Jaký je svět kolem nás? Dobrý nebo zlý? Vlastně dobrý dokud nepřijde na akorát.

Jako již tolikrát, musím znovu říci: Učedníci nejsou žádní hlupáci, jak to někteří křesťané ve své povýšenosti vidí. Ptají se vždy tím nejlepším možným způsobem. Ptají se kvůli nám. My jsme přece také Kristovi učedníci. A je to od věků takový křesťanův sen: Moci se Ježíše na něco zeptat přímo. No ale právě to za nás dělají učedníci. Jejich dotazy vždy vycházejí z nejhlubší lidské zkušenosti. A jsou upřímné. Někdy, třeba jako v minulém čtení, se učedníci bojí zeptat. Ale nebojí se, když se domnívají, že z jejich lidského pohledu jim Ježíš dluží vysvětlení. Nemylme se, nikdy bychom pro Krista nevymysleli lidštější a přesnější dotaz, než jsou ty, které mu kladou učedníci.

A Jan se ptá dobře. Má dojem, že spolu s ostatními jednal dobře. Bránili tomu, kdo s nimi nechodil, v užívání Ježíšova jména. A měli pro to docela slušný základ v Ježíšových slovech. Vždyť Kristus po většinu mluví o světě, o těch, kteří ho nenásledují, s prorockou drsností a nesmlouvavostí. Vlastně se musím sám divit, kde se vzal ten obraz dobrotivého, lidumilného Ježíše. Tak si jej představovalo devatenácté a dvacáté století. Ale v Písmu pro to moc podkladů vlastně není. Sám jsem si to několikrát vyzkoušel, když jsem sepisoval nějaký text pro širokou veřejnost. Hledal jsem něco obecně milého a útěšného, co by bylo pro všechny lidi. Ale taková u takových slov byla skoro vždy podmínka, že posluchač následuje Ježíše. A více bylo slov, které vyzývaly k volbě mezi životem a smrtí, slov ostrých jako břitva. Jan má tedy dobrý důvod domnívat se, že se svými druhy jednal správně, když člověku ze světa bránil v užívání Ježíšova jména. A přece si není jistý.

Kdyby si byl jistý, tak by se před Ježíšem nechlubil. Kdo si je jistý, že udělal správnou věc, ten se s ní nechlubí. Když si je naprosto jistý, nepotřebuje, aby mu někdo pochvalou či obdivem potvrzoval, že jednal správně. Proto není od věci se občas pochlubit, když si nejsme jisti úplně. Dobře to udělal Jan, že se Ježíši pochlubil, co spolu s ostatními učedníky provedl.

Není si jistý, zda toho člověka měli okřikovat. Vždyť ten člověk chtěl jen ukončit dlouhé trápení jinému člověku. Jednal s dobrým úmyslem a zřejmě i s dobrý výsledkem. Ale zas je tu Ježíš, který řekl: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ Učedníci šli za Ježíšem, protože se odvrátili do zlého světa. Ale najednou se zdá, že svět není tak zlý. Vždyť jen co se ukáže, že jméno Ježíš zbavuje lidí démonského trápení, už se je docela dojemně kdekdo snaží použít aby pomohl trpícím, kteří mu leží na srdci. Takže, je svět zlý? Ale pokud není, tak vlastně padá důvod proč jít za Ježíšem. Protože to znamená opustit svět a hledat život jinde, u Syna Božího. A jsou snad učedníci s Ježíšem celou dobu zbytečně? Ne, na to by snad přece přišli daleko dřív. Takže svět je zlý a kdo s námi nechodí, ten ať také nevyhání démony Ježíšovým jménem. Je to tak, Pane, ptá se učedník Jan.

My to můžeme cítit docela podobně. Stačí se rozhlédnout kolem sebe: Ulice jsou celou noc osvětlené, k ránu se sváží odpadky. Po celou dobu hlídkuje v ulicích jakás takás policie. I když si člověk musí připlatit, nakonec si to nějak může dovolit a lékař ho ošetří. Prodavač, když se na vás přímo neusměje, alespoň vás pozdraví. Když je člověk k sobě upřímný, musí si přiznat, že co chvíli někomu vděčí za laskavost a pomoc. Já osobně mám to štěstí, že mezi lidi mimo sbor moc nepřijdu. Když už potkám sousedy nebo někde něco zařizuji, narazím většinou na milé zdvořilé lidi. Jiní by ovšem mohli vyprávět, že je to všechno trošku jinak. A měli by pravdu. A já také nehlásám, že lidé jsou dobří. Ale nepředbíhejme.

