Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně ať vyšle dělníky na svou žeň! To znamená, že pokud Pán žně, a to je Ježíš sám, dělníky nevyšle, sami jít nemohou. Ježíš sám má v moci, kolik bude dělníků. Proč je tedy nevyslal už dříve? Je to podobná otázka jako proč Spasitel přišel na svět až před dvěma tisíci lety a ne už dříve.

Nejlépe bychom na to snad odpověděli nějakým veršem z Písně písní. Tam nevěsta čeká na svého ženicha a touží po něm. Nemá ho hned na začátku, to přichází až z časem. Proto jsme vůbec rádi, že čas plyne, protože některé věci přicházejí až časem.

Tak také celé lidstvo a nejvíce církev, Boží lid od časů Abrahama, vyhlíželi Spasitele. Protože každá věc získává cenu i tím, jak dlouho se na ni čeká. Za starších dob býval nejradostnější čas roku sklizeň, žně. Protože se pro ně celý rok před tím pracovalo. I dnes má člověk zvláštní radost z toho, co si piplá někde na zahrádce, i kdyby to byla obyčejná mrkev, kterou si jinak koupí za pár korun. Ale na tu ze zahrádky musel čekat a také vůbec nebylo jisté, zda se úrody vůbec dočká. Jako u každé sklizně.

Ale teď, když už spasitel přišel, kupodivu posílá učedníky ke žni někde, kde neorali, neseli. Staví je k hotovému. Dává jim moc uzdravovat a vymítat démony. Dává jim právě tu moc, která jeho samého hned v jeho začátcích proslavila. Lidé dokonce říkali, vzpomeňte: „Něco takového nebylo v Izraeli nikdy vídáno.“ Dosud to byl jediný Ježíš, jediný ve své době, jediný na celém světě, kdo měl takovou moc. A je to teprve chvilka, co mezi lidmi působí, snad teprve rok dva. Ale už po takové chvilce dává tu samou moc i učedníkům.

A platí, že když člověk jediný na světě něco dokáže, má pozornost a obdiv lidí zaučeny. Ale když je ještě dvanáct takových, kdo dokáží to samé, tak už si je těžko bude někdo všechny pamatovat. Ale Ježíš se své výjimečnosti vzdává překvapivě rychle a s překvapivou lehkostí.

První poučení z dnešního příběhu je, že v křesťanství jste v obraze, jste u těch vůbec nejdůležitejších věcí za chvilku po svém povolání, za chvilku potom, co uvěříte. Pamatujme, podržme v srdci, jak je v tomto naše náboženství výjimečné. Všechna ostatní náboženství nejdříve učí své následníky různým pravidlům pro život, která se musí přísně dodržovat. A teprve postupně, velmi pomalu se člověk dostává k halvnímu tajemství té víry. Jako křesťané známe nejhlubší tajemství naší víry, tajemství vesmíru a všeho, co jest, hned na začátku: Ježíš je Syn Boží, který pro nás zemřel na kříži a pro nás je živ. To vědí i naše děti, které teď sedí v nedělní škole. Ale to, co se teprv pozvolna učíme je, jak podle toho žít. K tomu, jak správně dělat praktické věci, se dostáváme velmi pomalu a nikdy to nevíme úplně jistě a úplně správně, je při nás stále mnoho slabosti, i když děláme pokroky. Podobně tedy Ježíš hned na začátku dal svým učedníkům svou moc.

A tu moc dal i Iškariotskému Jidáši, který ho pak zradil. Ale nepředbýhejme, těch jmen je tam dvanáct: první Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš. Stejně tak by tu mohlo stát: Standa, Jirka, Tonda, Franta, Jarda, Honza, Slávek, Karel, Pepa, a tak dále. A my bychom moghli říci „Standa kdo?“ stejně jako můžeme říci „Matouš kdo?“. Ježíšovi učedníci. Možná by nám všichni nebyli sympatičtí. Jsou to lidé z jiných krajů, trochu jiné barvy pleti, nesrozumitelného jazyka a divných zvyků. Někteří jsou dělníci, rybáři. Vzdělaný by se mezi nimi cítil nesvůj. Ale někteří, jako třeba Jan, jsou zase možná z kněžských, vzdělaných rodin a prostý člověk by měl pořád dojem, že se na něj vytahují. Proč zrovna oni, řekl by si snad každý. Ale tak to prostě je. Ježíš si je vybral.

A na nás stále číhá dvojí pokušení: Jednak, že z těch učedníků uděláme nedotknutelné, neživotné svaté muže. To se dělá proto, abychom nemuseli jít jejich cestou následování Krista. Řekne se: Učedníci, ti na to byli vybraní, to byli lidé z jiného světa. Ale my takoví být nemůžeme. To ale není pravda, protože pravdu máme zapsánu v evangeliu a ta pravda je, že mnohdy byli také roztrpčeni JEžíšovým jednáním, nechápaví, sobečtí. Bázliví, když ho nakonec všichni opustili. Byli právě jako my.

