„Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky.“ Kdo má trochu sklon ke zlomyslnosti, mohl by připomenout, že na jiném místě Ježíš říká: „Já jsem dobrý pastýř.“ A zdetedy říká „já vás posílám jako ovce mezi vlky“.

Ty dva výroky zní rozporně. A přece Pastýř podle všeho dobře věděl, co dělá. Protože jeho učední se rozšířilo po celém světě. Křesťanství je dnes nejpočetnějším náboženstvím na světě. I s tímto svým nepravděpodobným počátkem: Už jeden vlk ve stádu je pohroma. Jak to jen může dopadnout, když se ovce sama vydá do smečky vlků?

A tu je maličko chyba: Ovce přece nikdy nechodí sama. A ani Ježíš nemluví jen k jednomu z učedníků, ani Ježíš neříká: Já tě posílám ale já vás posílám. Tak si také nikdo nemůže pro sebe vykládat Ježíšova slova tak, že on sám je tou jedinou ovcí, kterou všichni kolem něj, zlí vlci, ohrožují. Kristus také říká: „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne“. A tak, i když posílá své ovce mezi vlky, nejdou samy, znají jedna druhou a především znají svého Pastýře a on zná je.

„Jako stádo ovcí“ Nepřátelé Krista ten samý výraz, slovo z Ježíšových úst, používají jako urážku. Protože se jim bližší onen vlk. Vlk nemusí a nebude nikoho poslouchat, vlk si jde za svým cílem. Vlk je chytrý a při lovu prokazuje svou zdatnost. Vlka nikdo nezažene do ovčince, ale bude si chodit, kde se mu zachce.

Málem bychom však zapomněli, že vlk si vlastně tak úplně nemůže chodit, kam se mu zachce. Po většinu času se musí potulovat na pustých místech. Místa obydlená, místa úrodná a plodná, světlá místa jsou vždy podrobena nějakému řádu. Vlku tedy k jeho toulání zbývá už jen jedna polovina světa, ta méně útulná a méně plodná.

Je sice pravda, že vlk většinou žije na vlastní pěst Samoten je však nejvíce z obavy z ostatních vlků, protože každý vlk si žárlivě střeží své teritorium. Jen občas se vlci účelově spojí, jinak žijí sami, jen rodičovský pár a jejich děti; a i zde si rodičovský pár žárlivě střeží své místo a mladý vlk musí rodinu brzo opustit, nehce-li přijít k úrazu.

A tak tu máme ovce, které znají svého pastýře a on zná je. A vlky, kteří si žárlivě střeží své pusté místo, ve stálé obavě z jiných šelem. Tak církev dává člověku pocítit, že jej někdo zná, že někdo zná jeho jméno a že on sám někoho zná. Církev dává člověku pocítit důvěru a blízkost. Za důvěru a blízkost se však vždy platí zranitelností. A také někdy pocitem, že je kolem mne nějak moc plno, nějak našlapáno. A že by stádo šlo vést i mnohem lépe. Vlci v lidské podobě se nedají napálit, nedají se chytit, vyčítat mohou jen sami sobě. Mají kol sebe spoustu prostoru. Ale pustého prostoru a za vlčí svobodu se platí strachem z ostatních vlků. Za vlčí chytrost platí člověk pustou samotou a nedůvěrou ke všemu a ke všem.

Co tedy znamená: „posílám vás jako ovce mezi vlky?“ Že ovce přesvědčí vlky svou bezbraností? Snad že v každém vlku je nakonec ta touha po blízkosti? Tak to mnozí tvrdí, když však pravé vlky potkají, rychle se tahují zpět, rychle vystřízliví; snaží se snad vlky přelstít, ale tuhle hru nemohou vyhrát. Kristus naproti tomu říká: Buďte obezřetní jako hadi. Žádné zbytečné vydávání se vlkům na pospas. Bezelstnost ovcí vlka napřemůže. Řečeno přímo, není to naše vlastní dobrotivost, která by měla sílu přemoci zlé lidi. Nejsme to my, kdo má moc spasit lidi. Nikdy bychom si neměli myslet, že lepší podoba světa je jen a jen v našich rukou. Myslet si, že naše dobrotivost může proměnit lidi je opovážlivé a pyšné. A nebezpečné.

Buďte obezřetní jako hadi, žádný hloupý risk. Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně. Sám Kristus byl mistr v tom, jak unikal davům, které jej chtěli kamenovat. Jak se nedal chytit na různé záludné otázky zákoníků, saduceů a herodiánů. Vždyť jeho nepřátelé potřebovali Jidášovu zradu, jinak by se jim nikdy nepodařilo se Krista zmocnit.

Kristus přitom neříká: Svět je plný vlků, nikomu se nedá věřit. Vždyť i v přírodě je ovcí oproti vlkům jen pár. I lidí vyloženě zlých a úskočných není zase tolik. Kristus naopak říká: Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř. Není to tedy tak, že by bylo jedno nebohé malé stádo a kolem se to šedalo vlky kam až dohlédneš. Vlků je jen pár; v našem čase méně než v dobách starších. Přesto ale jsou. A ve stádu dovedou napáchat velkou škodu. Z vlka ovci neuděláš, ba ani v přírodě ovce vlky nepřesvědčí svým poklidem. I když jich není mnoho, přesto jsou na světě lidé zcela zlí, kteří samotu svého loviště za nic nevymění. Pastýř však ovce mezi vlky posílá, protože má i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince a i ty musí přivést.