Mám také velmi rád sekulární kulturu. Ostatně jiná kultura v naší oblasti skoro není, křesťanů je příliš málo na to, aby vytvořili kvalitní současnou křesťanskou kulturu. Zejména u populární hudby je zajímavé, že převažujícím tématem jejích textů je láska. U filmů je to podobné, stejně častým tématem je také prosazování spravedlnosti nebo stíhání zločinců. Nebo morální kritika. Vzbuzuje úžas, kolik kvalitní hudby, filmů a knih každým rokem vzniká. Jejich svět je hluboký, až by se člověk rád do té hlubiny ponořil. Jen si říká: Kdo to všechno vlastně skládá, točí a sepisuje.

A tu už čouhá špička ledovce našeho problému. Často nás překvapí, jak jsou třeba herci, které známe z úchvatných, pravdivě prožitých rolí, vlastně hloupí. Nebo jak hrozně sobecký a prostopášný život žijí básníci, jejichž verše nás vytrhují pomalu do samých nebes. Dalo by se pokračovat dlouho, ale nyní dejme slovo Ježíši:

„Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit.“ Nemůže … hned na to. Hned na to. Ale o chvilku později už může. A v tom vidím tajemství našeho pobytu ve světě. Potkáváme mnoho lidí, s kterými je nám v daný moment dobře, jsou krásní a úžasní. A po roce se o nich dozvíme, že chvilku po našem setkání provedli něco strašného. Patrné je to nejvíce na mládí. V mládí je vše otevřené, skoro v každém je ještě patrné něco velmi sympatického. Pak se lidé znovu sejdou ve věku třiceti, čtyřiceti let a nestačí se divit, kam ten pel mladické ryzosti zmizel. Znamená to ovšem, že ten moment, kdy jsme s někým mluvili, ten člověk, kterého jsme znali v mládí, že to všechno byl jenom klam, že jsme druhé neprohlédli. Tak to rozhodně ne, pak bychom snad ani nemohli žít a museli bychom se ve strachu uzavřít za dveřmi našich domů. Spíše jen nic z toho nevydrželo. Ale že nevydrželo neznamená, že tehdy nebylo a že to nebylo krásné.

Bůh totiž svět nejen stvořil a bude ho nejen soudit, ale také jej stále udržuje. Přece jsme slyšeli, že Bůh dává svému slunci svítit na spravedlivé i nespravedlivé. A tak se většina vládců přece jen o lidi jim svěřené nějak stará. Většina lidí neprovede ty nejhorší věci, které by bývali chtěli prostě nemůže. A lidé mají v srdci touhu po Bohu. Od prvního hříchu v zahradě Edenské je v srdci lidí díra po Bohu, kterou se snaží zaplnit, jak nejlépe umí. Lidé zpívají ve svých písních o lásce k opačnému pohlaví, protože ta se nejvíce podobá lásce k onomu zcela Jinému, se kterým přece chceme být jedno. Lidé dokáží dobře popsat svou bídu a svou touhu po dobrém. Co chvíli v lidech probleskuje ten obraz Boží, jímž měli na počátku být.

Jenže to nikdy nevydrží. Lidé se s tím smiřují. Říkají: Teď je zle, ale jednou bude dobře. My takoví nebuďme. My užijme každé hezké chvíle, všeho dobrého, co se stane, protože to nikdy nemá dlouhého trvání. Pamatujme si, teď je dobře, ale brzo bude zle. I my jsme třeba teď plní lásky a touhy po dobru. Ale tušíme, že hřích se brzy již přihlásí. My ovšem máme komu hříchy vyznat a máme o koho se opřít, když s nimi vedeme jinak beznadějný boj. To světu chybí a proto v něm dobré rychle pomíjí.

A tak, nemějme za zlého nikoho, kdo se jako zlý nechová. Neodmítejme pravdu, když ji řekne, zazpívá, sepíše nebo natočí někdo, kdo není z nás; pokud je to ovšem pravda. Buďme vděční za všechno dobré, co je teď. Protože brzo to nebude. Za všechno buďme vděčni ale na nic se nevažme, protože bez Krista to jistě zanikne. Važme si dnešního dobra, protože další nás čeká až na věčnosti. Amen