků při první příležitosti řekne davům. A vida! Nečteme o jediném člověku z toho davu, který by pak přestal Ježíše následovat. Nečteme o nikom z toho davu, kdo by řekl: Tohle přece nejde – u daleko méně náročných věcí jsme při tom viděli, že se s Ježíšem někdo začal přít: Když později řekl: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den, doknce čteme: Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ale nic takového zde.

Zástupy zřejmě souhlasí, protože to většina lidí už vlastně trochu zná. Ostatně, ono: Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život, zachrání jej – to je úsloví římských legionářů. Zřejmě obecně vojenské úsloví. A minimálně tehdy ověřené zkušeností, protože největší část lidí padla v bitvách ve chvíli, kdy začali utíkat, aby si zachránili život.

Také se sebezapřením má zkušenost téměř kdokoliv, kdo se někdy co naučil nebo něco dokázal. Něco nebo někoho zapřít je opak toho k něčemu se hrdě hlásit. Když se člověk něco učí, například, nemá cenu se sám k sobě hrdě hlásit, sám sebe se zastávat a tvrdit: už to umím, už to vím nejlíp. Ne, musíte vědět: Dosud o té věci skoro nic nevím, můj přínos v této věci je zatím minimální, nic v tom zatím neznamenám. Ale i když má někdo navázat nějaký vztah, nemůže to dělat s tím: Jak jsem, už jsem soběstačný po všech stránkách; nechybí mi nic, co by ten druhý mohl doplnit, mohl dát. Tak je to v manželství, ale nakonec i v přátelství. Kdo nedovede alespoň v něčem sám sebe pokládat za nedostatečného, nemůže návázat žádný rovný vztah.

Zapřít sám sebe nutně neznamená utrpení – konečně, Ježíš celou dobu uzdravoval množství lidí. Kdyby nutnou podmínkou spásy bylo trpět, tak je mohl nechat, jak jsou. Sebezapření spíše znamená spolknout hrdost. Sebezapření znamená nebrat ohled na to, co jsme dosud byl. Třeba i to, že člověk nechá stranou, že doposud mnoho dobeého neudělal, že mnoho hřešil – inu, to je teď jedno, teď je potřeba, aby konečně dělal, co Kristus káže. Že člověk nechá stranou, kolikrát už selhal – no, to je teď jedno, tentokrát je již třeba neselhat.

Nést kříž znamená vlastně stejnou věc jako zapřít sám sebe. Odsouzenci na smrt byli krutě poníženi tím, že si museli nést kříž, na který je nakonec přibijí. Nebyl z toho pro ně žádný prospěch, přesto to museli udělat. Nést kříž znamená udělat, co je správné, co Bůh přikazuje i tehdy, kdy z toho člověk nemá prospěch, dokonce ani dobrý pocit. A je mnoho dobrých skutků a povinností, které člověk musí udělat, i když se z toho žádný dobrý pocit nedostaví.

Co se Petrovi zdálo jako nepřijatelný program nakonec před zástupy nevyvolá tak velké překvapení. Lidé to totiž alespoň z části už ze svého života znají. Ukazuje se, že u málokoho najdeme čistě jen myšlení z člověka; to z vás dělá někoho, kdo se lísá k silnějším a po slabších šlape, v kom není víc než to, jak před lidmi vypadá. Kdo by někoho takového chtěl mít na blízku? Smýšlení z člověka je to, co je i nám na druhých lidech odporné.

Proč tedy rovnou nemít smýšlení z Boha úplně – jak jsme řekli na začátku, to znamená věřit v Ježíše Krista, Syna Božího, za nás obětovaného. Kristus říká: Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení… Ano, před kým by se vlastně člověk měl za Krista stydět? Nevidí nakonec mnoho chyb nejen na sobě, ale na všech lidech kolem sebe? Možná často nejvíce na těch, kteří jsou u lidí ve vážnosti? Stojí lidé za to, aby se před nimi člověk styděl za Krista? Snad jen ten, kdo by si od lidí všechno sliboval. A ten se jistojistě zklame. Amen