Druhé pokušení je právě pro tu lidskost učedníky pohrdat. Tomu pokušení podléhají zejména lidé našeho času, kteří tak rádi sami sebe prohalšují za lidské, sami o sobě rozhlašují, jaké mají pochopení. Ti, kteří učedníky pohrdají, jsou však snad ještě horší než ti, kteří je staví příliš vysoko. Ti dělají z Krista hlupáka, že si vybral zrovna takové přátele. Protože přece všichni jsme zrovna takoví, jaké máme přátele a Kristus si nemohl vybrat za přátele hlupáky. Pravda je ta, že moudrý a upřímný člověk by se měl Krista ptát přesně tak, jak se jej ptají jeho učedníci, když nerozumí nějkému jeho výroku. Kristus sám věděl, proč si vybral ty, které si vybral. A tak patří jeho učedníkům naše úcta a pokud chceme vůbec něco pochopit, měli bychom se nejdříve ptát právě jako tito Kristovi nejbližší.

A teď, když víme, že učedníky nemáme stavět příliš vysoko, ani příliš nízko, vraťme se k tomu, jak Ježíš svou moc vlastně rozmělnil, když ji dal učedníkům. Teď oni dokáží to samé, co on. A přijdou lidé a řeknou: Náš syn je nemocen, mohl by ho Jeíš uzdravit. A učedníci na to mohou a mají říci: Není třeba, to umíme také. Starostliví rodiče možná pak řeknou: Ale my bychom stejně raději mluvili s Mistrem. Ale učedníci skutečně dokáží to samé, co on. Učedníci, kteří jsou možná protivní, možná nafoukaní; učedníci, kteří si možná zbytečně zakládají na maličkostech. Ale skutečně dokáží to samé, co Ježíš.

A my, když přijedeme do nějakého nezámého sboru nebo navštívíme Kristovu církev někde v zahraničí, nejspíše si přirozeně řekneme: Jací jsou tu divní lidé! Třeba ten nebo ten, ten by ještě šel. Ale ten zbytek? Jenže všichni, kteří tam jsou, jsou v tu chvíli Kristovi. I kdyby mezi nimi byl nějaký Jidáš, i ten v tu chvíli, kdy Ježíš vysílal učedníky, dostal Kristovu moc. Pokud chcete znát nějaké hluboké tajemství křesťanství, tak toto je jedno z nich: Kristus si prostě vybral různé lidi, podle své vůle, a vy s tím nepohnete. A můžete vůbec něco pochopit, jen když přijmete tuto pravdu prostou a přece těžkou k uvěření: Ti lidé, kteří sedí v kostele, to jsou ti, kteří zvěstují Krista, skrze které přchází slovo Boží. I když je často na první pohled zjevná jejich pýcha, jejich předsudky, jejich sobectví. Přes to přese všechno, to, o co v křesťanství jde, přichází právě přes tyto lidi a ne přes někoho jiného.

Pomyslete na to, že takový hinduista sám sebe musí trápit a mučit přísnými posty, takový buddhista musí zápasit se svou myslí, aby na nic lidského ani nemyslel. Muslim se musí učit válce a sám sebe zahubit v boji. Všichni to dělají rpo bohy, kteří bohem nejsou a nemají žádnou naději. A na vás se nechce mnoho, jen přijmout, že člověk na židli vedle vás je také od Boha poslaný a radovat se z toho. Co více bychom měli chtít, chce se po nás jen zdrženlivost, trpělivost a mírnost, které je každý schopen. Jen zlé slovo spolknout a hněv ovládnout, myšlence hněvu nedopřát poslední místo a vládu nad naší duší.

Celé to pak znamená: Právě teď je čas žně. Jsme možná překvapení. Je to jako kdyby otec dvanáctiletému synu řekl: Teď budeš řídit auto ty. Je to velmi náhlé, ale zároveň lákavé. Nečekejme, že něco změní budoucnost. Budoucnost mohli vyhlížet praotcové a proroci, kteří Krista teprve čekali. Ale teď je to už tady, od Kristova příchodu nejsou žádné důležité dějiny, ale jenom žeň. Skutečně, bratři a sestry, záleží jen na tom, co děláme teď. Od starého života jsme byli osvobozeni, budoucnost je beztak v ruce Boží. Víte, že ženy si počítají vrásky, muži zase vypadané vlasy a vyhřezlý pupek. Naučme se jinému počítání: Počítání dnů, které jsou teď. Kristus poslal své učedníky, lidi s obyčejnými jmény a obyčejnými povoláními zvěstovat a uzdravovat jen chvilku po začátku. Ta jejich jména jsou v bibli zapsána, i když mnozí z nich snad ani neudělali nic výjimečného. I naše jména jsou zapsána, mluvme, dělejme tak, jak právě v tuto chvíli můžeme, protože teď je ten čas žně, teď končí dějiny a nic nového nepřijde. Čas je blízko!