To bych si raději ruku usekl! To řekneme o tom, o čem víme, že bychom nikdy neudělali. Takže, svým způsobem, slovo Boží je nám velmi blízko, v našich ústech a v našem srdci (jak to stojí v Páté knize Mojžíšově). O některých špatnostech si ani nedovedeme představit, že bychom je udělali; to už bychom si raději usekli ruku. A když takto smýšlíme, naplňujeme v tom jednom případě Kristovo přikázání.

Sůl je dobrá, ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte? Zde dává Ježíš potřebnou odpověď na možné obavy. Ne, není nám uloženo nové strašné pravidlo, které se příčí lidskosti – sám sebe zmrzačit. Nikdo nás nenutí se mrzačit, nakonec ani vzdorovat hříchu nás nikdo nenutí. Neptá se Bůh: Vyloupl by sis kvůli mě oko? Ptát se musí člověk sám sebe. A to docela přirozenou otázku; Ježíš ji nakonec skoro ani nemusel pokládat. Ta otázka zní: Jakou máš cenu?

Můžeš chtít sám sebe zachránit ze všech nebezpečí a úskalí života. Jenže, máš vůbec co zachraňovat? Pro koho sám sebe zachraňuješ? Když jsi schopen pro svou záchranu udělat cokoliv, třeba zradit, k čemu jsi druhým? Když jsi tak ohebný a proměnlivý podle potřeby, co v tobě zůstává stále stejné, že by to druhým bylo k radosti a prospěchu? Tak pro sebe se chceš zachránit? Ale vždyť sám vlastně nevíš, kdo jsi, když se stále měníš a nemáš nic, za čím by sis stál.

Když sůl není slaná, čím se osolí? A když člověk nemá nic, za čím by si stál, co z něj zbylo? Jako by ho už v tomto světě spálil oheň na popel, jako by už v tomto světě byl zevnitř dokonale vyhlodán a zbyla z něj jen prázdná skořápka.

Aby tedy křesťan byl v tomto světě sám sebou, aby z něj vůbec něco zbylo, aby vůbec sám sebe mohl mít rád, musí mít nepřekročitelné meze. Křesťan musí být hrdinou. V dávných dobách totiž, v dobách hrdinů, byl každý člověk jen tím, co dělal. Když konal hrdinské skutky, byl hrdinou. A zase na druhou stranu, hrdinské skutky konal proto, že byl hrdina. Když se zachoval zbaběle, stal se zbabělcem a nic už neznamenalo, že třeba předtím vykonal mnoho hrdinského. Protože, když sůl ztratí svou slanost, čím se osolí? Toto pravidlo platí pro všechny lidi, věřící i nevěřící. Co děláš, tím také jsi. To je nahá pravda.

A křesťané od počátku tuto nahou pravdu světu připomínali. Nemohli se spokojit s jinou rolí ve společnosti, než s tou od věků nejvyšší, s rolí hrdinů. Každá doba má jiné hrdiny. Jsou to ale vždy ti, co opravdu dělají to, na co si ostatní jen hrají. Tak doba prvních křesťanů si libovala v boji o holý život, v zápasu a krvi. Ale zatímco běžní Římané znali tyto věci jen jako diváci; zatímco běžní Římané jen seděli v hledišti kolosea a arény, křesťané stáli přímo uprostřed, přímo na jevišti zápasili s dravými šelmami a skutečně umírali na křížích. A bylo tak nad slunce jasné všem: Tito křesťané jsou skuteční hrdinové.

Mluvili jsme teď o dobách vzdálených, nám už těžko pochopitelných. Jedno ale o nich platí: V každé společnosti je nějaká všem společná představa o tom, co je hrdinství. Společná křesťanům i pohanům. A křesťané vždy vezmou, co je, a řeknou Bohu: Vím, co je hrdinství – a právě takovým budu pro Tebe, Kriste. Je hrdinské snášet bolest? Budu ji snášet pro tebe, Kriste.

