Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. Po vyhnízdění koncem jara žije na nšem území zhruba půl miliardy ptáků. Příští rok na jaře ale usedá do hnízd na vajíčka zase jen asi padesát milionů ptačích párů. Kam se poděly čtyři pětiny těch ptáků? V čas bujícího života se počet ptáků zpětinásobí a pak zase spadne na původní velikost. Kdyby se prý rozložila úmrtnost pátků na celý rok, tak by denně padl na našem území na zem neuvěřitelný mili on či až dva miliony ptáků. To je dvacet mrtvých ptáků na čtverečný kilometr každý den. Kdybychom si trochu zrychlili čas a dívali se odněkud z výšky, bylo by to skoro jako celoroční déšť mrtvých ptáků. Hrozná představa. Naštěstí, tohle je skryto našeim zrakům. Většinu ptáků hned něco sežere, jiní zapadnou do vysoké trávy do vody, do hlubokých lesů. Vidět z nebe pršet mrtvé ptáky bychom neunesli.

Neboť, mnohý z nás už zažil ten podivný pocit, když pták narazí do okeního skla našeho příbytku a padne na zem mrtvý. Když náhodou někde vidíme mrtvého ptáčka, mísí se v nás odpor, jistý děs i smutek. Ptácisi létají svobodně, přitom jsou tak křehcí. Zpívají přímo nebesky, vypadají ve svém peří jakoby důstojně oblečení, vyhlížejí stále veselí: Ano, připomínají nám nebeské tvory, Hospodinův zástup, který žije ve stálé radosti, protože patří na Hospodinovu tvář, stále jej zpěvem obhajuje, vznáší se v důstojnosti duchovního nebeského těla. A teď tu leží v blátě, křídla roztažená po zemi, peří zčepířené. Nesnesli bychom pohled na déšť mrtvých ptáků.

Bůh však i takto může nazírat svět. Vidí svět v jeho celku, vidí denně i ten milion ptáků padajících k zemi jen u nás. „Rcete Bohu: Jak jsi přehrozný, ve všem, co činí ruka tvá“, zpívali jsme úvodem. Dnešní věk právě toto potřebuje slyšet. V našem věku se promlouvá spíše jen o Boží dobrotivosti, o jeho blízkosti. Zdaří se docela malá věc a hned všichni volají: Bůh v tom byl s námi. Snadno nás opanuje dojem, že Bůh je jen a poze s námi, jen a pouze v našem čase, jen ve vteřinách našeho života. A že když se stane něco roztrpčujícího, že Bůh je spolu s námi zaskočen a bezradný. V takových chvílích někdy i opouštíme Boha a říkáme si: Bůh byl bohem včerejšího krásného dne. Bůh byl bohem okamžiku. Ale dnes je všechno jinak, dnes musíme uvažovat v delším časovém horizontu. Ale je to právě Bůh Hospodin, kdo přehlédne všechny časy, jako by to byl jen jeden okamžik, jen Bůh Hospodin, kdo vidí najednou tisíce let dopředu i tisíce let dozadu, kdo zná všechny výsledky.

Právem se děsíme toho obrazu milionu ptáků padajících k zemi. Člověku se totiž nepatří uvažovat v milionech, člověku se nepatří uvažovat o stovkách dnů a desítkách let. Chce-li se člověk Božímu myšlení přiblížit, ať se raduje z jednoho ptáčka zpěváčka na větvi za oknem. Ať se soustředí na těch několik vteřin, kdy ptáček posedí na větvi, než zase odlétné. Ať se ponoří do té chvíle, jako by nic jiného na světě nebylo, ani před tím, ani potom. Jen takovým způsobem se člověk dokáže dívat Božíma očima a ne jinak. Když přemýšlíme o stovkách dnů a desítkách let, když přemýšlíme o statisících a milionech korun, vždy se budeme mýlit, vždy budou naše odhady až směšně nepřesné, naivní a omylné.

Na začátku jsem se vytasil s milióny a miliardami. Naši učenci zhruba spočítali kolik u nás žije ptáků. Sledovali i, kolik jich vyhubí dravci – někdy prý i polovinu celého druhu. Tím ale samotným dravcům ubyde kořisti a velká část jich zahyne. A jak ubude dravců, rozmonoží se zase ti mírní ptáci, kteří jim slouží za kořist. A když je zase více kořisti, přibude zase dravců a tak pořád dokola: Výsledek je ten, že ptáků mírných i dravců je v průběhu času pořád tak nějak stejně. Domnívali bychom se, že jsme pochopili účel toho všeho. Skutečně? Jsou účelem toho všeho ti dravci? Nebo jejich kořist? Nevíme nic, jen to, že Bůh stvořil vše tak, že to nějak funguje. Jediné, co dovedeme chápat, je prchavá krása chvíle, kdy vidíme ptáčka zpívat na větvi nebo dravce vznášet se vysoko ve větru. Tomu rozumíme.

