Ježíšova slova pod horou „Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet?“ těžko mohla být pronesena klidně, bez rozhořčení. Když jsem byl mladší, znepokojovalo mne, že Ježíš, který před chvílí v oslavené podobě rozmlouval s Mojžíšem a Elijášem, již nemá pochopení pro slabost lidí – ani když jde o rodiče sužovaného neustálou starostí o nemocné dítě. Pochybnost mi napovídala, že zde se Ježíš neovládl. Že se vyjevilo, že je v něm nakonec přeci jen více Božské vznešenosti než lidské slabosti, kterou údajně rovným dílem nesl.

Ale co jsem starší, poznávám, že právě v momentech nejlidštějších se právě nejvíce projevuje božství Krista. Jeho dvě přirozenosti nejde oddělit ani smísit, jak nás učí vyznání. Bez Ježíše Boha nikdy nepochopíme Ježíše člověka. Ježíš zde, ve svém rozhořčení, ano, hněvu, prokazuje plnost jedné z hlavních Božích vlastností – Boží věrnost. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. Svou věrností k učedníkům byl Kristus v tomto světě chycen do velmi stahující pasti. Ve které nebylo možné zůstat klidný.

Ježíš sám vyvolil svých dvanáct učedníků. Dal jim podíl na své moci kázat, vymítat démony a uzdravovat. Jeho jméno, čest a sláva byla nyní spojena s nimi. A ovšem ale od té chvíle byl zase Ježíšovi předhazován každý nezdar či domnělý poklesek jeho učedníků. Málokdo vyčetl otevřeně nějaký poklesek Kristu, často mu však byli předhazováni jeho učedníci. Zde těžko zkoušený otec popíše své trápení: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha a nemůže mluvit. Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne.“ A pak, snad s jistou vítězoslavností dodá: „Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to.“ Nic proti tobě. Ale ti tví…

Řekne snad Ježíš: Moji učedníci nejsou já? Já a moji učedníci, to jsou dvě věci? Ne. Dal jim své jméno a své učedníky nezapírá. Ručí za ně svým jménem. Jako Bůh zůstává stále věrný. Ale jako člověk nemůže být se svými učedníky stále. Nemůže ovlivnit jejich jednání, ale stejně za ně musí ručit. Podobá se to tomu, kdybyste svému příteli doporučili jako zaměstnance svého příbuzného nebo jiného přítele. Když se v práci ukáže jako zcela neschopný, přece se ho proto nemůžete zříci. Ba vůbec, když se nějaký váš blízký člověk chová nevhodně a vy to víte, přece se ho nemůžete zříci. A tak co vám zbývá? Jenom vztek. Jenom vztek může mít člověk z toho, že mu srdce nedovolí se zříci blízkého člověka, i když přitom vidí jeho těžká selhání. Láska člověk někdy přivádí do bezvýchodných chvil. A věc souvisle pokračuje i na vyšší rovině: Nemůžeme ovlivnit to, jak mluví a jednají ti, kteří spolu s námi nesou jméno křesťanů. Ale přece se jich nemůžeme zříci. A nemůžeme už ovlivnit věci, které vykonaly generace křesťanů před námi. Ale ani jich se nemůžeme zříci, jak nás se nemohou zříci ti, kteří možná ještě přijdou po nás. Ale někdy je to opravdu k vzteku. Pokud je člověk není netečný k druhým a zároveň není netečný ke spravedlnosti, někdy mu zbývá jen hněv.