Ač jsou vlci chytří, mistrní a mazaní a ovce se zdají bezbrané, přece vlci prohrávají. Vlci dáví svá vlastní mláďata a ve své smečce nikoho cizího nesnesou. Potřebují pro sebe moc místa pod sluncem a to jim není dáno, proto jich ani nemůže být mnoho. Sám pastýř je žene do pustin. Tak i křesťanská víra již po dva tisíce let po celém světě vlastně stále roste; ta víra stáda, jež zné svého Pastýře a pastýř zná je. Útoky vlků však nepřemáhá bezbranností a naivitou, ale obezřetností. Stále se hanbíme a omlouváme za dobu císaře Konstantina, kdy se z křesťanství stalo státem protěžované náboženství. Omlouváme se za všechny časy, kdy se křesťanství šířilo pod záštitou větší technické a vojenské vyspělosti Evropanů. Máme však také příklad několika mučedníků, kteří to proti naježeným oštěpům pohanů skusili s dobrým slovem a nijak nepochodili. A kdo ví, zda by zde byla nějaká církev, kdyby po těžkém pronásledování za Diokleciána nakonec nenastoupil Konstantn – protože těch, kteří odpadli, bylo skutečně mnoho. I dnes tak církev ve všem musí relisticky vážit své šance a nečekat, že na ni svět čeká s otevřenou náručí.

A přece Kristus říká i: buďte bezelstní jako holubice. A také: A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. Možná by se to dalo připodobnit k úsloví „pod tvrdou slupkou měkké jádro“. To je daleko lepší, než pod měkkou slupkou tvrdé jádro. Jako by Kristus řekl: Buďte hodně opatrní, hlavně se nenechte chytit. Ale když už vás chytnou, tak nechytračte. Tak už jděte s pravdou ven. Vzpoměl jsem si na dva takové příklady z příběhu mučednía Polykarpa: Je zde Quintus, který nejdříve všechny vyzývá k mučednictví, aby se sami přihlásili úřadům. Když však vidí šelmy v aréně, zalekne se, vzdá se víry, udá biskupa Polykarpa. Chytračí, ale pozdě. Biskup Polykarp naproti tomu uniká z místa na místo. Ale když jej chytí, přizná se k víře otevřeně, s naivitou dítěte.

Bratři a sestry, mi můžeme být dost chytří na to vyhnout se různým nástrahám a pokušením. Nemáme žádnou povinnost být méně opatrní než jakýkoliv jiný běžný člověk. Když někdo cizí zvoní na dveře fary, vždy se ptám sám sebe: Jak bys asi pochodilu dveří těch domů naproti. Zdalipak by tě vůbec napadlo tam zazvonit. A je mé právo se takto ptát za celou církev. Když už se ale církev dostane do potíží, když se někde chytí, nemá už smysl chytračit, pak už jí zbývá jen bezelstnost. Protože, za prvé: Církev se skládá z ovcí, nikoliv z vlků a ovce nikdy nebudou tak zdatné v chytračení a intrikách jako vlci, ze své podstaty nemohou vyhrát. Za druhé, když už vás někdo na něco chytí, jeho past se zatahuje tím více, čím více se mrskáte. Prý také vlci spíše chytí zvíře, které utíká, než to, které se zastaví, když zjistí, že nemá šanci utéct. To prý provokují k dalšímu běhu, ale už nevědí, jak na ně zaútočit. Vzpomeňme jen, jak těžkou hlavu máme dnes z postojů různcýh církevních představitelů za komunismu, kteří se domnívali, že s úřady hrají chytrou hru a přitom byli sami obehráni.

Co platí pro celou církev, to platí i pro každého z nás: Máme být obezřetní jako hadi k různým pokušením. U každé věci, u které máme pochyby, má smysl se na chvíli zastavita zamyslet se: Neopakuji zase stejnou chybu? Nevyčítal jsem si podobné jednání už někdy? Jistě nemá člověk před každým rozhodnutím minuty a hodiny váhat – i obezřetní hadi se rozhodují rychle. Ale stojí za to obětovat jen pár vteřin zamyšlení právě věcem, které se chystáme udělat automaticky.

Když už ale selžeme, když se chytíme do pasti pokušení, pak už má smysl jen být bezelstný jako holubice, přeiznat své selhání a chybu. Chodívá to spíš obráceně, terpve když lidé udělají něco zlého, vynakládají všechen důvtip, aby se na to nepřišlo, zdatně maskují, probdí noci přemýšlením, jak se z pasti vykroutit. V té chvíli ale zapomínají, že hrají svou partii se skutečným mistrem, s tím, jehož Kristus nazývá otcem lži, tedy s ďáblem. Hrají hru, jejíž pravidla do detailů vymyslel jejich protihráč a nemohou vyhrát.

Závěrem tedy, i když to zní hrozně „posílám ovce mezi vlky“, tak v zásadě mají ovce již vyhráno: Nalezly blízkost, nalezly cíl. Nemusí už soupeřit, protože pastvy je pro všechny dost. Jejich je obydlený svět, svět světla a dobrých darů. Vlkům zbývá jen vzájemné soupeření o svět temnot.