V takovou chvíli, jen v takovou chvíli smýšlíme stejně jako Bůh. On je s ptáčkem, dravý i mírným, již do vajíčka. Tak ho vybavil a vyučil, aby žil. Ptáček pka také dělá vše proto, aby přežil. Dělá jen to, co vede k životu a nic jiného. Z toho poznáváme, že Bůh si přeje život. A přece většina těchptáků zahyne. To má nějaký vyšší smysl. Jenže ten nyní žádným způsobem odhalit nemůžeme. Dohlédneme jen k těm, kteří mrtvého ptáčka sežerou, aby je samé zase někdo sežral. Pokud jde o život, o věci dobré, dovedeme skoro vidět celek, chápeme to skoro všechno. Kdybychom měli ptáčka doma v kleci, můžeme ho vidět od vajíčka, můžeme ho sami krmit, léčit,život udržovat až do konce. Dobré věci, život, to chápeme skoro celé. U velkých věcí nemůžeme nijak dohlédnout konec. A jen proto, že jsou nám neznámé, jen proto, abychom se jcih nebáli, říká nám Syn Boží: I ty velké věci jsou nakonec v ruce mého Otce.

Ale už dost ptáků, protože v dnešním čtení jde o lidský život. „Nebojte se jich tedy!“ Koho se bojíme, z koho jde strach? Právě těch, kteří počítají roky na desítky, peníze na statisíce a lidi na miliony. Právě těch, kteří si říkají: Jedna minuta, jeden člověk, to nemá význam. Takové uvažování přináší nevídaný krátkodobý úspěch. Tak většina pronásledovatelů církve – a pronásledování má Ježíš ve své dnešní řeči nejvíce na mysli – si řekla: Většina lidí křesťany nemá ráda. Skoro by pak církev vyhubili; není tak nesnadné vyhubit všechny zastánce nějakého názoru, vyhubit celý národ, když si správně spočítáte, o kolik větší většinu na to potřebujete. Podle všech lidských počtů to mělo vyjít – ale nevyšlo. „Unikli jsme jako ptáče z osidla lovců. Osidlo je protrženo, unikli jsme! Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi.“, tak zpívá ve své písni vykoupený Izrael.

Všichni, kdo dnes chtějí vlastnit miliony a milionům vládnout, takto počítají: Řeknou si: Většina lidí bude uvažovat tak a tak. Za rok za dva všichni zapomenou. A bývá to tak, ale ne navždy, jak by si mysleli. Přijde nová generace a zhatí stré plány, jak ovládat lidi, protože se nebude bát starých strchů a stará lákadla už ji nebudou lákat. Zapomenuté myšlenky a činy někdo odhalí, najednou je znají všichni, jako by na ně celou dobu svítilo slunce jak o polednách. I tu novou generaci třeba zas někdo jiný jinak svede. Ale stálou jistotu nikdy nebude mít.

Na zemi žije mnoho slepých tvorů, třeba mravenci nebo ryby, které žijí v jeskyních. Nevidí náš svět. Ale že ho nevidí, ještě neznamená, že neexistuje. Kdyby jim někdo dal oči, viděli by ho. Nikdo z nás tady asi neumí latinsky tak, že by četl latinské knihy. Ale to ještě neznamená, že co je v těch knihách napsáno, nedává smysl: Naopak, je v nich skoro celá moudrost Západu a kdo se ten jazyk naučí, najednou celou takovou knihu přečte a rozumí.

Stejně tak, v poslední den najednou spatříme smysl všeho toho hojného umírání a požírání v přírodě i mez lidmi. Třeba je to všechno hrozně jednoduché – jen to nemůžeme vidět. A to bych měl říci nejméně desetkrát: Opravdu to vidět nemůžeme, ani pokoušet se o to nemáme. Ale když najednou tu schopnost budeme mít, uvidíme. Divit se ani nebudeme, přijde nám to přirozené a jasné. V onen den se mne již na nic nebudete ptát, řekl Kristus.

Důležitějš se ale ukáže to, čemu jsme rozuměli celou dobu: Jeden život, třebas je to život ptáčka, kterému Bůh žehná. Proto dnes kážeme třeba dvceti lidem, třeba dvanácti a třeba jen dvěma, kteří přijdou. Proto chodíme tam, kde je lidí dvacet, či dvanáct nebo třeba jen dva v Kristově jménu. Proto dnes ztrávíme den nebo dva nad malou prosbou jednoho člověka. Večer, ve tmě, přesně jak řekl Kristus, o tom s někým rozmlouváme, nebo třeba jen sami se sebou. Nebo s Bohem. V soukromí promlouváme o věcech, které se milionům zdají nedůležité. Které by ani nikdo cizí nepochopil. Ale tohle, právě tohle jsou ta tajemství, která budou na konci odhalena. Kdo z vládců a boháčů tohoto věku má přístup k nejhlubším tajemstvím každého okamžiku a k nejhlubším tajemstvím duše a za jaké miliony by je mohl získat?

Tisíce a milióny, miliardy tvorů, metrů, tun a let – to vše je v rukou Božích, klidně spěte a o to se nestrejte. Bůh vám v onom čase odhalí jejich tajemství a už vás nebudou děsit. Ale vám svěřil těch šest metrů kolem vás ve vašem pokoji, ty stovky a tisíce peněz, minuty, hodiny a dny. A pár lidí, nejspíš ne více, než desítky. V tom je to vaše tajemství, v tom je tajemství každého z nás. Dá pak na konci, až bude všechno odhaleno, tohle tajemství nějaký smysl? Přizná se k nám Kristus a řekne: Já rozumím tomu, co jak mluvil a co dělal, protože přesně tak jsem já kázal? I my jsme v Božích rukách, jen tomu věřme, aby i naše nejhlubší tajemství byla tajemství dobrá a poklady skryté. Amen