Ježíš neříká svá slova proto, že by rodina nebyla důležitá. Vždyť Ježíš je pravý člověk. Sám pro sebe používá daleko nejčastěji přízvisko „Syn člověka“. Příběh jeho narození nám ukazuje přesně to, co by se v každé době stalo, kdyby se Bůh narodil jako člověk: Pověst jeho matky je ohrožena, porod přichází v nejméně vhodnou dobu, mimo domov na okraji přeplněného města. V dospívání sice udivuje moudrostí; ale co na plat, když ho Marie s Josefem najdou v chrámu, přes všechnu moudrost se musí zvednout a jít s nimi zpátky domů a poslouchat je. Rodina pevně patří i k Ježíšovi. Veřejně je znám jako syn Josefův, mluví se o jeho sestrách a bratřích (spíše se tím myslí bratranci a sestřenice), jiný jeho příbuzný, Jakub, je dokonce mezi jeho učedníky. A když předejmeme Velikonoce, na svou matku pamatuje dokonce ještě na kříži. Naše těla vznikla z pouhých dvou buněk našich rodičů, přes ně máme třeba nos po dědovi nebo bradu po babičce. Doma také odkouáme skoro všechno svoje chování; něčemu rozumí jen rodina atd. Netřeba zdůrazňovat.

Přesto, jak nás učí doktoři církve, duše nevzniká pouhým spojením duší rodičů, ale Bůh každou duši tvoří nanovo. Vedl se o to ve středověku spor a jeho výsledek nám ukazuje: Člověk je víc než jeho rodiče, protože jeho duši stvořil sám Bůh. A Ježíš je nejen člověk, ale i pravý Bůh a tak si dnes na duši člověka činí nárok.

Poslední dvě věty Starého Zákona zní: „Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.“ Proroci jakoby říkali: Snažte se mít od rodiny silný mandát. Pokud je to ve vašich silách, pečujte o pokoj ve své rodině. Snažte se jednat tak, aby ve vás vaše rodina viděla člověka upřímného, soucitného, čestného a spolehlivého. Takže až se dáte do plnění Ježíšových příkazů, až kvůli nim utrpíte ztráty na živobití, až se kvůli plnění Kristovy vůle dostanete do nepříjemností či snad do ohrožení – tehdy vaše rodina řekne: Náš táta nebo naše máma, ta naše holka nebo ten náš kluk, každý si dosaď, byl vždycky rozumný, čestný, rovný a statečný. Takže i teď určitě ví, co dělá.

O toto se máme vždy pokoušet, ale nejspíše se nám to nikdy zcela nepovede. Rodina je až příliš blízko, aby před ní člověk utajil své slabiny. Jenže, když o někom hodně víme, máme sklon mylně se domnívat, že o něm víme všechno. Vezměme si třeba, že někdo projevuje doma jistou nerozhodnost ve věcech všedního života. Když pak třeba takový člověk nastaví druhou tvář nepříteli podle Kristova příkazu, z pohnutek duchovních a vznešených, rodina si to často vyloží spíše jako: On byl vždycky trochu ňouma. Když je někdo znám doma třeba leností, u toho bude rodina brát jeho poctivou snahu o svěcení neděle, třeba i účast na bohoslužbách, jen jako snahu se ulít, když je přitom doma zrovna tolik práce. Je důležité mít doma kredit, mandát co nejsilnější. Člověk má pak daleko méně vnitřních překážek jednat podle Kristova slova. Ale Kristus sám k tomu dodává: I když ty překážky máte, i když víte, co si o vás asi vaše rodina pomyslí, nedbejte na to. Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden.

Ježíš dokonce říká, že přišel postavit syna proti otci a tak dále. Už ale úplně neříká, na čí straně bude stát. Neříká, že jeden z nich bude ten dobrý, ten co má pravdu, druhý ten zlý. Ježíš to neříká takhle jasně, protože ani v životě to vždy není takhle jasné. Nejříve se podívejme na případy, kdy to takhle jasné je:

Na rodinu se pějí chvalozpěvy, ale jak k tomu přijdou ti, kteří mají s rodinou špatné zážitky od dětství nebo jejichž rodina nabyla později takové proměny, že už ani na to hezké, co bylo dřív, se vzpomínat nechce. Ježíš říká: Člověk, i když má od rodiny všechno, je přece víc, než rodina. I když jste často v tomto světě bez rodiny jakoby ze života vyhoštění, když na vás nikomu nezáleží, tím více na vás záleží Bohu. Pamatujte, že v Božím království to bude jinak. Tam už nejsou pokrevní rodiny, ale jedna rodina Boží. Vy to můžete vidět tím spíš. Nikdo nežije pro vás a vy nežijete pro nikoho velmi blízkého – a přece vy sami, vy sami cítíte, že váš život je důležitý, je důležité, abyste žili. Je důležitý pro Otce v nebi a pro celou rodinu víry. A i když třeba takoví lidé mnoho dobra doma nezažili, přece se někdy děje ten velký div, že se stanou spravedlivími. Kde se tomu vyučili? Nikdo jiný, než sám Bůh se ujal jejich srdce a vyučil je. Nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina tak pro mnohé znamená prostě: Kristus už přišel na zem, vidí všechno to špinavé prádlo v rodině, staví se na stranu spravedlivého.

