Bratři a sestry, vítám vás na (dnešních) Bohoslužbách (neděle po Devítníku).

1. čtení: Zachariáš 4

404

2. čtení: Marek 9, 1–13

Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci. To je Ježíšovo zaslíbení, které se ve čtení a výkladech Písma spíše obchází. Z pokolení, které spatřilo Ježíše na vlastní oči, nežije dnes mezi námi nepochybně nikdo. A to se zdá dosti nepříjemné. Dost nepříjemné na to, abychom dělali, že v Písmu není. Jiní zajdou dále a řeknou, že Ježíš se v tomto svém odhadu prostě mýlil, že se tu projevila jeho lidská stránka. Což je nesmysl, protože Ježíš nebyl nikdy jen člověkem. Ale vždy také pravým Bohem. A Bůh je neomylný. Protože Ježíš byl také stále pravým člověkem, když nevěděl, mlčel. Pravý člověk – a pravý člověk je jen člověk bez hříchu – mlčí, když neví. Mlčí o věcech, které zná jen Bůh.

A jiní zase řeknou, že tyto věty doplnila církev, aby podpořila své naivní očekávání velmi brzkého příchodu Krista. A to už je nesmysl úplný. Protože pokud mohlo být Písmo takto pozměňováno, tak nevíme, co dalšího bylo ještě pozměněno. Nebylo by pak v Písmu jistého nic. A protože jiné knihy než Písmo o Kristu nic nevědí, nevíme o něm nic ani my a nemá smysl se o něm bavit.

Všechno je ale daleko jednodušší. Všechno se vysvětlí, pokud pochopíme, že Ježíš vždy mluví ke konkrétním lidem. Nikdy jen tak do větru. Říká: někteří z těch, kteří tu stojí, spatří Boží království, přicházející v moci. A po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima. Za šest dnů je to tu.

Ježíš mluví k zástupu, ale jeho slova se týkají jen některých. Ti spatří toto: Ježíš, který s nimi jde pozemskou poutí, má ve skutečnosti vše v rukou. Náhle tu před nimi stojí oblečený jako sám Bůh protože je to Bůh. Boží království přichází tak, že tu vlastně svým způsobem trochu je. Svým způsobem, protože tu čteme: Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit. Pořád se tu mluví jen o něčem, co lze popsat lidskými slovy. To ještě není to Boží království, na které se máme těšit. Samotným je nám přece jasné, že Petrova slova – sice že postaví tři stany pro Ježíše, Mojžíše a Eliáše – jsou nesmyslná. Nejsou tu, aby bydleli na hoře ve stanech. Krom toho za chvíli přijde oblak, už nebude vidět nic a pak zase jen Ježíše. Takže, aby to království, které učedníci spatřili, pochopili; aby do něj dokonce mohli vejít, ještě se musí něco stát. Ale to království už tu nepochybně nějak je.

A je to Boží království, ale nepochybně do něj mohou i lidé vždyť je tu Mojžíš a Eliáš. A to jsou lidé a dokonce hříšní lidé. Nejsou to duchové – pak by to bylo v Písmu napsáno je to prostě Mojžíš a Eliáš. Je to tak jasné, že je poznají i učedníci, kteří nám vyprávění zanechali. Učedníci, kteří ale Mojžíše a Eliáše nikdy neviděli! A přece je jasně poznávají!

A to nám ukazuje, že kdo už jednou je v Božím království, tak není pro nikoho na světě neznámý. Není neznámý, není zapomenutý. Není člověka, který by o něm nevěděl, který by si ho ani nevšimnul, ani na něj nikdy nemyslel. Není člověka, který by ho ani nepoznal, když ho vidí, ani ho nepozdravil a nepromluvil si s ním.

Naopak, Mojžíš a Eliáš (kteří také ve svém pozemském životě nikdy Ježíše neviděli, tudíž ani nevěděli, jak vypadá), tedy tento Mojžíš s Eliášem s Ježíšem rozmlouvají.