Co je potom selhání učedníků? Malá víra. Když Ježíš přišel, učedníci se s otcem posedlého přeli. Odmítali jej. Malá víra si představuje, že vše půjde snadno. Že každý problém jde vyřešit párem vhodných slov. A když nejde vyřešit – není to náš problém. Slabá víra nevydrží stát v blízkosti velkých problémů. A pak se stává, že, takříkajíc, zloděj křičí „chyťte zloděje“. Slabá víra totiž řekne druhému, s jehož problémy neví rady „máš malou víru“. Proto uzdravení nepřišlo. Pokud máš dlouhodobý problém, musí to být v tobě. Vždyť přece Bůh je dobrý a milujícím Boha vše slouží k dobrému. Malá víra nedovede věřit v Boha, který ze svého tajemného úradku dopouští trápení ve světě. Boha, který je skutečně všemohoucí a tak by i mohl mnohému zabránit. Ale nyní nebrání. Malá víra nedovede čekat na konečné Boží vítězství, nesnese kříž, který je třeba s druhými nést v tomto světě. Ano, malá víra nedovede s druhými nést každého dne jejich trápení a od neřešitelných problémů se odvrací. Společenství, kde chybí silná víra, nesnese mezi sebou lidi dlouhodobě nemocné, v životě ztracené, chudé. Kde jsou jen samí mladí, zdraví a úspěšní, tam chybí skutečná víra.

Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a postem, odpovídá Ježíš učedníkům. A jako pravý půst spočívá spíše v tom, že na něj člověk musí myslet než ve velké tělesné újmě, tak také modlitbou se myslí modlitba každodenní. Modlitba, jak ji vystihuje Žalm 119: Chválívám tě sedmkráte za den. Tedy nikoliv modlitba, spočívající v silných slovech, ale ve vytrvalosti, ve které nemizí člověku ze zřetele dlouhodobé trápení lidí kolem něj. Toho ducha, jež sužoval chlapce, mohl přemoci jen Duch, který buduje církev. Církev takovou, která ve svém středu snese lidi s dlouhodobým trápením. I když jsou jejich stesky někdy vysilující. I když dlouhodobý pohled na lidské trápení probouzí pomalu v člověku hněv. Ale zázemí společenství, které nezakládá na lidech, ale na Bohu, dovede časem trpělivostí a věrností překonat mnohého ducha zlého.

Jako Kristus k nám v poslušnosti Otce, z velké lásky přišel z nebeské blaženosti a v tomto světě s námi strádal, tak ten Duch nám ukazuje nebeskou krásu, dokonalost. Brání nám smířit s utrpením, ochablostí, hloupostí a ošklivostí v tomto světě – a přece působí, že nám srdce nedovolí zříci se těch, se kterými jsme spojili své jméno. Ten Duch brání netečnosti a někdy působí hněv – ten Duch však působí i sebeovládání, ve kterém vítězí nad hněvem slitování. To slitování, ve kterém i Kristus, snad ještě s tváří červenou a očima planoucíma říká: Přivěďte ho ke mně! Ve kterém se ustaraného rodiče jako lékař ptá: Od kdy to má? Ve kterém pak i chlapce zcela uzdravuje a navrací radost.

Modlitba po kázání: Nebeský Otče, dávej nám každého dne dary svého Ducha, toho, jenž z Tebe a Tvého Syna vychází a dej nám obstát v tomto světě. Amen

Bratři a sestry, protože jsme byli všichni pokřtěni ve jméno Kristovo a tak označeni pečetí jeho Ducha, protože přece máme velekněze, který je schopen mít soucit s našimi slabostmi; protože na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu, vyznejme společně v duvěře v Boží odpuštění: Nebeský Otče, vyznáváme před Tebou, že i my neseme podíl na svárech s našimi bližními, že i zarputilost každého z nás přináší rozdělení tvé církve, kterou si přece ustavil jedinou. Vyznáváme před Tebou svá přestoupení, ale stejně tak i svou nečinnost v dobrém. – vyznáváme. Nebeský Otče, tváří v tvář naší slabosti věříme v tvou moc. V tváří v tvář našim nevěrnostem věříme, že ty zůstáváš věrný, že nás neopustíš. A tuto víru před Tebou vyznáváme vyznáním, které je nám, přes vše rozdělení, působením Tvého Ducha společné: Apotolikum.