Proto bychom se i my měli rozhlédnout po tom, co naše doba pokládá za hrdinské a takovými být Kristu. Nic menšího nemá smysl. A řekněme si rovnou několik příkladů: Třeba policista v civilu. Většina seriálů, které vídáme dnes a denně v televizi, je právě o nich. Pohybuje se na ulici nějaké temné čtvrti. Obléká se jako její obyvatelé, umí s nimi mluvit. Vidí, jak snadné je násilí a jak rychlá může být cesta k pohádkovému bohatství. Je to jeho denní chléb, nepřekvapuje ho to ani nešokuje. A přesto stojí na opačné straně, na straně zákona. Stejně tak my můžeme žít uprostřed světa, důvěrně jej znát. Nemusíme ze světa utíkat, vymýšlet si vlastní oblečení, vlastní bezpečný svět. Můžeme dobře znát „jak to chodí“ a přece zůstat tím vším zlým nezměněni – chceme-li být hrdiny pro Krista. A ne jen chceme-li; nám nic jiného prostě nezbývá, jiná možnost pro nás není.

Nebo kolik vidíme na obrazovkách lékařů, kteří si neví rady se svým osobním životem, ale jakmile vezmou skalpel do ruky, jsou zcela při věci a zachraňují životy. Také mnozí z nás se mohou podívat na svůj život a říci si: V jaké jen jsem to situaci, jaký já mám domov a kde jsou mí přátelé; co jsem si jen vše plánoval a kam to všechno došlo. Ale když Bůh žádá skutky spravedlnosti a milosrdenství, i my najednou můžeme nechat všechny své chmury a zmatky za sebou a být při věci: Prostě udělat tu jednu správnou věc, která je právě třeba. A nejen můžeme, nic jiného nám ani nezbývá.

Říkám snad, abychom se sami s holýma rukama postavili proti ďáblu? Už staří věděli, že to je nerozum, že takový zápas člověk vždycky prohraje; ba ďábel sám si nejvíc přeje, abychom se do něj pustili úplně sami. Tak vždycky vyhraje. Sami od sebe nic nedokážeme, protože i to nejlepší v nás je už hříchem nenapravitelně pokažené.

Naše láska je vždy tak trochu sobecká. Za všechno dobré tak trochu čekáme slávu a uznání. Při každém správném předsevzetí si zároveň trochu říkáme: Stejně mi to nevydrží, stejně selžu, však se znám. Nemůžeme změnit svou povahu. Největší klam je myslet si, že se můžeme stát lepšími, třeba i skrze víru.

Závěrem: Nemůžeme změnit svou povahu, ale už na ni také nejsme sami. Už nejsme sami ve svém životě, je s námi Kristus. A tak, když se naše horoucí, ale sobecká láska nedočká u druhého přesně toho, co bychom si představovali, řekneme statečně: Nu, co se dá dělat, už jsem k sobě druhého poutem lásky připoutal. A tak nejde jinak než se smířit s tím, že není přesně takový, jakého bych si ho přál. A když vykonáme dobrou věc a žádné uznání nepřijde, ba naopak jen nevděk, řekneme: Nu, co se dá dělat, rozhodl jsem se sám, tak si za tím stojím. A když opustíme něco zlého a něco dobrého začneme a náhle zjistíme, jak je to nepohodlné a nám nepodobné a pro nás nepřirozené, řekneme si: Nu, co jsem čekal. Když jsem si ve zlém tak dlouho liboval, že mi teď snad nebude chybět? A při tom všem jako by člověk sám ze sebe ukrajoval pořád víc a víc. A přece se nebojí, že zmizí docela; protože je s ním stále Kristus, který byl mrtev, ale nyní je živ na věky věků, je tentýž včera i dnes i na věky.

Jak jde křesťan životem, může být stále otlučenější a mrzutější. A přece bezpečně ví, že žije, protože při sobě stále vidí Krista. Vidím Krista, tedy jsem; to je jediná jistota našeho života. Života věčného dočkáme zjizvení a prostřílení jako staří váleční veteráni. Ale skrze Krista do něj také vejdeme jako hrdinové. Amen