Druhá útěcha z Ježíšových slov je následující: Připomíná nám, že každý život se žije nanovo; nezáleží moc na minulých ani na budoucích generacích. Tak jsou generace zlé, které svůj způsob jednání, svou lakotu, chtivost a nenávist chce vidět i u svých dětí. Chtějí vidět své děti pokračovat stejnou cestou, aby jim potvrdily, že jejich vlastní cesta je správná, že takto uhli dobře. A hle, přijde nová generace, kterou tolik nezajímají peníze, která je střídmá, která je plná soucitu. Rodiče to nemohou vystát, popadá je vztek. Ale tu vidíme, jak Boží soud dopadl na zem, když vlastní děti ukazují rodičům, že jejich cesta nebyla správná.

A zrovna tak se ovšem děje, že je generace dobrá, děti vychovávají jak nejlépe dovedou. A přece se mladí zvrhnou. A tady Kristus staví jasnou mez našim výčitkám, kde že jsme u dětí udělali chybu. kde že druzí u dětí udělali chybu: V jisté chvíli si již každý v životě vybírá svu cestu. Vždyť i my jsme se pro mnohé, dobré i zlé, rozhodli jen o své vůli; bez ohledu na své rodiče; stejné to je či bude u našich dětí. Člověk žije svůj život od narození po smrt, nežije ve svých dětech a musí se za ně umnět částečne vzdát odpovědnosti, byť nikdy ne zcela.

Za druhé tedy Ježíšova slova znamenají: Spravedlnost, kterou přinesl Kristus, postaví někdy děti proti nespravedlivým rodičům. A musí to tak být. A ta samá spravedlnost zase někdy postaví nehodné děti proti spravedlivým rodičům. A musí to tak být, protože spravedlnost a nespravedlnost se nedá míchat a spravedlnost je vždy ještě důležitější, než rodina. Mrtvých vztahů nemůže tolik želet, aby sám kvůli tomu přestal žít. Život křesťana patří Bohu a pro něj se žije, nežije se pro rodinu.

Ale Ježíšova řeč má také daleko měkčí, každodenní a trochu úsměvný smysl. Přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni. – Zajímavé je, že Ježíš jmenuje zrovna ty konflikty, které v rodině nastávají nejčastěji, když si člověk hledá své místo v životě. Přísný otec a vzdorovitý syn, stárnoucí matka a dospívající dcera, tchýně, které snacha bere syna a snacha, jejíhož muže nechce matka pustit ze své péče. To je všechno velmi časté. A mnohdy se právě zde těžko hledá, kdo má víc pravdu. Každý by nám svou stranu sporu podal tak, že by nás asi přesvědčil.

Každý z nás se nejspíše považuje za spravedlivějšího, než zbytek jeho rodiny. V běžných věcech jako je fronta na koupelnu, úklid domácnosti nebo třeba rodiné výlety i v rozhodnutích závažnějších. A všimněte si, jak často se doma říká: Dělám to pro vás. A nebo, když se člověk omlouvá, dělá to stejně většinou nějak podmíněně: Dobře, udělal jsem chybu, ale vy… a tak dále.

Naposledy tedy Ježíšova slova znamenají, že každý z nás v skrytu duše má za nejspravedlivějšího z rodiny a pokud opravdu usilujeme o správné jednání, je to tak i v pořádku a nemůže to být ani jinak. Rodina není tak dokonalá, aby se shodla na plné Boží pravdě. A tak to bude vždycky doma tak: Manželka řekne: Vždyť jsme se na tom dohodli. Ale pravda je taková, že do muže tak dlouho hučela, až svou věc vzdal, to žádná dohoda nebyla. A manžel zase říká: Vždyť jsme se tam skvěle bavili! Ale pravda je taková, že se bavil jen táta, rodina by raději šla domů a možná se i trochu styděla. Tohle za chvilku odpozorujete v každé rodině.

Ježíš na závěr mluví o tom, že pro někoho něco uděláme JENOM proto, že je spravedlivý. Není ani příbuzný, možná ho ani neznáme, ale aspoň na chvilku vidíme za obzro své rodiny a domácnosti. Takhle myslet pro nás není přirozené, takhle člověk jedná jen v jednotlivých momentech a chce to velké sebepřekonání – proto si ten, přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, zaslouží plnočasovou odměnu spravedlivého. I v rodině si musíme podržet to smýšlení, že spravedlnost je to nejdůležitější, dokonce důležitejší než rodina. Dělá me to za cenu toho, že se považujeme za nejspravedlivější v rodině, ale i za tu cenu to stojí. Tedy pokud si toto přesvědčení necháváme pro sebe a díváme se díky tomu na rodinu se shovívavostí, jen co to jde. Kdo je skutečně v hloubi duše přesvědčen, že je spravedlivý, dokáže být hodně shovívavý, protože si je jist sám sebou. Takový na sebe bere svůj kříž, snese i ten pocit, že je někdy nepřítelem člověka i jeho vlastní rodina.

Úplně nakonec by se tedy dalo říci, že ten, pro koho není rodina to jediné na světě, kdo má vyšší cíl ve spravedlnosti, je své rodině velmi prospěšný. Kdo si od rodiny neslibuje víc, než může rodina dát, takový s rodinou daleko spokojenější. A dal-li mu Pán ve své milosti, nezaslouženě, v rodině dobré vztahy, každý večer za to v modlitbě vzdá díky. Amen