O čem s ním asi tak mohli mluvit? Podle nadzemsky bílých šatů je každému jasné, že je to Bůh. A Bůh ví všechno. Tak na co potřebuje ještě s někým mluvit. Ukazuje se ale, že mluvení není jen na to, aby se člověk dozvěděl, co ještě neví. To nakonec známe i z našeho života. Koho má člověk rád, od toho se rád dozví i to, co už dávno ví. Ba právě naopak, člověk má velkou radost z toho, že se s někým shodne. Že to ten, koho máme rádi, vidí, cítí stejně. Tím spíše Bůh, který nás má rád daleko více, než my jsme vůbec schopni milovat své přátele. V Božím království Bůh rád mluví s lidmi, i když všechno ví. Je rád, že to lidé vidí, cítí stejně jako on. A jak vidno, neomrzí se to. Jak učedníci na vlastní oči viděli, Mojžíš a Eliáš jsou s Ježíšem. Přitom svět opustili již více než tisíc let před tímto Zjevením. A přece si s Ježíšem mají stále co říci. Jaký zázrak je třeba přátelství nebo manželství, kde si lidé i po padesáti letech mají co říci. A taková přátelství a taková manželství ale skutečně existují a je to to nejlepší, co může člověka na zemi potkat. Ale v Božím království si lidé spolu s Bohem mají co říci i po tisíci letech. Tak takové je Boží království!

A to království tu už je. Ale učedníkům ho zatím zastíní oblak. Oblak, ze kterého se ozve hlas: Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte. Když sestupovali s hory, Ježíš jim přikázal, aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Protože nás před Bohem zastoupil a přijal na kříži náš trest smrt. Skutečně zemřel za nás, ne kvůli sobě! Důkazem toho je, že vstal z mrtvých ta smrt nebyla určena Ježíši, ale nám. A tak nad ním neměla trvalou moc. To je důkaz, že jako je Boží království pro jiné hříšníky, jako v něm byl viděn živý Mojžíš a živý Eliáš, tak je i pro nás, hříšné.

Jistě je spatříme. A natrvalo, ne jen dokud nepřijde mrak, jako tenkrát na hoře. K nám mluví ten hlas: Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte. A tak si závěrem řekněme, jak být poslušni toho, kterého spatřili učedníci a skrze jejich svědectví i my:

V Božím království Bůh rád mluví s lidmi, i když vše ví. Je rád, že to lidé vidí stejně. A tak se především modleme. Oslavujme Boha, protože Bůh ví o své slávě a nikomu ji nedá vidíme-li to stejně, Bůh nás rád slyší. Prosme za druhé Bůh všechny zná a stará se o ně, pokud stejně jako on vidíme potřeby druhých, Bůh je rád. Modleme se i za sebe. Za cokoliv, co potřebujeme. Bůh nás miluje, chce nám dát všechno to, co potřebujeme pokud dáme najevo, že chceme to, co nám Bůh chce dát, pokud o prosíme o to, co nám Bůh chce dát, Bůh je rád. Nikoho z bratří a sester, nikoho z blízkých, nenechávejme bez povšimnutí. Vždyť v království Božím, kam směřujeme, nebude nikdo bez povšimnutí, každý bude všem znám, všichni ho poznají. Čtěme Mojžíše a Proroky, čtěme listy Apoštolů jsou to slova těch, které jednou poznáme tváří v tvář, se kterými jednou budeme mluvit. Jejich slova rád poslouchal i Ježíš, který přece ví vše. Tak jako bude rozmlouvat i s námi. Mluví k nám a slyší nás i dnes. Boží království už tu je a vše je v Kristových rukou. Ještě nás zahaluje mrak. Jako před Ježíšem tehdy, i před námi je ještě cesta kříže v tomto světě. Ale šel pře námi, připravil nám cestu, abychom jej jednou – vlastně už brzy spatřili tváří v tvář. Amen